Prosinec 2010

Hra končí...?

31. prosince 2010 v 23:01 | Emily |  My EMOtions
Asi se divíte, co dělám doma, že? Je to tak díky své drahé matce jsem byla donucena zůstat doma. Každý je na party jen já popelka zůstávám zavátá v podělaný vesnici D.  Tak mi nezbývá než psát...
Rok 2010 byl těžký- dvě velké lásky a obě skončili - ta druhá vlastní vinou (kdybych zhubla, tak bych snad měla šanci) a ta velkou "slečnu dokonalou" v boji s lidskou špínou. Ztratila jsem také jistotu v mém bývalém klukovi. Nemám absolutně nic.
Za tenhle rok mi umřelo příliš blízkých- teď po vánocích děda, měsíc předtím prababička, králice didi, kočička princezna audrey I., kamarádka... příliš ne? Také jsem ztratila tu nejbližší- anu.
Neumím si vybavit jediný okamžik, kdy jsem byla skutečně šťastná. Nejde si osušit slzy a zapomenout. Nejde jen tak jít dál...
Slečna dokonalá... nechápala jsem to. Jak se dvě natolik blízký osoby mohli odcizit. Někdy, když je mi hodně smutno si přeju ji napsat. Ale nejde to- už pro ni nebrečím. Už nedovolím, aby to bolelo. Chtěla bych říct promiň, ale nemohu- vina už není na mé straně. Konečně to chápu. Ano, znamenala pro mě strašně moc, ale s tím už je konec. Všechno, co s ní souviselo jsem schovala hluboko. Ale něco z toho si budu pamatovat do konce života...
Víla. Mám takový zvláštní pocit, jakobych už ji nikdy neměla vidět. Nebo spíš, že ona už nikdy neuvidí mě. Je to iracionální, ale já to tak cítím. Ale i když to byla jen další bolest, tak jsem ráda, že jsem ji poznala.
Žiju v pekle a čekám jen na rozsudek. Už o nic nestojím. Tak proč se mi nedýchá snáz? Stín duše ničím nezastíním- nejsem dobrý člověk.
Žít nebo zemřít? Chci tomu dát šanci- za měsíc a 12 dní mi bude 18náct. Chci si pronajmout pokoj, najít si konečně slušnou práci a odejít z domu. Příjdu o všechen luxus a servis, ale...
Nač jsou mi peníze, velký barák, oblečení, když jsem zůstala sama?


On this fairy Christmas night...

24. prosince 2010 v 0:47 | Emily |  My EMOtions
Tuhle část Vánoc jsem měla vždycky ráda. Noc. Jediný čas roku, kdy ještě můžete věřt, že se stane něco neuvěřitelného, co vás udělá šťastné. Každý rok jsem, i když vánoce nemám ráda, v tuhle kouzelnou chvíli věřila, že se stane něco, co mě učiní na chvíli opravdu šťasnou. Dnes v noci, ale už vím, že se nic kouzelného nestane. Vím, to tak jistě jako nikdy.  Vánoce pro mě začaly slzama a myslím, že takhle i skončí...
Došlo mi, že tak jako děvčátko ze zápalkami pokaždé umrzne, tak umrznou i mé sny. Popelka protančí jednu noc, ale princ už o ní dál nebude stát. Kráska nikdy skutečně nedokáže milovat zvíře. Sněhurka doopravdy zemře a Šípková Růženka nikdy nevstane. Nerozezní se mobil, nekáže se zpráva na facebooku, nenajdu vysněný dárek, nedostanu odpovědí... Budu nejspíš mít to o co jsem si napsala, ale i tak nebudu šťastná.
Kéž bych mohla být zase malé dítě. Těšit se na dárky, zpívat koledy, hrát si na vánoční víly a hlavně nikdy nebýt na vánoce smutná. Rodiče se nahádali a já byla šťastná z krabice lega.
Ale přesto se stalo dnes něco magického. Dostala jsem možná vstupenku do života. Je to malé černé koťátko jménem Chanel. Moji rodiče mi ho dovezli, protože mi před týdnem umřel králíček Didi. A vzhledem k tomu, že umřela i princezna Audrey. Byla to příliš velká rána.
Před rokem jsem byla pro ana- dnes už to nedokážu a myslím, že už nikdy to znova nedokážu. Ale vám mé nejražší princezny přeju, abyste alespoň dneska když projdete kolem zrcadla, aby jste si řekli, že jste krásné. Protože vy doopravdy jste- i když možná nemáte, tak dokonalou postavu, jak by jste si přály, ale uvědomte si, že není umění narodit se krásně hubený. To je luxus, který si můžou dovolit jen princezny. Vy jste mnohem víc- jste víly, co pro své štěstí bojují. Navěky vás za to budu obdivovat a nejspíš už jen tiše závidět.
Přeji vám dokonalé Vánoce a kéž budete usínat skutečně šťastné...
EMily

