Květen 2013

24.5.2013 Now the voiceless memories are all that remains

24. května 2013 v 22:49 | Emily |  My diary

Tumblr_mekw4brbmy1rhdcpoo1_500_large
Princezny,
Jak vidíte, tak se zase ozývám, což znamená jediné - vede se mi v dietě dobře. Začala jsem v pondělí, dneska máme pátek a já mohu říct, že jsem spokojená. Není to teda zatím stoprocentně takové, jak bych si to představovala, ale za celých 5 dnů jsem ani jednou neškobrtla o nic zakázaného. Měla jsem jeden den hladovku (moje norma by měla být 2, nejlépe 3 dny v týdnu), kromě jednoho dne to bylo vždy jen jedno jídlo denně. Jsem fakt spokojená, že jsem se zase rozjela. Škoda jen že je přede mnou víkend a já budu muset obědvat, ale co nějak to nehrotím. Pokud nepokazím týden, tak si mohu víkendové jídlo dovolit.
Jinak jsem ve středu stoupla na váhu... čekala jsem alespoň 5 kilo nohoře za ty dva normálnější měsíce. A hádejte co? V podstatě se moje váha nepohla:D Strašně se mi oddechlo, protože jsem čekala cokoliv, ale tohle ne. Váhové úbytky vám budu hlásit, co týden, takže teď ve středu. Jinak zvažuji možnost opět týdnně přidávat jídelníčky, abych to tu oživila. Tak snad to dám dohromady:)
Pocitově se teď vracím do minulosti o rok zpátky. Nejde to jinak... Bude to skoro rok od mé maturity, maturiťáku, posledního říznutí, začátku diety, doby kdy mě taťka přestal mít rád... Tak nějak se neubráním bilancování a vzpomínání. Dnes jsem seděla na místě, které je pro mě spojené se střední a minulostí. Miluju to tam, i když je to v podstatě nebezpečné místo, protože mě tam neustále oslovují pochybné existence (dnes tomu nebylo jinak, ale já jsem na ně vždy milá a dám peníze i cigárko). Kouřila jsem jednu cigaretu za druhou a byla... co já vím... Nebolí to, spíš... prohlubuje obrovskou prázdnotu v mém hrudníku. Vlastně si myslím, že uvnitř mě to strašně bolí a spaluje, ale nedokáže to proniknout na povrch. Pláč a litování mi nic z toho nevrátí. Musím se držet poslední naděje - hubeností se všechno změní. Tak mi to vyčítejte, že jsem blázen a idiot, který dělá velkou chybu, ale... Kdybych ztratila i tuto poslední naději... asi bych brzo schořela na prach. Moc prosím, napište mi někdo tady, že je to pravda. Že jste byly tlusté a ošklivé (neberu 50 ani 60 kilo na začátku!!!) a že jste teď šťastné a máte báječný život! Musí to být pravda, protože pokud ne, tak co nám zbyde? Mě už nic jiného, pevného a stabilního nezbylo, tak čeho se chytnout? Víte, někdy mě tak napadá, co když prostě jenom chci umřít? Co, když je tohle můj hluboce podvědomý způsob, jak elegantně zemřít? Proč je moje tělo, tak klidné? Proč nepláče, proč se nehroutí, proč nebojuje, proč se nesnaží? Minulý rok jsem ještě měla snahu postavit se na hlavu, abych byla šťastná. A teď? Nic, jen promarněné příležitosti.
Jak se daří Vám, princezny? Na mě tedy plně působí léto a já jsem plná hubnoucí energie. I když ta fyzická pomalu mizí s úbytkem příjmu potravy - za chvíli zase budu spát 12 a víc hodin. Snad si to udržím zase alespoň na 10 - 15 kg.
S láskou a podporou,
Emily

Sarah Dessen: Poslouchej

22. května 2013 v 23:56 | Emily |  Books
Poslouchej!


Ještě vloni byla Annabel holka, co má úplně všechno - nebo aspoň tuhle roli hrála v televizní reklamě na Obchodní dům Kopf. Letos nemá nic. Nejlepší kamarádka Sophie ji opustila, rodinné štěstí ničí anorexie starší sestry a ve školní jídelně si není ke komu přisednout. Dokud nepotká Owena Armstronga. Vysoký, výrazný a hudbou posedlý Owen je polepšený mizera odhodlaný říkat lidem pravdu. Možná by Owen mohl Annabel pomoct vyrovnat se s tím, co se jí přihodilo tu noc, kdy se Sophií přestaly být kamarádky.

