Duben 2013

„I když spolu už nikdy nepromluvíme, prosím pamatuj si, že jsi mě navěky změnila.“

17. dubna 2013 v 21:34 | Emily |  My EMOtions

Tumblr_mjym8wwiov1s0eeybo1_500_large
Dnes se mi stalo něco... ani nevím, jak to nazvat. Pořád jsem z toho hrozně otřesená. Nevím jestli jsem vám to říkala, ale moje "studentské" město je také město, kde žije Sofie. Pro ty, kteří netuší o kom mluvím: http://emily-in-wonderland.blog.cz/1208/pro-ana-sofiin-pribeh . Taky jsem vám kdysi myslím psala, že se namůžeme stýkat. A dnes tu mám pro vás nejspíš konec našeho příběhu.
Ne začátek bych měla asi jenom shrnout proč jsme se Sofii nesměly stýkat. Dostala se do fáze, kdy se jednalo o zbavení svéprávnosti z důvodů nebezpečnosti sobě samé. Ano, to může nakonec potkat i vás. A tak vlastně začala nová léčba - Sofie souhlasila s dlouhodobou léčbou na psychiatrii. Součástí bylo odstřihnout všechno, co souvisí s její nemocí - a to jsem i já. Navíc její vztah ke mě nebyl zcela běžný, no... to je strašně komplikované, ale ona prostě neměla jiné kamarády, protože byla... narušená a taky poměrně dost zlá na ostatní (někdy i na mě). No, takže jsme se v podstatě myslím, tak od června nevíděly a pak ani nepsaly. Odešla na rok z výšky (studuje v Praze).
Já si dnes zašla do obchodu na náměstí pro CC light. Nejdříve jsem potkala kamarádku a pak... ucítila jsem, jak na mě někdo zírá. Sofie. I když to vlastně už nebyla ona. Víte, ona i po 8 letech plných hladovění, zvracení... byla vždycky strašně moc hezká. Zářivé platinové vlasy (jedla doslova tunu léků na nehty a vlasy), dlouhé perfektně nalakované nehty, světlou pleť bez jediného kazu, dokonalý makeup a nejluxusnější oblečení (sukně, šaty, úzké kalhoty, šortky, boty na podpatku a nebo balerínky - nikdy jsme jí snad neviděla v teniskách). A najednou... víte ani bych ji možná napoznala, kdyby na mě nezírala. Tohle nebyla ona - harémové kalhoty, vytahaný svetr, místo platiny její špinavá blond, nenamalovaná. Jistě byla teda "tlustší" od té doby, co jsem jí viděla naposledy (to si držela max.40kg), teď odhaduji 45-50kg. Tohle nebyla Sofie, ale Anička, což je její skutečné jméno (ironické, ne?). Dívku, kterou já nikdy nepoznala (znám ji už jako anorektičku).
Zastavila jsem se a nevěděla, co dělat. V ruce jsem svírala 2litrovku CC light. A ona se najednou podívala někam za mě. Hned mi to došlo na "koho" se tak dívá. Ona vidí tu, co já ještě ne. V jejích očích byla totiž závist - jakoby cítila, že jsem dva dny nejedla. Naposledy mě viděla o víc, jak 20 kilo těžší. Věděla, kdo za mnou stojí. Tu, kterou on musela opustit.
Anička je možná uzdravená. Její tělo se pomalu dává dohromady po dlouhém utrpení. Ale jí už nezbylo naprosto nic. Její anorexie byla celý její život od 13 let. Její láska, přítelkyně, koníček i potřeba. Upla se k jediné věci a ta tak nabyla zvláštní hodnoty. A když jí ji zvali... smrt je jen formalita. I když jsem ji viděla v nemocnici, tak nikdy nevypadala, tak moc zle. Jakoby v ní nezbyl ani kousek života. Jistě, bude přežívat, ale... nebude žít.
Obě jsme se po chvíli beze slova otočily a vydaly se opačným směrem - každá do svého vlastního pekla. My už napořád zůstaneme odděleny realitou. Zůstanou jenom vyhaslé vzpomínky - na to, jak mi ukázala, jak správně zvracet. Jak jsem seděla u její postele a držela za ledovou ruku. Jak jsem chodila za školu, abych za ní mohla do nemocnice. Na naše každodenní telefonáty o tom, co jsem jedla. Na to, jak mě zachránila, když jsem tak moc potřeboval nějakého přítele. Na tu jednu jedinou opilou noc. Ubližovala mi, ale opravdu strašně moc. Ale jak jsem ji mohla nenávidět za to, že mě až moc milovala a potřebovala? A najednou si jsme cizí.
Nevím, co ji přeju - normální život? Ne, aby našla někoho koho bude milovat, jako milovala Anu. Někoho, kdo bude milovat Aničku a ne tu dokonalou Sofii.