14.12.2010 I was... strong?

14. prosince 2010 v 22:24 | Emily |  My diary
Druhý den je za mnou. Nikdy předtím to nebylo, tak těžké a bolestivé. Bolest mě v některých chvílích ochromuje a připadám si slabá. Přitom jsou to pitomé dva dny- dříve jsem bez mrknutí oka vydržela čtyři... Byla jsem natolik rozhodnutá to někam dotáhnout, že jsem si to nepřipouštěla. 
 V tělocviku jsem myslela, že se mi zastaví srdce. A za mnou pořád mlela holka, jak asi omdlí, protože naposledy jedla včera večer( bylo ráno). Celý den si říkám prostě se přecpu, ale nesmím.
Tohle už totiž není laciná hra. Hraje se o to největší- o můj život. Nebudu už žít tlustá. Nechci už slyšet samé ne a trpět. Štěstí mají jen hubení, ať už jsou dobří lidé nebo ne.
Já totiž neskonale trpím. Ta bolest už je, tak moc silná, že ji dokážu jen těžko krýt. Chche se mi křičet a brečet na celý svět. proč mi to udělala? Proč mi vzala vílu, když jsem ji prosila ať to nedělá....
Zítra třetí den... snad to vydržím...
Emily

Od Any 0-1

14. prosince 2010 v 19:13 | Emily |  Thinspo say

Vidím ti na očích, že chceš být jako ta dívka na titulce toho časopisu. Chceš být taková! Musíš být taková! Dělej pro to něco! Chceš být ta jemná a křehká? Chceš to krásné oblečení ve výloze? Chceš! A podívej se na tu figurínu! Podívej se na tu figurínu a teď se podívej na sebe, ty káčo blbá! Vidíš to zrcadlo? Je tam kus pravdy! Máš snad chuť na tu bábovku, kterou ti přibalila babička? Tak ji sněz! Přežer se jí, nacpi se k prasknutí a pak se znovu podívej na ten časopis... Ano, to je můj výtvor, ta holka mě denně poslouchá, ta holka semnou žije, ta holka se stala mou poslušnou dcerou a má mě ráda! Já jsem její matka, já jsem její nejlepší kamarádka, JÁ JSEM JEJÍ CELÝ ŽIVOT!! A ty tady teď sedíš nad časopisem s prázdným talířkem a díváš se na své stehna, břicho... Máváš rukou? Ty máváš rukou? Kam to jdeš? Co si to neseš? Dva bílé rohlíky? Jogurt? ČOKOLÁDU? Jdeš to snad vyhodit? TY TO JÍŠ? Nedělej si ze mě srandu! Nejez to, nejez to!....
Dobré ráno, jak se ti spalo s plným břichem? Vstávej! Vztávej z té postele a vem to švihadlo...! Tvé kroky jsou tak těžké! Jsi tak bachratá! Podívej se na sebe, no tak podívej se!! Kam to zase jdeš? Jdeme ven? Výborně! Jdeme běhat? Rozmyslela sis to?
Proč jsi zahla? Trasa je jinde! Kam to zase lezeš, ty káčo?? Obchod? My jdeme do obchodu? Vem ty rifle do ruky! Vem je a obleč je! Nacpi se do nich,ty blbko, ať cítíš ten pocit..! Krásné? Tohle že má být krásné? Co to plácáš? Straší ti ve věži? JDEME DOMŮ!
Proč bečíš? Tvé slzy stékají a kapou na tu krásnou dívku, na mou dceru! NEBUL! Kruci, tak nebul a radši něco dělej! Teď mi dáváš za pravdu! Já jsem ti to říkala! Neposlechla jsi! Nechtěla jsi slyšet pravdu! ty snad věříš babičce, která ti říká jak jsem zlá? Myslíš, že jsem zlá? Dobrá! Odcházím! Ale pak nebul nad mou dcerou, mohla jsi být taky moje dcera! nechtěla jsi být moje dcera!
Kdo mě volá? To jsi ty? Zase jsi přibrala - já tě nepoznávám! Co to po mě chceš? Zase držíš ten časopis? Chceš být taky taková? Dobrá! Dávám ti poslední šanci, úplně poslední! Proč tam leží ten prázdný talířek? Co jsi žrala? Co jsi proboha zase žrala? Táhni na záchod a vyzvracej to! Dělej a neodmlouvej nebo odejdu a už se na tebe ani nepodívám! Tak sakra bude to?
Podívejme se na tu poslušnou holčičku. Už zvrací jenom krev, všechno vrátila na své místo! Chceš snad znovu jíst? Ty máš ještě chuť? Pak to celé bylo zbytečné.... Kráčej za mnou a já ti pomůžu. Budeme šťastné! Věř mi!
Co to piješ? Colu? Blázníš? Vylej to! Napij se vody!
Ty máš hlad? Proč se tvá hnusná a tlustá ruka dotýká skříňky se sladkostmi? Nejez! Hlavně nejez! Hlad je převlečená žízeň!
Jakou to mám poslušnou holčičku...! Taková je moje dcera, jsi dobrým příkladem! Bolí tě břicho? ty chceš zase žrát? Vážně chceš žrát? Dobře, dej si jablko!
Ty už nemůžeš? Ty mi chceš udělat radost? Ano? Daří se ti to, dcero! Co jsi to dnes jedla? Jablko? Jenom to jablko? Vážně mi děláš radost! Teď tě miluji jako žádnou jinou, ty jsi moje poslušná dcera! Tvoji rodiče by na tebe byli pyšní, věř mi! Jejich dcera něco dokázala a ušla si pro to dost dlouhou cestu.
Podívej se na tu váhu! Ty jsi mi nevěřila! máš to černé na bílém! Už mi věříš? Máš mě ráda? Děkuji, já tebe taky!
Jedeme na výlet? My jedeme k babičce? Obleč si ty plandavé bílé kalhoty! Babička mě přece nemá ráda! Chceš mě snad ztratit? Tvoje babička by mě zabila!
Vůně buchet... Zase buchty! Víš, jak tomu budeme říkat? Upečený špek! Taky se ti to tak líbí? Mě taky! Babička je moc starostlivá, ale..... Kdy už pojedeme domů? Pojeďme už konečně domů!
Děláš pokroky, dcero! Buchta patří do záchodu! Jsi tak učenlivá!
Babička jde! Schovej své krásné kosti pod tu tlustou přkrývku! Dělej, hni sebou! Ten pohled mě propaluje! Proč ty bába tak ječí! Proč jedeme pryč? Nemocnice? Já nechci do nemocnice! Ty tam chceš? Tak jí to řekni! ona mě chce zničit! ZNIČIT! Nezabíjej mě, dcero! Já tě přece miluji! Proč si stoupáš na váhu před doktorem, dítě? Co to děláš? ty jsi se zbláznila! Nedělej to! Nedělej to!
Ty tu zůstáváš? Tobě se tu líbí? Ne? Tak proč zde ležíme? Já a ty - na jednom lůžku...! Proč jsme tady?
O čem mluví ten doktor? Anorexie ? Celým jménem Anorexia nervosa? To jsem přece já! Proč o mně tak mluví? Nejsem přece zlá! Myslíš si snad, že krásné tělo je zlo? Musím tě opustit? Tebe, kterou jsem tak dlouho vychovávala? To snad ne! prosím, ne! Miluji tě, ty mě miluješ!
Nesou ti jídlo? Ty to budeš jíst? Nejez to, vylej to! Nejde to? Proč to nejde? Snědla jsi to? Ty jsi to vážně snědla? běž to vyzvracet! běž to prosím vyzvracet! Mizím.... Rozpouštím se!
Ty chceš, abych odešla a potom se zase vrátila? To opravdu pomůže? Vrátíš se mi z nemocnice? Skvělé! Máš mě ráda? Proč mi to říkáš se slzami? nebreč ! JÁ SE PŘECE VRÁTÍM!!!