Vždycky jsem vyhledávala knihy s anorektickými dějovými liniemi, protože mi to dost pomáhalo nakopnout. Docela mi vadí, že je všude na webu pořád dokola jeden a ten samý notorický seznam knih, který není nikdy aktualizovaný. Tak se sama snažím knihy hledat, abych měla thinspiraci. Proto jsem dnes ráno sáhla po jedné, která toto slibovala. Abych pravdu řekla, tak jsem se hned na začátku docela lekla, když jsem se dočetla, že hlavní hrdince je 12 let, což už je pro mě celkem nestravitelný věk pro čtení knížky. Velmi jsem si oddechla, že se jednalo o několik let starou vzpomínku. Co se týče anorexie v téhle knize... Postava Whitney je dokonalá - autorce se docela realisticky povedlo zaznamenat venkovní pohled na anorexii. Hlavně se mi líbilo to, že si to nejdříve rodina neuvědomovala - i když strašně pohubla, i když druhá sestra tvrdila, že nejí... rodiče chtěli uvěřit, že je v pořádku. Nevíme sice, co cítí Whitney, ale pomocí pohledu sestry bylo zajímavé zamyslet se na chvíli, jak to vidí někdo zvenčí. Její příběh je postupně nastiňován a provází celou knihu. Musím říct, že jsem se do knihy začetla a přečetla ji za jeden den (má přes 300 stránek) a nejen kvůli anorektickému dějství. Celkově to byla docela hezká, oddychová knížka.

75089_224352057709733_43375757_n_large

Tumblr_ma388iljoi1qgkhe4o1_1280_large

Pro ana 1.7

22. května 2013 v 21:33 | Emily |  Pics
Tumblr_mkcavzzxnl1r8r3d8o1_500_large


20.5.2012 Summer time = Ana time

20. května 2013 v 19:50 | Emily |  My diary
Tumblr_mk1awpetys1s8klolo1_500_large
Mé zlaté dámy,
Po dlouhé době se Vám zase ozývám. Musím se Vám přiznat - jaro mě dostalo a ovládlo. Nechodila jsem na blogy, jedla a divočila. Bylo to fajn, ale teď je... ve vzduchu je už něco jiného, než svěží, bezstarostné jaro. Ano, pocitťuji letní období. Normálně to pro lidi znamená veselí a zábavu, ale pro mě naopak - hubnutí. Vždycky se mi nejvíce daří v létě. Proč? Asi proto, že je jednodušší skrývat nejezení, člověk je víc v pohodě a často je sám. A já mám chuť na takovou tu hutnou anu - taková, co mi zamotá hlavu a udělá z tohoto léta nezapomenutelné. Takové léto pro mě znamená - hektolitry Coly light, pročítání ana blogů a semtam nějaká ta opilost. Takže vítej léto.
Dneska jsem si dala pro rozjezd hladovku. A v takovémto rytmu bych chtěla teď pokračovat. Přes týden max. jedno jídlo denně, ale samozřejmě lepší žádné. Do konce prázdnin chci mít takových 15 kilo dole. Teda podle mojí současné váhy, kterou teď nevím, protože moje váha je rozbitá. Nevím, jsem plná hubnoucí energie! No, tak doufám, že i vy se přidáte a zase to rozjedeme jako za starých dobrých anorektických časů:*

Vaše Emily:*

That the fire in your heart is out

8. května 2013 v 0:34 | Emily |  My EMOtions
Large

Jsem krajně znepokojena. Víte, jak jsem Vám říkala o mé bezcitnosti, když jsem měla anorexii? Absenci naděje, touhy a lásky. Dneska jsem... já nevím, co se to se mnou zase děje. Můj svět se podivně smrskl do pár potřeb, které odporují mému já. Byla už jsem znepokojena před týdnem, ale dneska... já Vám fakt nevím. Docvaklo mi to, když jsem si psala s kamarádkou a jen tak jsem jí prostě řekla, že mám schůzku s klukem a ona se na to začala vyptávat (už jenom na to nejsem zvyklá - nemluvím o svých parnerech, nikdy!). Spím s ním už nějaký ten pátek a co o něm vím? Nic. Když otevře pusu a začne komunikovat, tak se zvednu a odejdu. A to tu nemluvím o pár dalších aferkách od začátku "jara". Jako by se ze mě vytratila touha po čemkoliv. Všechno, co pro mě bylo cenné a hodnotné... všichni, které jsem milovala... necítím nic. Ztráta lásky mého otce mě přestala zabíjet. Průměrný seminíř mě nezklamal (hlavně že jsem se opila, dala si hamburger a pak si strčila prsty do krku a vyblila ho). Nemám potřebu vidět nikoho, koho jsem milovala a chtěla. Přestala jsem být naštavná na ty, co mi ublížili. Test jsem psala s kocovinou jako hrom. V noci se potuluju městem bez jakéhokoliv strachu. Moje úslužnost, oddanost je pryč. Je mi totálně jedno co se o mě říká.
Chci jenom pít a užívat si. Kupodivu mi je celkem jedno s kým to bude.
Já myslím... myslím, že se zase řítím do pekla...
Emily

Feels like I'm knockin' on heaven's door

2. května 2013 v 21:12 | Emily |  My diary

Tumblr_mjc2o1p29n1rmpea7o1_500_large

Nebojte se, tohle není žádný sentimentální dopis na rozloučenou, jak by mohl nadpis naznačovat. Jenom další zapadlá vzpomínka, která dneska vyplavala z mé zatemněné mysli. Nechápu to - jakto že si nic nepamatuju? Totiž, abych to vysvětlila - já jsem stará známá kronika - pamatuji si ty nejmenší detaily skoro o všem. Ale všechno, co se týká určitých věcí, je jako by se to ani nestalo mě. Když čtu staré "černé deníky" je to jako bych snad četla knihy, které napsal někdo jiny. Pak, ale příjdou ty podivné okamžiky, které poodkryjí vyhaslé vzpomínky zapadlé v minulosti.

