Červenec 2013

Z deníku mého anorektického já 0.2

18. července 2013 v 3:17 | Emily |  My diary
it's my cat.

Pokračuji ve svém vyprávění. Zjistila jsem, že si nejspíš musím celý ten příběh přehrát znovu v hlavě, abych se konečně mohla pohnout dál. A už teď mi docházejí jisté souvislosti, které jsem dosud netušila.
Ubrala jsem frekvenci zápisů, protože se ve směs pořád točilo všechno dokola. Hlavně tady do příběhu zasáhla Slečna Dokonalá a Sofie... Nechci tady ani s jednou prát špinavé prádlo, tak jsem tam dala jen náznaky, aby jste pochopily dějovou linii.


4.8.2009
Dneska držím hladovku. Opět jsem to dokázala. Před táborem to šlo těžko, ale teď zavřu oči a vím, že to prostě chci. Hrozně mě bavilo ségře chystat jídlo. Vůně mě hrozně lákala. Ale jen jsem zavřela oči a viděla jsem Sofii a chuť mě přešla. Taťka vedl diskuzi o mé váze - tvrdí, že bych měla vážit xx kg. Tak to ani ve snu! Takhle tlustá už nikdy nebudu! Udělala jsem svou cvičební sérii a šla spát.

6.8.2009
Vzbudila jsem se o půl osmé a dala se do cvičení. Všechno mě šíleně bolelo, ale já dál makala. Jídlo jsem spláchla do záchodu.

8.8.2009
Nenávidím víkendy! Musela jsem jíst oběd. Bože, jsem jako prase a ještě takhle nechutně žeru!

11.8.2009
Dnes jsem pila jen CC light. Přijela babča a hned křičela, že jsem strašně moc zhubla. No, to určitě…Dost mě bolí břicho.

15.8.2009
Poslední dobou jsem strašně unavená. Unaví mě i obyčejné, běžné věci. Nechápu čím to je. Nejraději bych jenom spala.

16.8.2009
Ráno jsem pekla banánovou bábovku. Ani nevím proč, ale jsem teď pečením posedlá. Ne, že bych to jedla, ale baví me ta práce. I když jsem pořád šíleně utahaná. No, ale i tak jsem musela cvičit. Šla jsem ještě do bazénu, že si pořádně zaplavu. Bylo venku poměrně horko, ale mě byla šílená zima.

20.8.2009
První týden bez jídla! Bože, to je dokonalý pocit. Už ani nemám pocit hladu. Jsem jenom pořád strašně unavená, ale i tak musím cvičit.

27.8.2009
Cítila jsem nenávist. Nenávist k sobě samotné. jsem nenažrané zvíře. Nedokážu se donutit cvičit. Tohle všechno si zasloužím. Nebudu krásná princezna, ale navěky ušmudlaná Popelka. Ale já se s tím prostě nechci jen tak smířit. Poprvé jsem si řekla, že bych raději měla anorexii. Ano, ta by mě ochránila přede mnou samotnou. Pře jídlem, rodinou, kamarády. Pomohla by mi vzdát se všeho. Už začínám blbnout. Mí přátelé mě neochránili. Nechávají mě ničit se.

1.9.2009
Poprvé zase mezi lidmi. Nervózně jsem vstoupila do třídy. Všichni mě sledují - asi si říkají, jak jsem strašně tlustá. Doma jsem si zase oddechla. Nechci chodit ven… proč nemohu věčně být doma v bezpečí. Nezajímají mě aféry kolem Slečny Dokonalé. Ať se ona a ten její xx vyspí klidně z celým světem, mě to nezajímá.

2.9.2009
Markéta mi dneska řekla, že jsem strašně zhubla. To je blbost, vždyť to není vůbec vidět. Byl to, ale nádherný pocit. Byla jsem taky u švadleny, která zjistila, že už mi nic nesedí - po týdnu. Asi jsem přece jen zhubla.

7.9.2009
Je mi hrozně špatně. Bolí mě břicho, je mi na omdlení, mé krásné nehty jsou v čudu a usla jsem včera o půl deváté. Profesorka B. mě dneska neustále obtěžovala z hubnutím - jak jsem to udělala, kolik jsem zhubla atd. Lhala jsem.