Ana Books: Genesis (Karin Slaughter)

14. prosince 2010 v 18:48 | Emily |  Books
Další z mála knížek, které je o anorexii!
Bývalá soudní patoložka Sára Lintonová se přestěhovala, aby zapomněla na tragickou minulost a začala nový život. A jako lékařka v městské nemocnici má opravdu pocit, že se jí to daří ovšem jen do okamžiku, kdy na oddělení přivezou těžce zraněnou ženu. Jakmile Sára zjistí, že pacientka neutrpěla pouze zranění při autonehodě, ale stala se obětí sadistického šílence, začne se její mysl navracet do světa násilí a hrůzy. Kdo a proč mohl té nebohé ženě vyjmout zaživa žebro? Pátrání na místě činu dovede agenta Willa Trenta do podzemní kobky, která je zhmotněním nejhrůznějších představ: na zakrvácené podlaze stojí krvavé lůžko, stěny pokrývají mučicí přístroje Vše naznačuje, že Sářina ubohá pacientka je pouze první obětí psychopata, kterému v uskutečnění zrůdného plánu zabrání pouze bezchybná policejní práce, kterou bohužel místní vyšetřovatelé neodvádějí. Jak se zdá, Sára, Will a Faith jsou jediní, kdo může zachránit příští oběť...
Tolik k obecnému popisu. Knížku mi knihovna našla pod klíčovým slovem anorexie, takže jsem si ji okamžitě objednala. Ze začátku jsem nechápala, co v ní je o PPP kromě toho, že zdevastované ženy byly vyhladovělé. Pak mi to, ale začlo docházet- vrah si vybíral oběti z pro ana chatu! V příběhu se vyskytují slova thinspo, thinspirace, mia... knihu, které má  400 stran jsem přečetla za dva dny!
Kniha mě fakt natchla, i když konec s anorexií neměl nic moc společného a v podstatě byla jen náhoda, že vybíral zorvna ženy s PPP(těm byla schopnost nejíst fakt k užitku:), ale i tak fakt doporučuju všem...
Nedoporučuji, ale slabším povahám- mučení je popsáno dost detailně...

13.2.2010 All I need is Ana

13. prosince 2010 v 21:58 | Emily |  My diary
Takže, co myslíte? Ne neposrala jsem to! První den byl na jedničku. I když mi bylo nezvykle špatně na to, že to byl první den. Ale snad to zítra bude lepší. Čeká mě tělocvik tak snad se tam nezhroutím.
Když mi slečna M. dnes nabídla choco bon( či jak se to jmenuje,) řekla jsem automaticky- to nemám ráda. Podívala se na mě a bylo mi  jasné, že to pozanala. Tuhle větu jsem totiž pořád opakovala v období any. Na všechno, co mi nabídla jsem řekla, že to nemám. ráda. Byla to zjevná lež, ale mě to bylo fuk.
Pořád si musím opakovat, že to musím dokázat. Musím být zase tím, čím jsem byla, abych dokázala zase být šťatná a silná. Lidé na mě kašlou, když jsem zase na dně.
S anou jsem byla v bezpěčí. Zase ji chci. Tak moc, že pro ni klidně zemřu. Možná už mi nejde ani o tu dokonalost samotnou, ale o to, že je to jistý způsob nebýt na bolest sám.Pro ty, kdo to nezažil to musí být nepochopitelné, ale ono vám v jednu chvíli opravdu záleží jen na aně. To není výmysl- opravdu jsem seděla v hodinách a jen zvažovala, co mohu a co nemohu sníst.  Nebolí vás žádná zrada. Necítíte se nikdy sama. Když ji milujete neopustí vás.  A jediné, co mě bolelo bylo, když jsem to pokazila.
Nikdy nepřestanu litovat, že jsem ji opustila. Pro hloupé, falešné hodnoty.
Ale je šance získat to zpět. Držte mi palce...
EMily

