Anything you want, you got it.

8. dubna 2017 v 23:34 | Emily |  My EMOtions

cassie ainsworth, dance, and gif image

Mé drahé a všichni ostatní,
Asi většina z Vás nečekala, že bych po roce ještě někdy napsala. Neměla jsem po celou dobu potřebu, ale poslední dny se něco změnilo. Chci Vám říct, jak na tom teď jsem s jídlem, s poruchami, s hubnutím... chci, ale nemohu bez toho, abych Vám neřekla, co se za ten rok v mém životě odehrálo, změnilo... takže dneska je to jenom podkres, ale slibuji, že Vám brzy sdělím velké věci ohledně toho, co Vás všechny zajímá.
Vlastně jsem se pořádně neozvala celý rok 2016, takže začneme někde tam. Jak jste jistě někteří četli v článku o zvracení, tak jsem se v prosinci dostala na vrchol v hubnutí. Jenže rok 2016 měl být zlomový. V lednu jsem musela opět bojovat o setrvání na škole. Bylo to doopravdy drsné, tak moc drsné, že se ozvaly všechny staré zlozvyky - panické úzkosti, které mě ochromovaly. Myšlenky na smrt, která pro mě byla v případě selhání nevyhnutelnou, zaplavily celou mou mysl. Zvládla jsem to. Napsala jsem bakalářku. Zvládla první státnice. Jedla jsem, přejídala se - všechno šlo stranou, abych dokázala to jedinné, co pro mě najednou získalo prioritu. Najednou křehké tělo nebylo to podstatné, tolik jsem se bála selhání. Být zase hloupou, ubohou...
Po prvních státnicích jsem se na měsíc utrhla ze řetězu - bohémsky se opíjela a užívala si. Našla jsem odvahu a odkousala velké pouto minulosti. Pak ale přišlo to nejtěžší v mém životě - státnice číslo dvě. Státnice, které dají jen největší šprti, ne holky jako já. Na měsíc jsem se zavřela doma a učila se. Jedla, učila se, jedla, učila se. Celý jeden měsíc a stejně to bylo směšně málo. Tak moc jsem se bála, že zklamu všechny kolem sebe. Necelý týden před státnicemi, ale přišlo něco nečekaného - v místě, kde jsem měla brigádu, hledali někoho na plný úvazek! Bylo to moje snové místo a já byla navržena na adeptku (byla jsem hrdá, že vybrali zrovna mě jako tu nejschopnější). A najednou veškerý strach byl fuč - rok zajištěné práce, možnosti se učit na druhý pokus státnic. Puf! Moj duše najednou dostala klid a já se začala těšit na volno, které jsem tolik potřebovala. Dva dny před státnicema jsem skončila na pohotovosti s akutní angínou. Jo, takže jsem v den státnic byla bez hlasu, ale docela klidná. Nikdy nezapomenu, když mi oznamovali, že jsem ty státnice neudělala, navíc s neskutečně dobrým výsledkem. Já - malá, hloupá trubka.... dala státnice na první pokus.
Asi Vám slovy nedokážu popsat, co se změnilo. Poprvé po asi 12 letech jsem získala klid. Poprvé doopravdy zmizel panický strach ze selhání. V ten moment mi v hlavě přeplo a začala jsem měnit náhled na svůj život - velmi pomalu, ale razantně.
Hned druhý den jsem začala promýšlet své možnosti. Nastupuji na magisterské studium. Mám nabídku na plný úvazek na vysněné místo (při škole, rozhodně ne do budoucnosti!!!) a co jsem udělala??? Hádejte... ano, nastoupila jsem na obě. Takže sedm hodin v práci 3-5 hodin ve škole. Přísun peněz, kolotoč utrácení, rozmazlování. Neskutečná únava, podrážděnost. Hubnutí a přibírání - státnice mě stály návrat na -25 kg. Hladovění, zvracení, přejídání. Všechno dohromady. Měnila jsem se, už jsem nebyla tou usměvavou, milou, pohodovou. Na nikoho a na nic jsem neměla čas.
Začátkem roku 2017 jsem zvládla všechny zkoušky výborně na první pokus. Jakobych získala tajemnou kouzelnou vakcínu a uvědomila si, že nejsem hloupá a zvládnu to. Abych se zbavila přebytečných kil před akcí, tak jsem týden nejedla a zhubla 4 kg. Poté zase přejídání. Nenáviděla jsem své špeky - najednou jsem si už nemohla vzít cokoliv. A jedla víc a víc, potom zvracela a zase hladověla. Byl to neskutečný kolotoč. Změnila jsem se zase ve zlou, krutou a podrážděnou. Pokaždé jsem o víkendu podléhala záchvatovitému přejídání s vidinou, že od pondělí začnu znovu. S úchylnou nostalgií jsem pořád projížděla staré fotky své hubenosti...
Měla jsem všechno, o čem jsem snila - školu, práci, kupuji si byt, nezávislost na kamarádech... ale moje milované tělo bylo pryč.
Pomalu mi začalo docházet, že takhle nedokážu žít napořád. Sice si umím udržet docela normální váhu, nestává se ze mě zase hned obézní, ale tohle prostě nejde napořád. Začala jsem zase mít panickou hrůzu, ale z toho, co mám dělat! Jak z toho ven? Jak být zase hubenou a zároveň vědět, že hladovět už nedokážu, ne bez následného přejídání. Velkou fackou na probrání byla jedna školní akce, kde jsem před rokem hrála prim - svůdná, obletovaná. Najednou jsem zase byla kus nábytku. Tím, co jsem si slíbila, že už nikdy nebudu. Začala jsem přemýlšet, zda bych neměla přijmout svou nadváhu, že přece na světě je tolik svůdných, atraktivních oplácáných žen, tak bych se to třeba taky mohla naučit... třeba bych mohla žít s velikostí 42 (tu jsem neměla, ale 40tku ano).
Před 20 dny ale najednou CVAK! Znáte mé heslo? Pro to, co jste nikdy neměli, budete muset udělat něco, co jste ještě neudělali. A to bych nebyla já, abych nezačala Třetí světovou válku v mém hubnutí - nenašla novou metodu a pomalu zase nezačala získávat to, co tolik miluju. Ale o tom příště - těšte se, protože to byste nečekali :)