Tvou blízkost stále cítím,
kus tvéSofie ve mě bude žít.
Vždycky tu bude část mě,
které budeš scházet.
S nejhlubší láskou Emily

Pro ana 1.6

17. dubna 2013 v 12:03 | Emily |  Pics


10.4.2013 My jsme už napořád odsouzeni býti dětmi noci, ty, před kterými i vás rodiče jistě varovali.

10. dubna 2013 v 20:38 | Emily |  My diary

Mé drahé princezny,
Konečně je to tady a já mohu napsat to kouzelné slovo - HLADOVKA! Konečně po tak dlouhé době jsem zase jistá v kramflecích. Ne, že bych netoužila něco sníst, ale pak... když teď něco sním bude celý svět hubnutí mrtvý. A já už nikdy nechci znovu psát testament svému snu.
Probíhala jsem hubnoucí blogy a musím říct, že jsem byla celkem zaražená, co se na některých děje. Jedna věta mě upoutala - nikdo tě nebude mít raději, když budeš mít XS. Opravdu nevím, kod mě jak bude mít rád v XS, protože jsem tuto velikost nikdy nevlastnila. Ale dokážu si představit, že je to naprostá lež. Já to totiž vidím, co se změnilo. Hloupých dvacet kilo a najednou mě zase berou vážně. Najednou nejsem ta divná patronka vedle krásných holek. Dveře, které mi byli zavřeny jsou najednou zase otevřeny a já jsem zvaným hostem. Už nejsem jenom hluboký výstřih a holka, co se s ní vyspíš, ale nic víc. Ale já už nechci být jenom podivná součast, která je hodná a výborná, ale prostě jenom součást něčeho. A to ani nemluvím o mém slavném anorektickém období. Teprvě teď mi docvaklo kam mě moje tělo tenkrát propustilo. Na takové akce, o kterým se může většině lidí jenom zdát. Nedávno se můj kamarád vztekal, když se dozvěděl, že jsem se účastnílla elitních akcí. Teprve v tu chvíli mi došlo, jaké jsem měla štěstí, že jsem to alespoň prožila. Jakým lidem jsem měla čest sedět na klíně a s jakýma jsem měla čest dělat nestoudnosti. Měla bych se stydět, ale... zrovna teď jsem za to šťastná.
Vystěhovávala jsem svůj pokoj... bylo to velmi zvláštní odkrývat vzpomínky zapadlé do koutů. Opět jsem našla můj starý pásek. Taťka se mě zeptal, jestli to je ten pásek z doby, kdy jsem byla šťastná. Ani dnes po dvou letech to nedokáže pojmenovat. Našla jsem své "černé deníky" - dva sešity, kde jsem psala na rozdíl od deníků pravdu. Abych byla upřímná, tak si spoustu z těch událostí nepamatuju. Ale mohu říct, že kdyby to někdo našel, tak bych byla ve velkém maléru. Je tam všechno o drogách, jména a údaje o partnerech/partnerkách, akcích (o kterých by se nemělo mluvit) a také o anorexii. Není to přímo o ní, ale je tam na pozadí událostí mého života.
Venku se probouí staré vzpomínky. A já jsem záhadným způsobem spokojená. Mám chuť do života a zase si pořádně užívat. Aby to bylo stejné jako před rokem. Chci si užívat všeho, co je mi nabídnuto, protože všechno je tak strašně pomíjivé. Už nikdy nechci litovat toho, co jsem prožila. Ne, opravdu holky, měním své heslo - DIVOČTE. Raději si užijte pochybných sexuálních dobrodružství, opijte se a probouzejte se vedle záchodových mís nebo v cizích postelích, kráčejte hrdě uličkou hamby s roztrhanýma punčochama v 10 ráno, kecejte s divných chlápkem ve 4 ráno a nechtě si od něj líbat ruce a víte, co - spěte klidně i se ženatými/zadanýmí. Ale hlavně toho, pak už nidky nelitujte, protože není nic horšího než začít litovat vlastní minulosti. Raději prožít, než neprožít, fakt. Mohu srovnávat - od září do prosince jsem byla nejpočestnější člověk - nepila jsem, (ani jedno pivo), jednu krabičku jsem měla na měsíc, ani jeden chlap/holka, slušné oblečení, nevybočování a průměrnost. Nebyla jsem smutná, nebrečela jsem, nebyla jsem zklamaná. Ale k čemu to? Raději jedna skvělá noc za deset probrečených!
Jako bonus si chci dodat solidní postavu. Protože v ní, ať si říká, kdo chce, co chce... je život daleko lepší.
Ježiš, ani si nepamatuju, že bych kdy psala tak optimisticky:) Ale já prostě teď taková jsem:)
S láskou Emily