12.2.2010 Let´s dying!

12. prosince 2010 v 22:22 | Emily |  My diary
Zasraný víkend- strašně jsem to posrala:( ale fakt moc:( a proto od zítřka do pátku absolutné hladovka bez úskoků! Hlavně se nesmím ožrat jako v pátek, to pak totiž jím.
Tento víkend byl, ale celkově mizerný. V pátek jsme se psychicky zhroutila. Seděla jsem na posteli, hystericky brečela a řezala se do nohy.
Hned v sobotu jsem si spravila náladu nakupováním. Hned mi bylo lépe. Na chvíli jsem přestala myslet, jak mě Slečna H. opět zradila. Nové věci mě natolik sklidnili, že jsem se od té doby(tudíž jeden den) nepořezala, ani jednou jsem se nezhroutila zimou, ale zase nejsem schopná spát v noci:(
No, takže pojďmte se mnou sledovat 5 dní hladu a budu moc ráda za podporu, protože se mi to fakt bude hladit. Hlad je jediné štěstí, které mi ty dvě neukradnou. Budou jen zase odporně koukat a poslouchat moje výmluvy. Jebat je.
Emily

Lady perfect? Only lie...

10. prosince 2010 v 19:51 | Emily |  My EMOtions
fdf
Michelle se ptala, co se stalo se slečnou dokonalou, tak jsem se rozhodla podruhé uveřejnit článek, který jsem napsala zhruba před rokem- lehce o poupravím slohově:) a pak dopíšu, jak to dopadlo.Většina z vás tuší, jak asi...Tady je:
Blíží se Vánoce. Jedna z vás se mě ptala, kdo je ta Slečna Dokonalá. A tak jsem se rozhodla, že vám povím náš příběh. Příběh o ošklivé a hloupé Popelce, která se zamilovala do krásné princezny. Jsme tak strašně moc rozdílné