S láskou,
EMily

 

Remember the old days when toothbrush is just for brushing your teeth.

22. května 2016 v 4:55 | Emily |  My food

Slibovaný článek, o kterém jsem velmi dlouho přemýšlela. Zvracení. Jak o něm ale psát? Přála bych si být objektivní a prostě tu napsato to, co jsem prožila a zjistila svými zkušenostmi. Ale jde to ? Tohle je tak intimní... tak jak to nenapsat jako milostný dopis a zároveň ani jako nějaký žalozpěv. Udělám, co budu moct, takže... začínáme.

Tak zaprvé si vyjasněmě pojmy. Když zvracíte nejste bulimička, jak si všichni mylně myslí. Pokud to používáte jako metodu hubnutí, tak je to pořád klasifikováno jako anorexie. V bulimičku se proměníte ve chvíli, kdy to budete používat po záchvatovém přejedení. Tedy sníte neúměrné množství jídla (a to fakt nejsou tři rohlíky a jedna čokoláda). Zvracení je jako zneužívání projímadel... prostě jen další metoda. Ale všechny PPP se tak hrozně prolínají, že si každý snad projde všemi fázemi.

Zvracím od konce února roku 2014. Možná některé z vás ví, že jsem na začátku diety v roce 2012 řekla, že to neudělám. Že tohle je přesně ta hranice. Takže proč? Je to jednoduché a prosté... Začala jsem, když jsem měla za sebou 22 kg hladovění, únavy, odpírání... Byla jsem prostě unavená a už to nešlo tak, jak jsem si přála. Na každé utrpení si tělo zvykne. A znáte to pořekadlo - aby jste dostali to, co jste nikdy neměli, musíte vždy udělat něco, co by jste nikdy neudělali. A tak jsem to udělala... prostě jsem překonala svou hranici.

