Listopad 2011

Cindarella night n.2

20. listopadu 2011 v 21:24 | Emily |  My EMOtions
Cinderella_large
Dlužím vám líčení stužkováku, že? Tak tady ho máte...
Po dlouhém, uběhaném dni (a neskutečně náročných 2 měsících) jsem se v 18:40 podívala do zrcadla a vyhrkly mi slzy. Poprvé po snad celé životě jsem vypadala nádherně. Tenkrát v šatech 36 jsem nebyla ani z poloviny tak hezká. Bylo to jako zázrak. Dotáhla jsem všechno k dokonalosti (kromě váhy).
Poprvé ze osm let, co jsem na gymplu jsem předčila všechny ty krásné holky od nás ze třídy. Každý to říkal - říkali mi, že vypadám jako hvězda a že jsem módí guru, profesorky si zkoušely moje extrémní boty a chtěli půjčit můj fascinátor, spolužačky se se mnou fotily a jedna fotografka chtěla mou solo fotku, profesoři flirtovali a chtěli tanec. Byl to fakt jako absolutní zázrak.
A pan Š.? pro ty méně chápavé je to můj o 22let starší profesor. Byl neuvěřitelný - vtipkoval, flirtoval a zamlouval si tanec. Ani nevím, jak ale nějak jsme byli v objetí a já mu řekla, že je moje láska (v tuto chvíli nás někdo vyfotil:). Vůbec nepůsobil překvapeně. Řekl, že jsem krásná, ale on už skončil s podváděním manželky a že je pro mě už moc starý a měla bych se raději zajímat o maldšího pana Š. Mluvil něco o pouhé platonické lásce. Že pokud by to bylo jen jednou to znamená, že jako nikdy. A já řekla, že to beru.
Tančili jsme. Bylo mi z toho neuvěřitelně smutno. Tančila jsem i s panem S., který mi promlouval do duše, že bychom s panem Š. měli být jen kamarádi.
Najednou byl konec. Zůstala jsem tam jen já kamarádka a 4 profesoři. Slíbila jsem jim odvoz, ale to samozřejmě technicky nešlo. Tak jsem tam zůstala já a pan Š. Pili jsem a kouřili. On přesvědčoval víc než mě sebe - že miluje ženy, ale má teď skvělou manželku (to jsem mu potvrdila:). A že před pár lety by ani nezaváhal. Nakonec jsem mu řekla, že do poslední chvíle to nevzdám. Usmál se a řekl, že to se mu na mě líbí. Taťka se vrátil za půl hodiny. Než jsme vyšli ven vzal mě za ruku a dal mi pusu.... Když vystupoval z auta vzal mě znovu za ruku a řekl, že se uvidíme v úterý.
Tak jak to tedy dopadlo? Dobře - vždyť mi řekl, že mě nemůže mít. Špatně - ale neřekl, že mě nechce. A já to tedy nevzdám. Do poslední minuty na tomhle gymplu. Tohle není hra o to vyspat se s někým. Každým dnem, zážitkem pro mě zanmená víc. Jak se bude zítra tvářit?
A co to to znamená pro Vás? Od zítřka začínám držet LEHKOU dietu. Nebudu to hrotit - mám čas do ledna, kdy je ples. Musím, ale být hezčí. Chci zabít nějak ten čas. Abych se z toho nezbláznila.
Od zítra zase Vaše Emily

Kdyby byly sny NA PRODEJ, který by sis koupil?

7. listopadu 2011 v 23:41 | Emily |  My EMOtions
Rozhodla jsem se dát vám sem jednu z básní, kterou jsem napsala do školního časopisu (nepředstavujte si takové ty barevné plátky, kde jsou křížovky, komixy a rozhovory s profesory - je to spíš literární sbírka). Dala jsem ji číst své "dvorní malířce", která mi obvykle ilustruje básně. Ale tuhle nepochopila - respektive vyňala jen jednu část, která je jen emocí. Chtěla bych se zeptat, jak byste to pochopily vy. Najde se někdo, kdo pochopí, i když mě nezná a neví o mé minulosti? Opravdové téma je tam tak lehce naznačeno v pár verších. Děkuji za pomoc:)

Zase ta známá dlouhá chodba,
místo, kde v temné noci zaprodám svou duši.
Nespočetněkrát jsem po ní ladně kráčela,
dnes je však můj krok daleko váhavější.


My (happy) ending?

4. listopadu 2011 v 19:45 | Emily |  My EMOtions
Tumblr_kpjhkqmg8y1qzjor8o1_400_large