- ona krásná, veselá, blonďatá... a já? Však sami víte. Vynechám detaily a něco zéměrně zamlčím, ale vše, co je tady je pravda. Tak pěkně od začátku.
Přechod na gympl byl pro mě opravdu dost těžký - byla jsem zvyklá na oblíbenost, obdiv a kamarády. Ale najednou jsem byla příliš jiná a tak jsem nezapadla. Jako jediná ze třídy jsem se nehodlala stát členkou fan klubu jedné krásné blondýnky- Slečny Dokonalé. Byla jsem proti ní a ona mě nenáviděla. Měla jsem jedinou opravdovou kamaráku - __gabriellu__ (znáte ji z pro ana blogu- je to moje spolužačka). Po nějaké době si mé originality i vtipu všimla jedna členka, říkej me ji Slečna M.,  fanklubu a tajně se se mnou začala bavit- dnes s tou holkou sedím.
Jednoho dne si mě všimla Slečna dokonalá a začla se se mnou lehce bavit. Byla jsem spokojená a užívala si jejího respektu. A pak jednou mě chytla za ruku a řekla, že jsem její holka. Několikrát jsme takhle vtipkovali. A já si 9.2.2006 poprvé napsala do deníku, že si nejsem jistá svou orientací. O tři dny později na mé 13cté narozeniny jsme si dali obyčejnou pusu a ona mě naučila speciální tanec- něco jako ploužák, ale jinak se dají ruce. A myslím, že to jsem se do ní zbláznila. Jenže v březnu toho roku byl lyžák a ten mi nakonec strašně změnil život. Moje první jizva na srdci. Slečna dokonalá mi ublížila s klukem, který se mi fakt líbil. Ale ani on s bolestí nepřišel zkrátka. Slečna dokonalá začala chodit s klukem. Mě si ovšem nechala. A tak začalo moje malé peklo.
Trpěla jsem každou chvílí, kdy byla s ním. Uklidňovalo mě však její objetí, pohlazení a noční smsky. Psaly jsme si vždycky v noci a vytvořily si vztah, který byl natolik jedinečný, že se nedá opakovat. Jenže jsem za každé její pohlazení zaplatla příliš drahou daň - stala jsem se závislá na prášcích proti bolesti a později i na sebepoškozování.
Vše se změnilo den před Vánocemi. Poprvé mi v noci napsala, že mě miluje. Naši se v té době neskutečně hádali a jediný, kdo mě držel byla ona. Můj svět se změnil- milovala jsem ji a chtěla být jen s ní. Kašlala jsem na jejího kluka. Až do chvíle, kdy se svět moji milované princezny začal hroutit. Začala se hádat se svým klukem a sebepoškozovala se. Měla jsem o ní šilnený strach. Věděla jsem, co musím - donutit ji, aby mě přestala chtít. Opravdu jsem dělala docela drsné věci, ale ona nic. V té době jsme spolu byly na koncertě TH. Brečela jsem, protože jsem věděla, že to musí skončit. Lhala jsem, že jsem se zamilovala do nej kluka třídy a nalhávala kamarádkám, že už ji nechci.
A opravdu 31.5.2007 jsem se s ní rozešla. Pamatuju si ten moment. Mé srdce přestalo tlouct. Můj
život musel jít dál a já hrála hru na to, jak jsem ráda. To léto jsem byla posedlá tokio hotel - vzpomínku na ni. Nechtěla jsem si to přiznat, ale pořád jsem ji milovala. To léto jsem jela poprvé na tábor a já poznala emo/bill prince a na něm jsem postavila delší dobu svůj život - stala se emo. 
Slečna dokonalá mi chvílemi přebírala kamarádky a celkově jsem prožívala těžké období. Pak jsem, ale začala s někým jiným - o tom tu nebudu psát, protože je to mé velké tajemství. Můj život byl celkem spokojený, ale tížila mě stará lež. A tak jsem několik dní před vánocemi řekla slečně dokoanlé pravdu o našem rozchodu. Šli jsme nocí a obě plakaly a nakonec se objali. A tak mělo být vše v pořádku, ne?