Má drahá Vivienne,

2. dubna 2013 v 0:07 | Emily |  My EMOtions

Milá Vivienne,
Dlouho jsem přemýšlela, jak ti pomoc, jak správně reagovat... A tak jsem začala přemýšlet - jak znovu začít. Poprvé jsem se na svou anorexii podívala s odstupem téměř dvou let. Proto zde dnes tobě a všem ostatním věnuji nejupřímnější výpověď o mé minulosti s mou životní láskou. Snad si pak všichni sami dokážete určit, co je vaše priorita a co všechno jste připraveni obětovat.
Měla bych asi začít definicí, co pro mě anorexie ve skutečnosti je a není. V současné době NEMÁM anorexii a myslím, že i kdybych hladověním zhubla 50 kilo, tak ji mít nemusím. Anorexie totiž není tak o tom, kdo kolik zhubl. Nevím, jak to popsat, ale je to zvláštní stav mysli. Přichází pomalu a nečekaně, když pak najednou... všechno, co jste předtím poznali mizí. Priority, touhy, lásky, rodiny a přátelé ... všechno se pomalu rozplývá s touhou uspokojit tu nejmilovanější. Ano, dnes poprvé přiznávám, že jsem trpěla halucinacemi - já svoji "Anu" skutečně oživila do jasné podoby. Byla jsem to jen... dokonalá. Milovala jsem ji, toužila po ní, naslouchala jí... Mám jednu úplně jasnou vzpomínku - sedím v hodině matiky, matikářka něco vysvětluje a já přemýšlím o tom, co budu muset do konce týdne snít. Je to jedna z mála skutečných vzpomínek z této doby. Já si totiž vůbec nepamatuju, že bych se nějak cítila - šťastná nebo nešťastná. Vlastně si myslím, že jsem vůbec necítila nic. Všechny mé vzpomínky z té doby se točí kolem anorexie - jak mi poprvé řekla spolužačka, že jsem strašně zhubla (vidím tu chodbu před učebnou španělštiny), jak se mě profesorka hudebky ptala, jak a kolik jsem zhubla, jak moje španělštinářka obdivovala moji změnu. Tohle jsou mé vzpomínky - všechno ostatní šlo stranou. Známky ve škole? Rodiče? Kamarádi? Slečná Dokonalá? Fakt nevím, co se dělo. Naopak své první zvracení si pamatuju jako by to bylo dnes. Byla jsem odhodlaná odtřeihnout všechny, kteří se mi postavili do cesty.
A najednou to tady bylo - velikost 36, váha o které mi taťka řekl, že nikdy nemůžu mít, v pase něco málo přes 60 cm... V noci jsem se budila a osahávala kosti jestli tam pořád ještě jsou. Sladkými sny se stali ty, ve kterých jsem umírala na anorexii. Byla jsem připravená zemřít, pro tu, kterou jsem nejvíce na světě milovala.
Ale s jednou věcí jsem nepočítala. Ti, kvůli kterým jsem to dělala mě nemilovali ani tlustou ani hubenou. A moje řešení?
