Březen 2013

24.2.2013 Nejtemnější jsou ty žaláře, do kterých se zavřeme my sami.

24. března 2013 v 23:31 | Emily |  My diary
Tumblr_mk69enot1c1s86yauo1_500_large
Moje drahé,
Zase se ozývám po dlouhé době. Jsem hrozná já vím. Ale mám toho docela dost. Strašně moc věcí se změnilo za poslední dobu. Změnila jsem se zase já. Už zase nepřemýšlím a vrhám se do všeho, co jsem si dříve zakazovala. Víte, proč? Ono je totiž jedno jestli se chovám slušně nebo ne. Pro všechny jsem jenom anorektička a děvka. Uděla jsem pár pokusů a je to smutný fakt, který se mi potvrdil.
V pátek jsem byla nějaká roztržitá a zapomněla jsem jíst. To by nebylo, tak hrozné, kdybych nepopila. Ale vtipné je, že mě nedorazilo 7 piv, ale jedna sladká limonáda. Sobotu jsem strávila střídavě v posteli a u záchodové mísy. Jenže to přineslo něco zvláštního - ten den jsem snědla 4 bílé housky ( 2 z toho jsem nějak neudržela), talíř vývaru a kinder vajičko. Byl to nádherný pocit. Jakobych na chvíli byla volné - bylo mi jedno, že jím to, co nesmím. Nebylo to jako, když se přejím. Bylo správné jíst takto. Jakobych na jediný den byla propuštěna z vězení. Nejtemnější jsou ty žaláře, do kterých se uzavřeme my sami.
Další zajimavá událost víkendu. Nejdříve mi z ničehonic po asi 9 měsících napsal bývalý spolužák. Už jsem tušila nějakou nekalost - když na vás někdo 9 měsícu kašle a pak najednou ahoj a jak se máš. A opravdu po zdvořilostních frázích mi napsal, že viděl mojí profilovku a že jsem zase dost zhubla. Přitom mě viděl před 14 dny, kdy mám ještě o 5 kilo méně než na té fotce. A víte, co mi tím došlo? Když se vracím mezi lidi ze střední a minulosti, tak dělám opak toho, co je pro mě přirozené - skrývám se. Na ples jsem si v Praze zkoušela pouzdrové šaty - ale když jsem se v nich viděla... Řekla jsem si to prostě nejde. Tak jsem si vzala malou podprsenku (abych zvětšila prsa), dlouhé šaty s řirokou sukní a velký šperk na krky a nechala si rozpuštěné vlasy. Ze celý večer jsem nesundala svetr. A teď v pátek? Měla jsem naplánovaný super model, ale 5 minut před odchodem jsem na sebe hodila velký svetr. A pak mi napsal jeden bývalý... kamarád, že mě viděl a že jsem teď nádherná. Pořád jsem čekla, co po mě chce. No, ale on vždycky rád přeháněl.
Co mi tento víkend chce kurva říct? Že mám zase zabrat? Dneska jsem teda projížděla nové Ana blogy... A najednou mi sladký hlásek šeptal - musíš. Jenom o tebe lidi budou mít zájem. Jenom tak ti budou zase psát staří známí. Musíš být dost dobrá. O tu starou nikdo nestojí, i když si to podle mě sami nechtějí přiznat. Všichni se raději budou tvářit, jak je tohle všechno špatné, jak jsem nemocná atd. Ale ve skutečnosti nikdo nevidí, jak se proměnilo jejich chování. Jenom jeden muž... no, co vám mám povídat. Poznala jsem ho ve svém nejtemnějším období (to je to o čem nikdy nebudu mluvit), ale nikdy jsme se my dva nijak nepoznali osobně. Před pár měsíci jsme se úplnou náhodou potkali a on mi řekl, že teď vypadám výborně. V čem je ten rozdíl? V tom, že mě naposledy viděl, když jsem měla tak o 10 (možná víc) kilo méně a velikost 36. Je úžasný a hlavně... proto, že vedle něj se necítím jenomm jako kuchařka, milenka nebo jako potencionální matka. Čistě platonický vztah.
A na posledy žert o inteligenci mé spolubydlící. V útery jsem po celém dni bez jídla přišla domů a dala si suchou rýži. Víte, co mi řekla? Že jsem začala nějak moc jíst. Do toho se přidala moje druhá spolubydlící, že mě za celou dobu viděla jíst, tak 10 krát. To bych asi nebyla tak tlustá, ne? Inteligence no.
Tento týden se do toho pustím od podlahy. Chce to ještě takových 10 kilo. Vždyť o co jde? Na to se přece neumírá.
Mimochodem, kde je Aimee a Esther???
Vaše EMily