8.9.2009
Jinak nemůžu spát. A víš proč už od soboty 16:OO jsem neměla nic ve svém nenažraném chřtánu! Dnes opět hladovka. V noci jsem nemohla spát a tak jsem si na břicho vyryla I(srdíčko)Ana. Přímo na kost, která je už krásně vystouplá.

9.9.2009
M. a H. se do mě začínají navážet kvůli jídla. Může jím do toho být prd. Dnes samozřejmě o hladu - už 3 den. V autobuse na mě H. uhodila s jídlem. Neměla jsem chuť zapírat. Řekla jsem jí jasně, že buď se o to nebude zajímat a nebo nebudeme nadále kamarádky.

10.9.2009
Další den o hladu. Pořád někde lítáme po památkách a já jsem šíleně unavená. A pak najednou… jsem omdlela. Na ulici, uprostřed dne… jsem se skácela k zemi. Bylo to děsivé, protože jsem tomu nedokázala zabránit…

15.9.2009
Sofie je na mě dost protivná - kvůli Slečně Dokonalé. Říká o ní, že je hnusná a tlustá. Taky, že mě odvádí od cíle - anorexie. A myslím, že má pravdu. Všechny ty scény okolo ní a J. mě dost vyčerpávají. Slečna Dokonalá to fakt přehání. Řekla, že jí musím pomoct dostat J. z naší školy. Proboha, proč mi všichni nemůžou dát svátek!

18.9.2009
Dala jsem na slova své vnitřní anorexie a Sofie… Udělala jsem podraz na Slečnu dokonalou a tím pomohla J. Musela jsem. Vzpomínám na to, jak mi bylo, když SD. šikanovala mě. Nikdo mi nepomohl. Myslím, že bych se měla zachovat stejně, ale… já nesnáším tohle chování.

22.9.2009
Tohle Sofie přehání. Dělá, že je kamarádka se Slečnou Dokonalou a tahá z ní špínu na mě. A pak mi to s škodolibou radostí ukazuje. Hraničí to z únosností. Napsala jí, že mám klidně chcípnout. Nebrečela jsem. Naopak to byl zvláštní pocit prázdnoty. Celý můj život se od toho lyžáku točil kolem ní a najednou je konec. Jak prosté…

3.10.2009
Dneska jsem si zkoušela oblečení do taneční a… ta sukně ze mě spadla. Nebyla mi velká, prostě ze mě spadla. Po týdnu! Musela jsem tady zase jet ke švadleně a ta říkala, že to fakt není možné, že tady má ty centimetry a já mám najednou a tolik méně. Sofie odmítla přijet na mé taneční - že tam nebude sledovat tu hnusnou krávu, jak si hraje na princeznu. Nevím, o co jí jde. Pořád říká, že jí mám poslat do prdele. Ale já nemůžu…

V TÉTO CHVÍLI JSEM DENÍK NA DLOUHOU DOBU PŘERUŠILA. NIKDY JSEM O TOM, CO SE STALO V TĚCHTO DNECH STALO NEMĚLA ODVAHU PSÁT. POKUSILA JSEM SE O SEBEVRAŽDU.

29.10.2009
H. mi řekla, že mě PS (tlustá holka ze třídy) pomlouvá. Že mi strašně závidí, jak jsem zhubla, ale že to není zdravé a že jsem nemocná. Ne, ona je nemocná - myslí, že jsem tohle dostala zadarmo? Kdybych jako ona pořád jenom žrala salám, tak vypadám už jako ona.


31.10.2009
Jeli jsme kupovat šaty. Když jsem si chtěla vzít větší, přiběhla prodavačka, že je to blbost, že jsem štíhlá a vezmu si tyto. Já a štíhlá? V jakém vesmíru?

6.11.2009
Nemám už fyzicky sílu na nic. Je mi špatně a jsem unavená. V lednici je řízek. Pořád na něj myslím. Ne, nemůžu o tohle všechno přijít kvůli jednomu mizernému řízku. Vydržela jsem.