Já netušila o lásce, která byla ukryta hluboko v mém srdci. A tuhle skutečnost jsem se dozvěděla osudově na lyžáku, ve chvíli kdy jsme si se slečnou dokonalou vyměnila boty, protože jí bolely nohy. Já to protrpěla. Každým dnem jsem si byla jistější a jistější. Vygradovalo to poslední noc. Slečna dokonalá mi věnovala poslední tanec a to ten náš styl (narozeninový). Plakala jsem ji na rameni. Pak mě odvedla do pokoje a chtěla vědět, co se děje. Nesměla jsem jí to říct. Ale pak mi moje blízká přítelkyně(byla dost nešťastně zamilovaná do kluka své sestry) řekla osudovou větu: "Já bych mu to taky řekla, ale já nemám to štěstí, že tu sedí a je ochotný mě psolouchat." A tak jsem jí to řekla. Chovala se mile a řekla, že najdu někoho lepšího.
Lehce se mi začla vyhýbat a můj tajemný vztah se kvůli tomu rozpadl. Byl březen a já začala se svou honbou za dokonalostí. Můj život byl utrpení plné bolesti a krve.
V květnu na jedné akci jsme se sjela a položila slečně dokonalé zásadní otázku: Milovala jsi mě někdy víc než kamarádku? ONA: Před rozchodem nebo po lyžáku. Já: Obě ONA: Ano a ...ano. Nechtěla mi ublížit. Na jednu nco jsem byla šťastná, ale pak se ze mě stala troska. Nespala jsem, nejedla jsem...ona se mi vyhíbala. Nastaly prázdniny a...
Víte, co se dělo. Stala se ze mě šáhlá holka toužící umřít pro dokonalost. Myslela jsme, že mě slečna dokonalá přešla, ale pak jsem viděla zas ty její oči. Ale byl tu problém- její kluk se spustil s jistou slečnou J. a drahá slečna dokonalá té holce začla dělat peklo a já si musela vybrat. Všichni se vydali na stranu slečny dokonalé, ale já nemohla. Řekla jsem, že nestojím na ničí straně.  Od září jsem všechno skazila a zničila zbytek toho, co mezi náma bylo. Rozešel se s ní kluk. Řekla mi, že mě pořád miluje, ale pak jsem slyšla i že mě nenávidí.Dokonce jednou někomu napsala, ať klidně umřu...
Tohle je zatím celý příběh téhle tragické lásky. Slibovala mi navěky, ale tahle naše věčnost byla krátká. Nikdy v životě nebudu nikoho milovat jako ji. S nikým to nidky nebylo krásnější a s nikým to nebylo bolestivější. Ona mě viděla, když jsem byla neviditelná- ošklivá a tlustá, ale teď už mě znovu nedokáže milovat. Nikdy ji neodpustím, že mě neochránila před práškam, sebepoškozováním, anorexií. Nechala jsem ji podržet můj život a ona ho pustila. Celou dobu jsem snila o tom, že jednou budeme spolu, ale dnes vím, že už nikdy. Měla pravdu NE my nemůžeme být jen kamarádky a ANO my nemůžeme být spolu. Nesoudím, ji za to že mě dost nemilovala, ale že mi to nalhávala. Za celou dobu jsem ji buď milovala nebo nenáviděla, ale nikdy mi nebyla jedno. Několik lidí mi řeklo, že jsem byla jediná kdo ji zkrotil. Ke mě mívala úctu.
Náš příběh za 7 měsíců skončí- moje princezna odjede do Ameriky. Tohle je pro mě nejlepší- snad konečně budu moct jít dál. Za ty tři roky jsme si uvědomila, že ji nikdy nepřestanu úplně milovat. Ona byla jedinou osobou na světě, která si mě ochočila, ale pak za mě odmítla vzít odpovědnost.
Jako vzpomínka mi zbydou jizvy na rukou, ale i ty čas smaže. Jen tu velkou jizvu na srdci asi ne. I když bych ji teď nejraději ostříhla ty blond vlasy, do chvíle než odjede budu snít o tom, že mi napsoledy řekne Miluji tě a budeme tančit náš tanec.
A pak už se nikdy neuvidíme...