Anorexia: Evanna Lynch

24. března 2013 v 20:32 | Emily |  Stars
Tumblr_mjiimaw5ua1qgsejao1_500_large
Evanna je obrovským fanouškem Harryho Pottera. Podle její rodiny je jím posedlá. Jako malé dítě psala neustále J. K. Rowlingové. V jednom z dopisů napsala, jak moc by si chtěla zahrát ve filmu o Harrym Potterovi, ale že o tom pochybuje, protože žije "v malé ospalé díře jménem Termonfeckin, kde se nikdy nic neděje". K jejímu překvapení jí Rowlingová odpověděla: "Nebuď tak přísná na Termonfeckin; má skvělé jméno! A já pocházím z velmi ospalého místa!" Mimo jiné se auorce svěřila s tím, že trpí mentální anorexií. Autorka jí odpověděla: "Anorexie je destruktivní, ne kreativní a není statečné ji podlehnout." Evanna jí napsala, že by ráda hrála ve filmu a tak jí autorka řekla, že by musela být nejdříve úplně zdravá.
V roce 2003 byla zklamaná z toho, že propásla vydání páté knížky (Harry Potter a Fénixův řád), protože byla v nemocnici, kde se léčila s mentální anorexií. Nicméně ji z nemocnice propustili v den, kdy pro ni místní knihkupectví přijalo výtisk, který byl podepsaný J. K. Rowlingovou.

Pro ana 1.5

24. března 2013 v 14:45 | Emily |  Pics
Tumblr_mk2m792z1z1s1qijgo1_500_large



Anorexia story: Vanessa

18. března 2013 v 1:11 | Emily |  Ana&Mia
Tumblr_mip478x5gi1rfzkxxo1_500_large

Dlouho jsem přemýšlela jestli mohu zveřejnit tento další příběh mé kamarádky. Až si ho přečtete jistě pochopíte proč. Tento text vznikl myslím v roce 2010 k mé seminárce. Vanessa je její druhé jméno, které používala jako náctiletá, ale teď používá jiné, takže by měla být chráněná.
Vanessu znám od svých zhruba 10 let, ale kamarádky se z nás staly až v mých 13 letech. Vanessa tedy byla první člověk s poruchou příjmu potravy, kterého jsem poznala. V té době jsem to nechápala - byla jednou z nejkrásnějších dívek, co jsem kdy poznala. Nikdy neměla problémy se svou váhou, naopak kvůli baletu se vždy trochu hlídala a navíc měla hubenost v rodinných genech.
Protože jsem byla v okruhu jejích nejlepších přátel, jako jedna z mála jsem věděla, co se u ní v rodině dělo. Bylo až nepochopitelné, jak rychlý měla nemoc průběh - ze dne na den se ztrácela před očima. V konečných stádiích nebyla schopná se téměř hýbat, ale v baletu ani na chvíli nepovolila.
Vanessu jsem díky téhle práci viděla po několika letech. Přijela za mnou, ale domov nenavštívila. Pořád v ní jsou stíny minulosti a vzpomínek.
Pořád je hodně hubená a i psychicky není ještě úplně zdravá. Ale zase je to ta holka, co jsem jí znala před lety. Snad se jí povede dostat se na baletní školu v *********, kvůli které chce přerušit vysokou školu.