Pojďme si odtajnit největší lež celého zvracení - "závídím ti to, já to zkoušela, ale neumím zvracet". Tohle nás naučily filmy o PPP - holka vezme prsty, strčí si je do krku a BUM je vychrtlá. Takhle to fakt nefunguje. Zvracení je jako všechno v životě - musíte se to naučit. Ze začátku jsem v tom byla mizerná, trvalo to moc dlouho a bolelo to. Chtělo to čas a já...se stala mistrem. A tak všude, kde jsem šla a něco nevhodného snědla ...stačil můj kartáček a pár minut.

Slyšela jsem za tu dobu na blogu řadu názorů. že je to vlastně k ničemu, že takhle nezhubnete. Jasně, když se budete cpát a zvracet jako bulimička, tak rozhodně nezhubnete. Říkala jsem si - proč tolika "pro-ana" holkám vadí zvracení. Pořád mi to nějak nespínalo a tak jsem se dala do čtení literatury o následcích - nic výrazného jsem nespozorovala. Smrt? Následky? Já myslím, že to tak asi bude. Když člověk hladoví, tak... jednoho dne si řekne dost a může to být pryč (pokud neváží pod 40 kg, že) - prostě začne pomalu jíst, zabije hlasy v hlavě a pravděpodobně bude žít šťastný život. Tak to bylo u mě poprvé - změnila jsem to a bylo to v pohodě. Fyzické následky pomalu odvál čas a jídlo. Ale zvracení? To není jen tak. Následky budou, to víme všichni. Za tohle se jednou platí vysoké ceny. Tohle není - končím a sbohem. Když to začne být děsivé a věřte mi, že dříve nebo později začne, tak prostě neřekneme "jsem anorektička a léčím se, sbohem". Tohle zavání blázincem ať vážíš 60 nebo 40 kg.

Můžete si tvrdit, že je to zbabělé. Nebo méně náročné než hladovění. Je to nesrovnatelné. Zkuste si někdy plyvat krev. Zkuste si nejíst několik dní kvůli sedřeným místům a aftám v krku. Zkuste si to... a pak mi řekněte, že je to zbabělé.

Hranice... každý je má. Ale na téhle cestě, pokud chcete skutečně uspět... všechny polámete. Sáhněte si do svědomí - tvrdíte, že by jste pro hubenost udělaly cokoliv. Ale je to pravda? Ze začátku jsem zvracela jen když jsem byla sama doma. Potom když byli naši doma a já pustila sprchu. Pak v hospodě. A najednou se nachytám, jak sedím ve svém pokoji s igelitovou taškou a zvracím. Za celou dobu jsem byla jenom jednou nachytána taťkou, ale vymluvila jsem se, že zvracím po alkoholu. Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč.

Nevím, čím to u mě je - ale je to zcela vypočítavé rozhodování. Žádné tajemné hlasy, co by mě lákaly. Já a moje kalkulace. Klidně jsem měsíc nezvracela a pak zase třikrát denně. Mám kamarádku, která zvrací od roku 2011. Po ani ne roce mi popisovala, že už někdy zvrací i bez toho, aby to vyvolala. A nešťastně si zvrací dodnes. Je roztomilé, že když se jedno za čas na pivu potkáme na záchodě a jenom si řekneme "pořád".

A pak je tu ta myšlenka - co když jednoho dne padnu mrtvá vedle záchodové mísy? Můžete umřít po prvním zvracení nebo po stém. Můžete umřít při třiceti, ale i sto kilech. Jako by jste pokaždé, když uchopíte do ruky zubní kartáček, vlastně vzaly revolver se jedním nábojem a přiložily si ho ke spánku. Kolikrát jste to už udělaly? Kolikrát jste vypily příliš vody a poskakovaly, aby se voda rychleji dostala do žaludku? Představte si, že pokaždé jste vstřelily...ale pořád jsme tady.