Tahle se ke mě vrátila, když jsem sledovala jeden díl Lovců duchů. Píseň Knockin´ on heaven´s door. A hlavou mi zase prolétla událost ze všemi drobnými detaily, jak je to u mě obvyklé. Byl to březen roku 2009, jen pár dní po osudném 19.březnu - dnu, kdy jsem viděla ten film a rozhodla se zhubnout. Měla jsem na sobě černé tričko s velkou lebkou, černé kalhoty, conversky a vlasy střižené do podkovy po ramena. Dvě kamarádky mě pozvaly na koncert, kde mi k narozeninám nechaly skupinou zahrát libovolnou píseň a oni zahráli právě tuto. Později na záchodě jsem se podívala do zrcadla a bylo mi ze sebe zle. Slzy jsem měla v očích a chtěla jsem použít nějaké kouzlo a proměnit se v krásku jako jsou mé kamarádky. Tu noc jsem si přísahala, že tu za rok budu stát krásná. Tak na jednom zaplivaném záchodě, pochybného podniku, vznikl slib.

Zcela náhodou se školní ples konal na tom stejném místě - 13.března, tedy bezmála rok poté. Samozřejmě jsem si to nějak neuvědomovala. Tedy do chvíle než se stala hromada věcí (nemá cenu o tom psát - stačí říct - týden bez jídla a hodně alkoholu) a já zase byla na tom záchodě. Zase jsem stála na tom stejném záchodě se slzami v očích a jako bonus se střepem v dlani. Došlo mi to celkem rychle. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a... viděla o 30 kilo lehčí holku v leopardích šatech velikosti 36, rudou rtěnkou, dlouhými černými vlasy, dokonalou manikúrou, podpatky až do nebes... byla jsem krásná (ne dokonalá!!!). Dokázala jsem to, tak proč jsem měla zase slzy v očích? Myslím, že právě tuto noc mi došlo něco, co jsem pak vytěsnila z mysli. Před rokem jsem tu stála s nadějí, že když dokážu zhubnout, tak se můj život změní k lepšímu. Tak proč o mě už nestál Danny? Proč mě odkopla Slečna Dokonalá? Kde se "ztrácely" mé pozvánky na třídní akce? Můj křehce opečovávaný vesmír se zhroutil. Ta myšlenka, že když budu dost dobrá, nebudou se mi dít špatné věci najednou ztratila svou platnost. Absence naděje mě pohltila. Ohromilo mě to, šokovalo… a já tu stála paralyzovaná. Myslím, že tuto noc se ve skutečnosti zrodilo mé bezcitné já. To, které nasbíralo většinu mých zářezů na posteli (tu postel moje mamka prodala - takže jako by to nebylo). Pak už jsem hodně dlouho nechtěla nic - poslala jsem do pekel Slečnu Dokonalou i Dannyho. A najednou mám v mysli další vzpomínku z této noci. Když jsem potom uplakaná odcházela domů, tak mě u dveří zachytl jeden kluk. Už vlastně ani nepamatuji jeho jméno (mám pocit, že Tomáš nebo Tom, ale ruku do ohně za to nedám), ale vím, že se mi předtím líbil (takový ten starší sexy alternativní typ - tak mi připadal v té době!). Řekl, proč taková hezká holka jako já utíká z plesu uplakaná, tak brzy. Měl ke mně nějaké optimistické řeči a pak řekl, že si pro něco skočí a hned za mnou přijde. Byla jsem v rozpacích - ten kluk by o mě před rokem ani kolo neopřel. A tak jsem naposledy na hodně dlouhou dobu řekla ne a než se vrátil, tak jsem zmizela jako Popelka do noci.

Nutno říct, že o rok později už jsem v tomto čase, se ve škole provalila moje anorexie a musela jsem na psychoterapii. Opět to byl březen

A jaké poučení tato historka nese? Nevím. Nemám tušení, co by se stalo, kdybych dneska šla na to místo (od té doby jsem tam nebyla). Smála bych se? Brečela? Páni, kdy já naposledy brečela? Snad minulý červen… No, to je jedno, ale asi bych tam měla jednou zase zajít a podívat se do toho zrcadla, kdo tam vlastně dnes je. Možná jsem totiž jen vsadila na špatné lidi, které jsem milovala… Anebo jsem možná pořád jen naivní hlupák, co si odmítá přiznat, že prodal duši ďáblu a na oplátku nedostal nic jiného než prázdné utrpení…
Vaše Emily