"Můj příběh se od klasických případů anorexie liší. S váhou jsem nikdy problém neměla, naopak od malička jsem byla hodně hubená a drobná. Dělala jsem balet a byla jsem dost úspěšná.
V naší rodině to nebylo nikdy úplně jednoduché. Otec byl umělecký fotograf a tak preferoval "bohémský" životní styl. To v praxi znamenalo mít na každém prstě deset žen a dokonce i pár nemanželských dětí. Za jednou takovou paní, co s ní měl syna o rok staršího, než já nakonec odešel. Zůstali jsme s mamkou a starším bratrem Tomášem sami. Mamka, ale měla nehodu, při které zemřela. Bylo mi 13 let a tak jsem musela k otci a maceše. Bratr tou dobou studoval školu v Americe.
Byla jsem hodně nešťastná a tak jsem se identifikovala v emo stylu (v té době ještě nebyl u nás moc populární). Problém nastal ve chvíli, kdy jsme se začali sbližovat s polovičním bratrem. Od začátku se ke mně choval moc hezky - byl to fakt milý, krásný kluk. Oba jsme milovali hudbu a hráli na kytaru. Po večerech jsme spolu hráli a psali písničky.
I když je to nevhodné a nelegální, tak jsme se do sebe zamilovali. Macecha nás, ale odhalila a tak on musel dojet na školu do ciziny, abychom se nevídali.
Zhroutil se mi svět. A na protest tomu jsem přestala jíst. Rodina to ze začátku ignorovala, ale když jim došlo, že zhubnout 10 kilo za dva měsíce (při mé předešlé váze 50kg a výšce 175 cm) není normální. Najednou jsem získala moc, o které se mi nikdy nesnilo. Všichni mě prosili, přemlouvali, nutili, slibovali… A já? Užívala jsem si zájmu. Psala texty písničkám a vzpomínala na mamku a na svou lásku Bylo mi jenom patnáct let.
V baletu se můj výkon zlepšil o sto procent. Stala jsem se nejlehčí baletkou souboru a tak jsem dostala tanečního partnera. Ve školních představeních jsem získávala titulní role. Dokázala jsem soustředěně cvičit několik hodin denně. Také výsledky ve škole se zlepšovaly - chtěla jsem být ve všech směrech dokonalá.
Měla jsem vždycky jednu "výhodu" - široké kosti, které skrývali v oblečení mou vychrtlost. V šestnácti letech jsem se při váze 34 kg zhroutila pod tlakem velké fyzické námahy v baletu. Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Otec mě odvezl do nemocnice, ze které jsem se dostala po stabilizaci do psychiatrické léčebny. Tam mě pomalu učili znovu dokázat jíst. Bylo to těžké, protože já na rozdíl od ostatních holek měla odpor k jídlu. Ono se nezdá, ale většina anorektiček jídlo miluje, jen ho nechtějí jíst kvůli postavě. Mě se ale hnusilo.
V sedmnácti jsem se mohla vrátit domů. Vážila jsem 45kg a byla jsem, schopná jíst určité druhy jídla. Nechtěla jsem, ale zpátky domů a tak jsem se přestěhovala k sestře od taťky do ********. S ní bylo všechno skvělé. I když jsem ztratila své blízké, tak jsem konečně mohla zase začít od začátku.
Váha mi klesala a zase stoupala, ale nikdy už jsem se nedostala nad 45kg. Nejsem schopná sníst žádné maso, bílé pečivo, nic sladkého ani smaženého, fritovaného… Pořád docházím na terapii v *******, i když bych už nemusela, protože jsem plnoletá. Dokonce jsem se vrátila k baletu.
Doma jsem, ale od té doby nebyla. Taťka se snažil, abych se vrátila domů, ale já už nechtěla. Vzdal to a jen mi posílá peníze. Jediný koho vídám je můj bratr Tomáš, ale i ten už nežije v České republice.
Anorexie mi dala jedinečný pocit být zase vidět a cítit lásku. Když jsem byla v léčebně, denně za mnou jezdil táta. Vzpomínám, když jsem ležela na kapačkách neschopna chodit a mluvit omlouval se mi, že se na mě a Toma vykašlal a že mu je jedno, co se stalo s nevlastním bratrem.
Pak, když už jsem byla podle papíru schopná žít "venku" o mě ztratil zájem. Ani nevlastního bratra jsem neviděla od patnácti. I když bychom se mohli vidět, tak já vím, že už nemůžu. Nechci se znovu zhroutit.
Na jednu stranu toho všeho lituju - už nikdy to nebude jako předtím. Přišla jsem o rok života, když jsem byla v léčebně. Na druhou stranu jsem v anorexii našla nejlepší přítelkyni, když se mi zhroutil svět. Jsem si celkem jistá, že kdybych nenašla tuhle cestu, spáchala bych v té době sebevraždu. Nehodlám říkat nikomu, nejezte nebo nedělejte to - každý má svou volbu.
Já sama se k tomu vrátit nechci, ale vím, že pokud by mi někdo v baletní škole(kam se chystám přejít z té stávající) řekl, že mám shodit neváhám to udělat. Nikdy se, ale už nedostanu do stavu, kdy nedokážu dělat to, co na světě nejvíce miluju."
Názor na pro ana stránky
"Sama jsem vyloženě pro ana blog neměla. Byla jsem v několika pro ana komunitách (většinou v anglickém jazyce), kde jsme si denně psaly jídelníčky a navzájem se obdivovaly. Musím říct, že mi to dost pomohlo dostat se ze samoty, kterou nedokázal nikdo vyplnit.
Jediné v čem se mi ana blogy zdají nebezpečné, že zavedou věci do extrému. Kdo chce, hubnout, tak začne, aniž by nutně musel takovou stránku vidět. Když už si jednou na ruku dáte červený náramek a dobrovolně se zařadíte mezi pro ana je síla podpory, obdivu a vlivu natolik silná, že jen těžko skončíte."