29.11.2009
Strašně mě bolí břicho a mám křeče. Ale i tak jsem si dala dnes hladovku.

5.1.2010
Nechala jsem se přemluvit od K., abych zase jednou přišla na akci. D., tam nebude, tak co už. A bylo to super, všichni mě obdivně sledovali... Byl tam jeden chlápek, který mě znal ještě od D. - pořád mi říkal D.nyho malá. Nejsem ani D.nyho, ani malá. Říkal, že jsem vyrostla do krásy a jestli nemám zájem přivydělávat si jako hosteska na určitých akcích. Samozřejmě jsem odmítla. Taková já nejsem.

26.1.2010
V noci jsem měla příšerné křeče, ale dala jsem si několik prášků na bolest a usnula. Zjistila jsem, že W. chodí na můj blog. V tu chvíli jako by se zbořily hradby mého hradu, který jsem si budovala tak dlouho

29.1.2010
Když jsem si dávala projímadlo, vpadla ke mně mamka, Měla jsem ty kapky schované v dlani, ale v hlavě mi na okamžik prolétla myšlenka - co kdyby je viděla? Co kdyby mě zachránila? Strašně mi chybí Sofie… Ona byla mojí anorexií - živou a reálnou. Bez ní je všechno těžší.

31.1.2010
Musím se všeho vzdát a myslet jen na hubnutí. Omezím jídlo na nutné minimum a za každý prohřešek se potrestám pořezáním, kdy hloubka rány bude odpovídat míře provinění.

11.2.2010
Podruhé mi slečna dokonalá řekla, že jsem tlustá. Přesněji řečeno, řekla NEJSI TAK ÚPLNĚ TLUSTÁ. Stála jsem jako opařená. V šatně se rozhostilo ticho a všechny čekaly, co se bude dít. Já čekala, kdy se mě H. a M. zastanou. Obě mlčely. Nikdo nic neřekl. Po dvaceti shozených kilech, velikost 38, trička S… nikdo nic neřekl. Pak začala koktat, že přece neřekla, že jsem tlustá. Tak jsem snad blbá já nebo ona? Ty dvě hned, že přece jejich milovaná princeznička neřekla, že jsem tlustá. Chtělo se mi brečet, a jakmile jsme přišla domů došlo mi, že má kruci pravdu. Tohle všechno, co jsem udělala, abych byla pro ní dost dobrá... Ne, já pro ni nikdy nemůžu být dost dobrá. A už ani nechci být pro někoho jako je ona. Najednou jsem chtěla jen tak jíst... ale pok mi došlo, že nemůžu. Nedovolím, aby mi její slova zničila všechno, co jsem dokázala...

Tahle poslední událost mě zlomila. Něco se změnilo a já už nikdy nebyla stejná jako po tom, co mi Slečna Dokonalá řekla. Už nikdy jsem ji nemilovala, tak jako předtím. Když říkala, že mám klidmě umřít nebo mě jinak urážela... Ale v tento moment jsem si uvědomila, že všechno, co mi napovídala byly jen lži. Myslím, že tahle událost mě naprosto zlomila a já přestala si přísahala, že nikdy už nebudu milovat.
Nevím, jak dál pokračovat, protože se mnoho událostí neodehrává na stránkách mých deníků, ale tzv. černých deníků. Nemohu a nechci psát, co vše jsem dělala, abych si dokázala, že za něco stojím. Neměla jsem nic - D., Sofii …

Z deníku mého anorektického já 0.1

14. července 2013 v 4:35 | Emily |  My diary
it was only just a dream | via Tumblr