zhzhOd těch Vánoc, tedy za rok, se toho dost změnilo. Slečna Dokonalá začla upřednostňovat mé dvě nej kamarádky a mě nechala být. Jedna dobrá duše ji předala můj první blog a tak mě začala slečna dokonalá ničit.
 Čas se pořád blížil k jejímu odjezdu. Přísahala mi, že mi bude z Ame denně psát. To byl březen. Pomalu se mi, ale začaly otvírat oči a můj zrak spočinul na té nejdokonalejší ze všech dokonalých. Poznala jsem Vílu a na Slečnu Dokonalou se vykašlala. Myslela jsem, že všechno důstojně skončí, když odjede do Ameriky. Ale nestalo se.
Jeden týden jsme si psaly na FB a druhý týden byla v Americe. Neřekla mi sbohem. Neobjala mě. Nic.
Přestala jsem v noci spát, neboť se mi o ní zdálo. Dořezala jsem si nohy. Začala brát nelegální antidepresiva. Obviňovala jsem z toho ty dvě kamarádky.
Slečna dokonalá ve skutečnosti není vůbec dokonalá- krásná, hodná ani věrná. Dost se teď kamarádím s tím jejím ex. Taky mu neřekla sbohem a přivedla ho na cestu poruch příjmu potravy. Když jsme se spolu opili řekl velkou pravdu- měli bychom jí poděkovat, že odjela a otevřela nám oči.
A tohle je opravdový konec pohádky o nás dvou. Nikdy mě to nepřestane bolet. Nikdy mi nebude úplně jedno. V minulosti bych pro ní udělala cokoliv, ale ona byla jen manipulativní a bezcitná- zneužívala mě. Myslím, že mě nikdy nemilovala- jen nedokázala snést, když jsem o ní už nestála. V těch chvílích vytáhla, ale já tě miluju.
Na světe jsem doopravdy ublížila jen dvěma osobám- mému ex přítely, se kterým jsem se rozešla kvůli ní a mé princezně Sofii, taky kvůli ní. A ti jediní dva jsou pořád se mnou.
Před rokem jsem psala, že máme 7 měsíců, ale tentokrát nedám právo rozloučit se se mnou jí(slečna M tvrdí, že to udělala pro mé dobro).
Mám dva měsíce a pak už bude moct šeptat sbohem jen do větru...