A na závěr jedna z nejdůležitějších otázek. Lituju? Ne... to asi nikdy. Zima. Omdlévání. Silné píchání u srdce. Rozedřený krk do krve. Drhnutí záchoda. Ledové ruce. Krev z ústní dutiny. Vybírání vhodného kartáčku. A co za to? Nebudu Vám tady pokrytecky psát, aby jste do toho nešly, aby jste nedopadly jako já. To mi vždy přišlo docela trapné. Tady máte mou pravdu... a vyberte si z ní, co samy chcete.

Podívejte se na mou galerii fotek. Doopravdy pro mě není jednoduché je vybírat. Cítím k nim takovou něhu...že mi to bere dech. A taky jsem na sebe naštvaná, že jsem to tak podělala. Ale bez komentovaných fotek... by tohle vše bylo jen plané plácání. Možná mám vezu iluzi o mé hubenosti, ale já Vám pořád opakuju, že já nehraju za vychrtlou ligu (ne, že bych nechtěla), ale za normálnost (a kdoví co pak :) Tlustě jsou vyznačeny míry a váhy. Kurzívou pak úryvky z deníků. Omluvte kvalitu fotek, ale byly foceny pouze pro mé účely, nikdy jsem nečekala, že se někde objeví.


Tak začínáme pěkně zostra. Leden 2014: -19 kg
Míry
Břicho: 107 cm
Pas: 81 cm
Žebra: 84 cm
Zadek: 106 cm
Stehno: 64 cm, 46 cm
Lýtko: 40 cm
Paže: 35 cm, 26 cm


VÍCE V CELÉM ČLÁNKU


11.5.2016 Comeback

11. května 2016 v 18:21 | Emily |  My diary

Hezký den...
Žiju, to jste asi ani netušili, co? Ani já nečekala, že bych se ještě měla chuť věnovat blogu, ale dneska jsem si jen tak projížděla "kdo přežil" a byla jsem mila překvapena některými "známými tvářemi".
Takže co bych řekla... Během prosince a ledna jsem neuvěřitelně hodně zhubla. Byla jsem zlomená, nejedla jsem, byla vyděšená... Vážila jsem dost málo. Velikost S, kalhoty 38 mi byly velké. Tak to vydrželo do konce ledna...ale pak jsem musela bojovat - o svou školu, což jak všichni víte je pro mě docela drsné. No a to mi přineslo 11 kg navíc. Jedla jsem, pila alkohol, bavila se... Nezvracela jsem (přesně tak dá se jen tak přestat). Vždy jsem se nějak zasnažila, ale dlouho jsem to nevydržela.
Teď o víkendu jsem hledala nějakou fotku a narazila na tu z tohoto období - zase jsem měla něhu v srdci. Byla jsem kouzelná...okouzlená. A teď? Jsem zas nechutně oplácaná, doopravdy. Pruda, hnus, ale rozhodně ne tragédie. Znáte mě přece... zakousnu se a jedu :) A tento týden jedu - 1 kg dole už mám, teď těch 10 kg dalších. Zvracení je jako jízda na kole - nezapomíná se to, ale s hladověním je to tak nějak těžší. No a víte, kočky, tady na blogu mi to snad půjde lépe. Potřebovala bych do pátku hladovku nebo minimum jídla, tak co zvádnu to? Uvidíme :)
Takže ano, mé kočky - blíží se léto a Vaše stará známá Emily je tady. Už dlouho se chystám na článek o zvracení, který by byl upřímný a bez příkras, o tom, o čem se nemluví... Chci to zase všechno zpátky - možná je to naivní, ale těším se až se do toho zase dostanu. Teď je to jako souboj, ale snad to brzy zase bude jako něžná romance. Já a týrání vlastního těla. Doufám, že je tady pořád dost víl, co tvrdě bojují a budou mi inspirací. Jdu si projíždět hubnoucí blogy a smazat ty neaktivní, ale vítě... některé roky neaktivní pořád nedokážu vymazat - Kooty, Fai, Stacy...
Těšte se... Vaše Emily je nazpět :)