Dneska tady pro Vás mám takovou lahůdku. Pořád se řeší nějaké filmy a knihy o anorexii... ale myslím, že realita a skutečnost je daleko hodnotnější. Vzala jsem pro Vás svůj starý deník a přepsala některé pasáže ohledně hubnutí. Ze začátku jich bylo docela málo - hlavně jsem psala na minulý blog, takže toho moc není. Nepsala jsem všechno, protože se to často opakovalo. Taky jsem vybírala jen signifikantní věty, protože můj obvyklý zápis měl okolo jedné malé čtverečkové stránky, což by Vás nebavilo:) A taky jsem vybírala jen ty pasáže, které jsem chtěla uveřejnit. Myslím, že je na nich krásně vidět, jak se všechno pomalu měnilo - od hubnutí po anorexii. Strašně moc věcí jsem si uvědomila, když jsem to přepisovala. Třeba jak to ze začátku bylo jen o Slečně Dokonalé a Dannym, ale jejich jména postupně vymizela... až najednou zmizelo všechno, kromě hubnutí...
Takže tady máte první 4 měsíce mého příběhu... Pár z Vás si je možná bude ještě pamatovat z prvního blogu... Jo a nečekejte nějaké literární skvosty - psala jsem nic moc.

22.3.2009
Jsem jen tlustá lenoška - jestli chci někdy dobře žít musím zhubnout. Bojovat sama se sebou a s chutí - chutí na každé jídlo. Jsem sama sobě naprosto odporná. Nemůžu se divit, že se na mě M. a D. vykašlali. Kdo by stál o takové odporné prase?

24.3.2009
Večer, když jsem byla sama doma, tak jsem nekontrolovaně sežrala kopec špaget, takže to muselo ven. Sklonila jsem se nad záchodovou mísu, strčila si zubní kartáček do krku a už to šlo. Po tváři mi stékaly slzy, ale dokázala jsem to. Zasloužím si každou bolest za takovéto selhání. To se už nikdy nesmí opakovat.

28.3.2009
Za celý den jsem nic nesnědla, kromě obědu. Bylo mi sice dost špatně, ale konečně jsem to dokázala.

7.4.2009
Zklamala jsem na plné čáře. Co jsem ale čekala? Já tlustá ubožačka. Byla jsem doma absolutně sama, což mě dostávalo víc do deprese. Na památku dnešního selhání jsem si vyryla do pravého lýtka veliké C jako Courage (Odvaha). Alespoň jídlo jsem dneska nepodělala.

17.4.2009
Chytl mě nový elán a síla bojovat! Jak za tři měsíce dokážu zhubnout 20 kilo?

31.5.2009
Byla jsem zase na emo chatu, když se mi ozvala jedna holka… Je to jako zázrak, že zrovna dnes, na výročí dvou let od rozchodu, jsem ji potkala. Ona je prostě dokonalá. Když jsem viděla její fotky… neumíš si to představit! Je to ta nejkrásnější holka, co jsem kdy viděla - hubeňoučká, stylová emařka. A to o sobě tvrdí, že je tlustá - má 55 kilo a tak 175 cm. Psaly jsme si o anorexii a dietních tipech. Slíbila, že mi pomůže, abych jednou byla jako ona. Dovede mě ke kráse. Bude to to síla, která mě donutí zapomenout na D. a M.

1.6.2009
Jsem totálně unavená z toho, jak jsme si se Sofií celou noc psaly! Ode dneška je tu nová A. - spokojená a usměvavá. Ale i tak je to dost těžké.

4.6.2009
Rozhodla jsem si dneska dát těstoviny a prostě jsem je snědla. Pak mě ale přepadl strašný pocit viny. Sklonila jsem se nad záchodovým prkénkem a strčila si kartáček do krku. Bolelo to. V očích jsem měla slzy. Neustále jsem se svlékala a znovu stoupala na váhu a znovu zvracela, dokud tam nebyla ranní váha. Dala jsem na rady Sofie s tou vodou a bylo to fakt lepší. Nemít ji, tak se fakt zblázním. Víš, že jsem měla pocit, jako by mě u toho záchodu sledovala? Chci jediné - krásu. Nikdo mi nezabrání v tom dokázat to. V životě jsem chtěla dost věcí, které se zdály nemožné.

8.6.2009
Mám chuť si jednoduše užívat života. No, ale tyto prázdniny mě čeká jiná škola - hladu a cvičení. To prostě teď musím. Na co jsou mi známky, když jsem odporná a tlustá? Sofie mi vždycky večer zkontroluje jídelníček… ještě, že ji mám.