8.12.2010 Every happy cigarette is about you...

8. prosince 2010 v 21:47 | Emily |  My diary
Mám pocit, že mám břicho plné dýmu. Jenom dýmu, ale i když je plný je mi zle. Snažím se "vykouřit" prázdnotu. Není mi dobře.
Když se, tak vracím v čase vzpomínám, jak bylo těžké rodiče obalamutit, že jsem jedla. Ale dneska? Je jim to fuk. Dokážu lhát kamarádkám, aniž bych mrkla. Mluvím o jídle, tak přesvědčivě, že mám pocit jakobych to skutečně jedla.
Byla jsem v čajce s holkama. Než mě vyzvedl taťka dala jsem si šťastnou cigaretu a podělila jsem se o ni s holkama. Dým stoupal k nočnímu nebi a já si opět přála jedině ji. Každé přání je jen o ní. Vzpoměla jsem si na tu noc, kdy padaly hvězdy a já si přála jen, aby si se slečna dokonalá rozloučila. Řekla jsem holkám, že na některé přání je holt i Bůh krátký. A jedna z nich řekla, jakoby přesně věděla, co jsem si přála: možná se to nesplnilo, protože i když jsem si to v tu chvíli nedokázala přiznat, by mě to neudělalo šťastnou. A tak je tu otázka- bylo by něco jinak? Možná bych teď neměla nohy rozdrásané a zjizvené. Možná bych necítila tu obrovskou zradu kamarádek. Možná bych v noci mohla usnout. Možná bych necítila tu obrovskou bolest. Možná bych se nechtěla zabít... Možná bych dokázala žít. Ale mám pr ni už jedinou zprávu- přeju ji takovou bolest, jakou způsobila mě a jejímu ex.
Dneska jsem měla pár prohřeškú- pivo a dva ledové, jahodové nápoje. Jsem fakt hloupá, ale zase to není tak hrozné. Teď už to dokážu. Vydržím do pátku nejíst.
Slibuju.
Emily

Recept na anu

8. prosince 2010 v 16:27 | Emily |  Ana&Mia
Ingredience:
1 šálek nízké sebeúcty
2 šálky sebekontroly
3/4 šálku odhodlání
1 1/2 šálku síly 2/3 šálku osamělosti
2 lžičky rutiny
2 lžičky závisti
3 lžičky viny
špetka hněvu 
1/2 šálku slz 
Instrukce: Všechny ingredience smíchejte v křehké duši a bušte, dokud všechny pocity nepřejdou. Servírujte v mělké míse s vysokou sklenicí dietní koly. Jídlo vám bude zaručeně mizet před očima

I listen silence in my head... Where are you ana?

7. prosince 2010 v 19:05 | Emily |  My EMOtions
Nejde psát seminárku o tom, co jste milovali aniž by vás to ovlivnilo. Nejde číst příbíběhy těch, co to dokázali aniž by jste začli přemýšlet o tom, co jste mohli dokázat vy.

Když se dívám zpět na tu dobu, kdy jsem dokázala nemožné, říkám si, že jsem byla musela být blázen. Ne proto, že jsem dobrovolně začala snít o anorexii, ale proto že jsem skončila. Nikdy za celý život jsem nebyla šťastnější než s anou v hlavě. Necítila jsem zrady přátel. Nemrzlo mě, co mi říká matka. Nestála jsem o dobré známky. Myslela jsem jen na to, kolik vážím a jak zhubnout. Hladověla, cvičila, četla ana blogy... Myslíte si, že to bylo peklo? Ne pro mě to byl jediný ráj, co jsem na tomhle světě poznala. Žádné řezání, návykové látky, cigarety, alkohol… Byla jsem živá víc než, kdy jindy. Dýchala jsem přes bolestí stažené hrdlo. Jak tedy něco takového může být špatné?
Znovu o tom všem přemýšlím a nedokážu teď prostě jíst. Snažím se poslouchat ticho v hlavě. Je tam uvnitř ještě ten hlas? Nebo jsem ho zabila falešným světem?
Taky mi došlo- kdysi to začlo více méně kvůli mému ex příteli a slečně dokonalé, které není hezká ani hodná.Tak proč to teď nejde kvůli víle?
Uvidím, co bude zítra. Možná se přecpu a možná budu hladovět. Už neslibuju.
Emily