http://ask.fm/wonderlandforemily
 


11.11.2016 I lose control because of you babe

11. listopadu 2015 v 22:17 | Emily |  My diary


Mé zlaté dámy:)
Zase jsem se pekleně dlouho neozvala, ale mám toho teď hromadu no a...co říct zase jsem prošla menší "krizí víry". Mám hned několik informací, které Vás asi budou zajímat.
Tak za prvé - od června jsem zhubla 10 kilo TLESK TLESK. Mám zase velikost 38. TLESK TLESK. Jedenkrát jsem se nehorázně opila po dvou panácích a 2 pivech, protože jsem celý den nejedla. ŽÁDNÉ TLESK TLES, SPÍŠE HANBA MI. Jedenkrát jsem omdlela na zastávce a dopadla jsem těsně vedle autobusu. TAK TO UŽ ROZHODNĚ ŽÁDNE TLESK TLESK. Jako nebudu Vám říkat, jak jsem se vyděsila. V minulosti se mi to už párkrát stalo, ale tohle bylo fakt pekelné. Taková bezmoc, úplně zničeho nic... nejdříve jsem myslela, že se pozvracím, měla jsem před očima světelné paprsky a najednou ležím na zemi, u obličeje autobus. Byla mi hrozná zima a bolela mě noha a obličej, do kterého jsem se praštila. Mamka mi změřila tlak a byl nehorázně nízký. Udělala jsem si týden volno a co myslíte? Poučila jsem se a papala pěkně ten týden? HA HA HA.
Víte, jak jsem minule psala, že "na co lásku, když mám své kosti". Tak Vám něco řeknu, tohle je debilní kec. Hned se mi to potvrdilo - akce, já před ní 14 dní držela drsnější dietu, z toho poslední týden jsem jen křoupala suchary (až jsem měla nehorázně bolestivě sedřené patro), všechno navíc jsem nemilosrdně zvracela - váha, 1 kilo do godotovské váhy (váhu, co jsem měla minulý rok po létě, váhu, kdy jsem ho potkala). Takže připadala jsem si hezky, v rámci možností uspokojená váhou, šaty vel. M na mě vysely... Nepřišel. Chtělo se mi křičet. Druhý den jsem si dala v restauraci burger a hranolky... a další dva dny projedla vztek. Takže tolik k tématu kosti vs. něha. Ale viděla jsem ho tento týden, bože... nemám slov :) Když je nablízku, tak úplně ztrácím kontrolu. A on - "já bych si uprostřed představoval tebe" (na fotce). Vražte mi, prosím, facku!
Holky, zrovna čtu knížku o anorexii a bulimii (Diagnóza F50) - nechápu, jak si některé z Vás můžou v té četbě libovat. Já jsem většinu času nekompromisně vyděšená. Ne, já si nechci ani připustit spekulaci, že jsem anorektička/bulimička/obecně poruchová v příjmu potravy... jako asi nějakou disorder mám, ale to je krásné slovo ne? Abnormalita je něco jiného než porucha. Mám to pod kontrolou... ale při četbě těchto knih o sobě pochybuju. Dost pochybuju. Některé zážitky, pocity... jsou jako přes kopírak, neuvěřitelné.
Jinak... do prvního cíle už mi zase zbývá jen 6 kilo (do konečného 10 kilo). A při tom prvním si dám konečně svou odměnu - za ty desíky kil si nadělím úplně první tetování (chci jich více, ale dala jsem si podmínku, že tohle musí být to první). Bude to rudá stužka ovázaná do mašle kolem stehna - jako symbol diety. Hrozně se těším :)
Jinak mám na Vás prosbu - mám docela problém s vnímáním sebe samotné, nechápu, jak při mé konstrukci mohu mít takové malé velikosti (sukně S, kalhoty 36 - 38) apod. Ráda bych VŠECHNY (vychrtlé, hubené, normální, oplácané, obézní) slečny, co tu chodí požádala, aby mi na Ask (http://ask.fm/wonderlandforemily) nebo i tady do komentářů napsaly tyto informace : váhu, míry (včetně rukou, stehen, lýtek), konfekční velikost (číselnou i abecední) a vlastní spokojenost. Klidně anonymně, je to fakt jen pro mé info, abych měla přehled, jak některé velikosti vypadají v praxi:)
Teď mi zase zbývá kilo do godotovské váhy, takže až tam bude, tak udělám zase before after článek s fotkami:) V pindělí jsou 4 roky od stužkováku a já plánuju si obléct ty šaty, co jsem měla... nostalgicky, s něhou...
Tak mé princezny,
makejte, pište a mějte se krásně:)