9.6.2009
(Sen o tom, že mám anorexii) Není to důkaz, že kouzlo k mému štěstí je hubenost, což se rovná anorexii? Jinak jsem se zase snažila učit na matiku, ale… co je mi do toho. V hlavě mi naskakují docela jiná čísla - váha, co budu jíst, kolik zvládnu ujet na rotopedu…

11.6.2009
Dneska H. zničehonic řekla, že mě strašně dlouho neviděla jíst. Uvnitř mě to dost potěšilo, ale navenek jsem jí prohlásila za blázna.

29.6.2009
Tak jsem se do toho opět dala s plnou silou!l!!! Bolí mě snad každičký sval na těle. No jo byla jsem tlustá a líná! Ale teď už to tak nenechám. Dneska jsem opět zvracela. Večer. Dala jsem si chlebovku se šunkou a milkiway minute- normálka... ale pak mi najednou ruplo v hlavě a ani nevím, jak jsem na záchodě zvracela. Další změna v mém životě- včera v noci jsem taky nemohla spát a víš čeho jsem si všimla? Neuvědomila si neustále sahám na své tělo a kontroluju. V mé hlavě sním jen o tom, co bude až budu hubená anebo kolik a jak mi ještě chybí. Musím říct, že jsem na sebe hrdá: jím minimálně a fakt cvičím. Já lemra z rodiny obézních!

5.7.2009
Tak je tu první den. Snídani jsem měla malou a dost odpornou. Bože, já jsem pořád tak tlustá. Jakobych na sobě cítila pohledy - co tu ta tlusťoška dělá? Chovám se jako blázen - pořád myslím jenom na svou váhu a ohmatávám si kosti. Na oběd jsem si dala jen pár brambor a matka k tomu hned měla tisíc keců. Ať si říká, co chce - sama se cpe jako krmná krůta.

7.7.2009
Na večeři jsem to s jídlem přehnala. Brambory a maso. Jsem odporné prase. Měla jsem chuť všechno to vyblít, ale měla jsem strach, že by někdo přišel. Mám strašný strach, že se to jednou provalí a budou mě nutit cpát se. Strašně mi chybí Sofie - bez ní jsem ztracená.

11.7.2009
U bazénu je několik krásně vyhublých holek, ale hlavně těch tlustých. Chtěla bych se přes to prostě přenést jako ségra. Aby mi to bylo totálně jedno jako ségře. Ale já už to nedokážu. Jsem tím posedlá. Jako by nic jiného nebylo důležité. Prostě jediné, co chci je být hubená.

12.7.2009
Už mě fakt nebaví matčiny ohrané řeči - jídlo, proč jím málo a jak jsou kypré ženy (podle mě tlusté) hezčí než vyhublé (pro mě normální). To určitě. Tak proč celý život drží dietu? Ale tady si teda dává pořádně. Docela jim závidím - taky bych nejraději dietu hodila za hlavu a cpala se. Mám panickou hrůzu, že bych zase přibrala. A ten strach je silnější než cokoli jiného. Nechci být normální, ale hubená. A matka mi může políbit. Tohle mi nevezme. Přišla jsem v životě o dost, ale o tohle už ne.

17.7.2009
V Tescu nuda, až do chvíle než jsem uviděla anorektičku. Byla dokonalá. Kosti obalené kůží nic víc. Pořád brala všechno jídlo do ruky a kontrolovala ho. Chci být jako ona. Chci umírat hubeností. Můj nový cíl je 48 kg. Nechci už hloupou hubenost, ale vychrtlost. Do noci jsem projížděla pro ana stránky a snila, že jednou budu jako ony.

19.7.2009
Další den celý na pro ana blozích. Vlastně už na nic jiného nechci. Nechci vidět kamarády a chodit ven. Venku mě lidi hodnotí - co takové tlusté prase dělá mezi lidma? Tady jsem v bezpečí. Cítím, jak už mě tato posedlost stojí příliš. Ale nedokážu to ovládat. Chtěla bych, aby to šlo - abych zítra šla a bylo mi to jedno. Ale to je jen jedna moje část. Ta druhá se odhodlala zítra držet hladovku. Neustále se kontroluji v zrcadle a hodnotím. Tlustá.