Když to nedokázali ocenit oni, tak jsem hledala ty, co ano. A tady je druhé odhalení článku - spala jsem v podstatě s každým, kdo mi řekl, že jsem hezká a hubená. Bez citů. Nešlo o sex, ale o ten pocit, že jsem alespoň na chvíli chtěná. Snažila jsem se, abych byla skvělá milenka a tak jsem dělala všemožné věci, abych všechny uspokojila. Stala jsem se také kuchařka. Aby mi řekli, jak dobrá jsem. Dost dobrá. Tohle období je moje velké šmouha opředená velkými tajemstvími a mnoho skutky, kterých ... ne, myslím, že nelituju. Ale než začnete soudit. Na jednou takovém dejmetomu "tahu" jsem poznala jednoho z nejúžasnějších mužů, kterého jsem za život poznala. Jeho odchod z mého života pak všechno změnil, ale to je jiný příběh.
Ale i v tomto období si pamatuju několik velmi lidských vzpomínek. Jedna z nic byla, když jsem 13 hodin stála ve sněhové vánici, čekajíc na koncert TH před kterým jsem hodně dlouho nejedla (taťka mi donesl pizzu, kterou jsem celou vyzvracela na záchodcích stejně jako veškeré jídlo, které jsem musela sníst víkend před). Když jsem se pak dostala dovnitř... nechtěla jsem, aby tam byla "Ana" se mnou. Nechala jsem ji tam venku se vším ostatním... Takových momentů bylo víc, ale ty jsou až příliš osobní.
Léčení... třetí upřímnost mého článku. Já ten pocit milovala - pocit, kdy jsem šokovala terapeutku svými nulovými jídelníčky (schválně jsem třeba týden nejedla, aby ona byla šokovaná). Pokaždé, když jsem omdlela byla jsem uvnitř sebe strašně pyšná. Když mi začínala téct krev z pusy a nosu (bůhví proč), tak jsem nebyla vyděšená, ale uspokojená. Když jsem měla horečky 38, tak jsem přesto cvičila a dostala svalovou horečku, že jsem nemohla chodit (mamka si myslela, že mám nějakou nebezpečnou nemoc, kterou si už nepamatuju). Nastal zlom - už jsem se nenutila k hladovění, ale k tomu abych něco do té pusy dala. Zní to bláznivě? Třepete nevěřícně hlavou? Ale tohle je anorexie. Skutečná anorexie.
Ta otázka nezní jak zhubnout, ale jak se zase dostat do toho začarovaného kruhu, ze kterého jsem jen svou vinou vypadli. Ano, v prvé řadě musíme přestat obviňovat všechny ostatní z toho kam jsme došli. Pokud člověk převezme zodpovědnost za své problémy má nakročeno k proměně. Tak třeba - proč nikdy nepřiznal, že jsme spolu měli poměr? On není vinný, ale já protože jsem nebyla dost dobrá, aby to přiznal (možná taky, protože měl ženu). Proč nejsem schopná udržet si normálné vztah? Protože nejsem dost hezká. Proč jsem skončila s anorexií? Ne, protže mě k tomu nutily okolnosti a mé okolí, ale protože jsem to dovolila. Ve skutečnosti říká můj osudový film pravdu: My tlusté jsme všechny stejné - sedíme na zadku a fňukáme. Takpvé lidi já osobně fakt nesnáším - ti, co pořád jenom mluví o tom, jak jsou nešťastní a nezvednou zadek.
Ale tohle samozřejmě nestačí. Do kouzelného receptu musíme přimíchat vzpomínky - na to jaké to bylo, když jsem poprvé vklouzla do šatů velikosti 36, na první návštěvu centra pro léčbu, jak jsem ujela první hodinu na rotopedu a udělala 200 sklapovaček, jak jsem pak mohla vklidu nakupovat, na těch milion pochval a na tu noc, kdy jedinkrát veřejně... nějak moc jsem se rozvášnila, ne? Tyhle vzpomínky jsou jako náboj do bolestně smutného života.