Emily :)

1.10.2015 You´re cold.

1. října 2015 v 8:59 | Emily |  My diary

Autumn


Mé zlaté dámy,
Nějak nám skončilo září, tak je na čase bilancovat. Já prostě miluju podzim - i když teda už teď mrznu jako blázen. Tuhle zimu asi nepřežiju! Všichni si v létě stěžovali na horko, ale mě bylo akorát. Teď zase mám obtíže já :/ No, ale to jsou jen zbytečné řeči, co?
Takže povedlo se mi dosáhnout zářijového cíle! Po dlouhé době se mi povedlo, co jsem si předcevzala - je to asi tím, že už mi došlo, že už nejsem obézní a opravdu jen tak nedám 8 kg měsíčně. Já už před sebou nemám desítky kil, ale pouhých 12 kg. Dala jsem si na září 3 kg cíl a ten mám :) Centimetry letí dolů rychle. Obleču zase své minuloroční (leto) kalhoty :) Prostě to zase jde. Zvracení stále velmi omezeno, ale jím opravdu jednou denně - více nestíhám a ani nechci. Dokonce jsem si omylem na vintedu koupila šaty vel.34 - smála jsem se jako blázen, ale pak jsem si je ze vtipu zkusila a jako dostala jsem se do nich, ale chce to dolů odhadem tak 3-5 kg, aby to vypadalo hezky.
Někdo psal, že mu připadám šťastná. Takhle bych to asi nenazvala, ale nabízím Vám jiný termín - nadějeplná. To, co jsem myslela, že jsem pozbyla... najednou je to tady. Je to vrtkavější než štěstí - je to takové rozcestí, kde investujete do něčeho, co dost možná nevýjde. Ale pořád si opakuju v hlavě - no, tak to nevýjde, alespoň nejsi tlustá. Kdo potřebuje lásku, když má své kosti? Nevím, jak vy, ale každé ráno, když mi zazvoní budík, tak mi ruce vystřelí k břichu a přejíždím po vystouplých pánevních kostech. Když jsem nervózní, tak rukou začnu přejíždět po klíčních kostech... Možná je tohle moje největší celoživotní láska, ke které se budu vracet.
Včera jsem viděla v práci anorektičku (soudím podle zjevných příznaků, ale mohla být i jinak vážně nemocná). Měla jsem smíšené pocity - svým způsobem byla jistě krásná, křehká - jako by se mohla každou chvíli zlomit. Ale její ruce se klepaly, oči těkaly, nedokázala se mnou normálně mluvit... V té smrtelnosti je velký kus krásy. Zvrácené, ale poetické. Je zvláštní, že kdysi jsem přesně po tomhle toužila. Ale teď už ne, teď chci krásu a svůdnost. Proč? Protože přílišná křehkost a vychrtlost je věc vkusu - a já už nechci být věc vkusu. Vychrtlost je jen jiná strana stejné mince, na které je i obezita.
Lidé se kolem mě chovají jako blázní. A to jsem zrovna rezignovala na veškeré svádění a muže (až na toho jednoho)! Pořád se na mě někdo lepí. Úchylné kecy. Včera mi zastavila na přechodu tramvaj a ten chlapík na mě význěmně pomrkával! Blázinec!
Takže cíl na říjen? Další 3 kg :) A co Vy? Makáte? :)

Vaše Emily



http://ask.fm/wonderlandforemily

Kam dál