Vanessu jsem viděla zase po dlouhé době minulý týden v mém "studentském městě", kde ona dojíždí za tetou. Skutečně odešla do ciziny, kde je velmi úspěšná. Vypadala opravdu kouzelně - váží okolo 48 kg. Ano, skutečně se jí podařilo přibrat. Důvod? Její nevlastní bratr jí, když byli mladí slíbil, že bude sedět v první řadě na její první titulní roli v normálním divadle. Na podzim měla premiéru v rockovém baletu. A on seděl v první řadě, i když ona mu o tom představení neřekla. Viděli se poprvé, tak po 7 - 8 letech.
Chápu, že ve Vás teď budou převládat smíšené pocity, ale... já jsem to opravdu nikdy nebrala s odporem. Jak bych mohla? Když Vaše kamarádka ze dne na den začne mizet před očima a měnit se v mrtvolu? V té době jsem samozřejmě byla odpůrkyně PPP. Nejsem proto, aby mohli mít sourozenci děti, ale nechápu, co je zákonům do toho koho může někdo milovat... Navíc musím důrazně upozornit, že Vanessa je neplodná - nikdy nepodstoupila hormonální léčbu. Tvrdí, že kvůli baletu, ale já myslím, že uvnitř ní je naděje, že by na tohle jednou zákon mohl přistoupit.
Soudíte pořád? Tak Vám mohu říct jen poslední argument - Vanessa nikdy nebyla s nikým jiným.I když ví, že oni dva spolu nikdy být nemůžou....A to je skutečná láska...

Možná zrovna naše životy nejsou o šťastném konci, ale prostě jen o samotném příběhu.