Ani nevím, jak se to stalo. Kdy se ta myšlenka zase vloudila do mé mysli. Myslela jsem, že už je dávno mrtvá. Občas mi jemně přejela myslí. Zamrazila i zahřála zároveň. A já ji přešla. Ale je tady zase. Silnější. Pevnější.
Včera večer jsem přemýšlela. O minulosti. O sebevraždách. Proč lidi páchají sebevraždu, když jsou nešťastní. Proč chtějí umírat osamělí a nešťastní bez šťastného konce. Proč chtějí, aby jim když pro ně příjde krásná smrt přišli do světa za duhou s uplkanýma očima. Povím vám něco, co jsem neřekla skoro nikomu.
Poprvé jsem přišla do kontaktu se smrtí v roce 2009, když začla moje ana. Slečna Dokonalá mi řekla, že mě milovala a miluje. A já byla neskonale šťastná. Tak hrozně šťastná jako nikdy. Asi si to ani neumíte představit. Tohle nebylo jako, když prostě máte radost. Bylo to čiré a čisté štěstí. Bylo to víc - věděla jsem, že už zítra budu neskonale nešťastná, tak mě miluje. I když mi řekla, že se mnou nemůže nikdy být. Nikdy jsem jí vlastnit. Věděla jsem, že to všechno nebyla jen lež, které já zamilovaná husa podlehla. A v mé opilé hlavě jsem vyběhla ven. Skočila jsem do bazénu bez nadechnutí. Voda se mi vlévala do plic a mě bylo nádherně. Chtěla jsem umřít, jak moc jsem byla šťastná. Pak mě, ale někdo zavolal. A já si řekla, že ještě o Slečnu Dokonalou zabojuju. Nikdy si neodpustím, že jsem hlavu vytáhla. Pak mě totiž moje drahá protáhla peklem. Nikdy už jsem nebyla takhle šťatná. A vlastně si myslím, že už ani nedokážu být takhle šťastná. Zjistila jsem, že to byla lež. Kdybych tenkrát umřela měla bych šťastný konec. Umřela bych milovaná. Tu noc jsem poprvé slyšela písničku Somewhere over the rainbow. Když jsem běžela ven k tomu bazénu, hrál a zpíval ji jeden kluk.
Zhruba před dvěmi lety jsem se pokusila o sebevraždu. Vzala jsem si spoustu různých léků, které jsem sehnala od dealera. Zapila to absinthem. Lehla jsem si do postele a pomalu jsem usínala. Pak jsem ucítila jemnou vůni citrónů. Chlapecký hlas, který mě volal. Otevřela jsem oči a byla ve světě, tak nádherném, že se mi zatajil dech. Na obloze byla obrovská duha. Uplakanýma očima jsem se rozhlédla okolo a uviděla dívku. Moc krásnou a jedinečnou. Měla neznámý obličej, ale pak promluvila hlasem, který byl z mé minulosti. Někdo, kdo mi umřel, když jsme byla ještě malá. Mluvila. O smrti. O tom, že mi může dát můj vysněný svět ( ot tom zase jindy). Ale pak řekla, že musím žít. Pro jednu jedinu věc musím ještě žít. Něco se stane a já budu, zase jednou tak šťasná. Jen jednou. Jen chvíli. Pak mi klidně dovolí umřít a jít do mého světa, ale se šťastným koncem. Já se probrala a všechno jsem vyzvracela. Několik dní mi bylo hrozně zle.
Ale pak už každý den... Budila jsem se s tím, že se možná tohle stane zrovna dnes. Že si pro mě příjde štěstí. I když jen jednou. A budu zase tak stejně šťastná jako, když mi Slečna Dokonalá řekla, že mě miluje. Vím, že to byla jen moje vlastní představivost, ale... není dne, kdy bych si na tu krásu nevzpoměla. Proto se nebojím smrti. Vím, že exisuje něco dokonalého a já tam jednoho dne budu. Ale nejdřív musím vydržet.Tolikrát jsem chtěla umřít, ale neudělala jsem to pro to štěstí.
A dnes? Seděla jsem v matice s testem za 5. Najednou tu byla ta myšlenka. Vplížila se mi do hlavy. Kurva já projdu už dost brzy ohromným peklem. Peklem, které bude tak nesnesitelné, že mi žádné sebepoškozování ani hladovění nepomůže. Budu, tak zničená, že nedokážu ani zemřít.
A když mě tohle jednou příjde do hlavy věřte, že se to splní. Moje mamka a kamarádka mi zakazují říkat ty věci. Jaké? Někdy mě prostě napadne nějaká myšlenka, ani nevím, kde se vezme, ale je tam. Třeba: to by bylo, kdyby si pan š. sem přivedl svou ženu. Vzápětí jeho kamarád nepříjde a místo něj jeho žena. Hned na to, co kdyby dorazila slečna dokonalá (netušila jsem, že má stejný seminář - nidky se o tenhle předmět nezajímala, protože je velký matematik). A ona jako poslední dorazí a navíc sedí hned za mnou. Mami, neber si ty boty zvrtneš si kotník. Mamka si ho zvrtla. A takových věcí je neskonale. Nenávidím ty myšlenky, protože na ně vždy dojde.
A teď vím, že se to všechno stane. Vidím obrazy. Pekla. Já ho znovu neustojím. A pak mou hlavou prošlo jemné pohlazení - vidím sebe na lavičce, kde kouřívám před školou s podřezanýma žílama v krásných šatech a lodičkách, co mám na stužkovák. Krásně načesaná a upravená. Ale nevidím svůj výraz. Není to věštecká myšlenka, teda myslím. Spíš řešení. Nebo možná tu noc skutečně budu šťastná a nakonec budu zase chtít umřít. Nebo naopak už tunoc příjde bolest, kterou neustojím. Vím, co se může stát. Bojím se, že to až moc dobře vím. Zradí mě.
Ty lodičky na patnácti-centimetrovém podpadku tu už leží. Šaty budou za týden. Kadeřník objednaný. Nalepovací řasy už jsou zase v rossmanovi.
Když jsem je včera kupovala řekla jsem si, že si v nich jdu pro štěstí. Dneska se bojím, že jsi půjdu pro něco jiného...