Podle mě nejdůležitější ingradiencí je dno. V roce 2011 jsem se tolikrát snažila to vrátit a pořád to nešlo. Divila jsem se, co se změnilo... Až potom jsem si uvědomila, že něco velkého končí. Ztrácela jsem půd pod nohama a neměla se čeho zachytnout. Všechno, co jsem znala mizelo v propasti a já se s tím nedokázala vyrovnat.
Přesně si pamatuju tu noc, kdy jsem se s "Anou" rozešla. Dnes s odstupem se na to dívám, jako bezcenou a falešnou událost... ale tu noc, jsem fakt věřila, že hubenost není všechno. Jenže on vám to svět nakonec vždycky vyvrátí.
Nakonec asi ta nejdůležitější otázka? Proč jí znovu nepodlehnu? Odpověď je stejně primitivní, jako je samotná lidská existence. Nechci o všechno přijít - nechci, aby mě přestaly zajímat literární semináře, nechci začít nenávidět své přátelé, nechci od sebe odstřihnout rodiče, nechci zapomenout na všechny vzpomínky a prohlásit je za bezcené. "Ana" to ale nevzdává. Každý klacek pod nohy, každé ublížení... znamená krok zpět a natažení ruky o milimetr. A moje "Ana", která stojí opodá ji neustále drží nataženou v očekávání momentu, který mě zlomí.
Jednou jsem na terapii řekla něco, co je podle mě nejjasnější definice života s "Anou". Nasedla jsem do vlaku s odhodláním dojet na konec, kde mě čekala smrt. Jenže pak mě jisté okolností volaly a já vysoupila na zastávce uprostřed cesty. A najednou se nemohu dostat ani zpátky ani vpřed... jenomže jsem na té zastávce zůstala sama. Jak teď žít na zemi, když jsem poznala nebe?
Má drahá Vivienně a vy všechny ostatní, co jste také vysedly. Teď je to jenom na vás. Vlaky už nejezdí a vy se musíte rozhodnou, kterým směrem se vydáte pěšky po svých. Stojíte o normální dlouhý život? Pak budete muset jít proti větru zpět. Ale pokud chcete na opačnou stranu... Víte, že umřete? Protože já fakt nevěřím těm, co tvrdí, že mají anorexii a chtějí zároveň normálně žít. Skutečná anorexie je vlastně smíření se smrtí - raději mrtvá než tlustá. Opět se tedy vydejte na cestu. Jednoho dne se k vám přidá vaše věrná přítelkyně "Ana" a povede vás za ruku. A pak za hodně dlouhou dobu dojdete do další stanice a zase naskočíte do rozjetého vlaku... Jen prosím pamatujte, že rozjetý vlak se hodně těžko zastavuje.
A já? Já jsem se vydala pomalým tempem směr anorexie. Zní to hrozně? Ale prosím vás - já neběžím... jenom se pomalými kroky plížím, často sedím a odpočívám. Protože ve chvíli, kdy se zastavím... tak mi začne velmi průměrný a smutný život.
Vol dobře Vivienne, budu ti držet palce a stát při tobě ať se vydáš jakýmkoliv směrem.
S láskou Emily