9. března 2013 v 23:54 | Emily |  My diary
Tumblr_mi4lmvb8lc1s595b5o1_400_large

Mé drahé dámy a vy všichni ostatní...
Dnes jsem celý den přemýšlela o blogu. Jak daleko tohle všechno zašlo? A jak daleko ještě dovolím, aby to zašlo? Někdy v životě milujeme někoho nebo něco, co nám ubližuje a ničí nás. Já miluju tento blog. Ale je zjevné, že cena za jeho existenci začíná být až příliš vysoká a já si nejsem tak docela jistá, jak dlouho ji ještě zvládnu platit.
Dovolte mi citovat Slečnu Dokonalou - "Pokud nechtěla, aby to někdo našel, tak neměla psát na internet." Jistě, možná jsem neměla, ale co by jste dělali vy? Kdyby jste každý den jenom lhali a přetvařovali se. Kdysi jsem o sobě vytvořila iluzi - usměvavá, odvážná, silná. Svou roli jsem zjevně hrála dokonale. Ale tady jsem žila a milovala... všechny ty jména holek, co pro mě znamenají tolik - Claudee, Esther, Barča, Kooty, blueberry, FindPerfection, Zítra...
Tak mi řekněte, co chcete slyšet? Pochybuji, že někoho, kdo mě ani nezná zajímá, jak celé dny hladovím. Jistě, občas tu prosákne nějaké to info pikantnějšího charakteru. Ale upřimně... Stojíte o to vědět o mě pravdu? Vždyť byla celé roky před váma - to jste si skutečně nevšímali modřin a šrámů? To jste fakt věřili těm laciným výmluvám, proč jsem nemohla přijít na tuhle a támhle tu akci? Nevšimli jste si, že jsem mě poslední půl rok neviděli jinak než ve svetru nebo delším rukávu, i když bylo venku 35 stupňů? Ne, opravdu by mě zajímalo jestli já jsem tak dobrá herečka a nebo vy špatní pozorovatelé... nebo to nechcete vidět jako mí rodiče. Pak ale nechápu tu obskurní situaci, že vás baví číst takové žvásty o někom koho neznáte. Tak řekněte, co tady chcete slyšet? O všech čárkách,co mám nakreslené na posteli a které jsem z pocitu sebeopovržení přestala počítat? Nebo o tom jaké je to chodit s feťákem, který vám sem tam vrazí a občas vás prostě žduchne ze schodů? Jaký je pocit spát s ženatými muži jenom proto, aby člověk cítil, že není naprosto k ničemu? A nebo vás zajímá, jestli jsem doopravdy spávala se Sofií? Za poslední roky jsem o sobě slyšela spousty drbů - vždycky, když někdo znal mé jméno ptala jsem se proč - ty jsi ta lesba, ty jsi děvka, ty jsi anorektička, ty jsi ta co to táhne s feťákama a nejhorší no potože... máš černé vlasy... bla bla bla. Proto jsem odešla do cizího města - abych začala znovu. Místo výstřihů a podpatků začla nosit kalhoty a trička. Nepila jsem, kouřila v ústraní a nepodívala se na jediného chlapa. Ale víte, že po pár měsících za mnou začli chodit spolužačky a chtěly rady ohledně sexu? Minulý týden mi spolubydlící řekli, že jsem z nich nejdivočejší (jedna z nich spí s dvěma bratry). A v ten moment mi došla jedna velká pravda - raději budu ta děvka, ta lesba, ta feťačka, ta anorektička, ta kdovíco ještě než být průměrná a promrhat celé mládí! Za poslední půl rok jsem byla slušná dívka a nedostala jsem se do jediného maléru. Ale byla jsem mrtvá. Takže posílám tu rozkošnou olomouckou dívku k ledu. Raději budu polykat krev, tančit na stole a s hambou dodělávat další čárky než být ta hodná stará panna, jejíž největším životním dobrodružstvím bylo "vykousnutí" na diskotéce.
Takže blog zachovám, i když už ho čtou fakt pro mě komičtí lidé... Ne, fakt jsem si myslela, že David, Hoa jsou vrchol, ale tento svět mě umí vždycky šokovat. Celkem by mě zajímalo, jak se to k nim dostalo, ale tak co už... tenhle blog bude nadále jen o hubnutí. Děkuju své prozíravosti, že jsem tu nikdy nenapsala nic, co by mě mohlo fakt zničit. Budu prozíravější a uzavřenější. Nedovolím jim, aby mě porazili a donutili rezignovat a vzdát se něčeho, co miluju.
Vaše Emily