20.7.2009
Tak je to tady - moje první hladovka. Opravdu jsem za celý den neměla v puse naprosto nic. Vypila jsem 4 litry zeleného čaje. Je to neuvěřitelný pocit síly. To, že jsem v tom až po uši mi docvaklo až ve cvíli, kdy jsem veškerá jídlo odnesla do popelnice. Najednou není tak těžké věřit, že to dokážu. Vím, že je to ještě běh na dlouhou trať, ale dokážu to. Poprvé po strašně dlouhé době jsem na sebe pyšná. Ano, jsem odporně tlustá, ale nesedím jen na tlustém zadku, ale makám. Vzdám se kvůli svého snu všeho - rodiny, jídel, přátel, života. Mimochodem- neodepsala H. na sms jestli s něma někam nechci. Nechci. Musím se soustředit jen na to být dokonalá. Ony jsou. Nejsem teď připravená setkat se s nikým. Když jsem si byla pro králíka k M. ... najednou jsem neměla, co ji říct. Moc bych chtěla o svém úspěchu někomu říct. Ten by mě objal a řekl, že jsem šikovná. Ale nikdo takový tu pro mě není!!!

21.7.2009

Musela jsem s taťkou na oběd. Takže jsem to doma všechno pak vyzvracela. Bylo to odporné, ale muselo to být. Tolikrát v životě jsem se snažila jít na dietu a vždycky má loď ztroskotala. Ale teď? Mé štěstí štěstí stojí víc než kus buchty nebo řízek.

Zvážím, jestli budu pokračovat, protože potom už se dost přiostřuje.

10.7.2013 Dělají všechno příliš správně...jen nelétají

10. července 2013 v 4:03 | Emily |  My diary


Mé zleté dámy,
Sledujete Skins? Já jsem první řadu viděla poprvé ve svém anorektickém létě roku 2009. Samozřejmě jsem milovala Cassie. A kdo to nevíte, tak má přezdívka vychází z mé oblíbené postavy Emily Fitch. Proto jsem se moc těšila na novou řadu a... Já nevím, byla jsem šokovaná... Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale co se z nás stane až dospějeme? Nemyslím, normální, zdravé lidi... Ale z nás anorektiček, feťáku, promiskuitních, alkoholiků, sebedestruktivních sebevrahů, nynfomanek (to jsem nejmenovala své problémy, ale svých známých, aby bylo jasno!)... V co vyrosteme? Zešedneme nakonec jako všichni ostatní? Odložíme naše posedlosti, sny a oblékneme si normálnost? A kdy je vlastně vhodná doba proto stát se normálními? Já za to považovala vysokou školu - půl roku jsem sekala latinu. Žádný alkohol, minimálně cigaret, žádní muži... Ale pak najednou... nešlo to. Byla jsem jako dýchající mrtvola.
Během posledních 14 dnů mi dva lidé řekli zajímavé věty. První z nich - kluk, co jsem ho znala jen ze sedmi denního pobytu, kdy mi řekl, že mám hlas jako barová kurva a že v podstatě cokoli, co řeknu je komické...Nikdo významný. Mi najednou po roce řekl: "Hlavně zůstaň taková jaká jsi a neměň se. Protože jsi (nepamatuji si, co řekl)" Co to proboha je? Co myslel? Zůstaň taková jaká jsem byla před rokem a nebo taková jaká jsem teď? Druhá věta, byla, těžko popsat od koho, ale je to celkem jedno. "Co my o tobě vlastně víme." A je to krutá pravda - co o mě kdo ví? Došlo mi, že jsem FALEŠNÁ! Pořád se snažím jako chameleon přizpůsobovat se okolí - chcete mě vtipnou, chcete mě divokou, chcete mě vidět jíst, chcete mě vášnivou... Pořád dělám jenom to, co se po mě očekává a vyžaduje. Dělám to pořád - před rodiči, kamarády, milenci, učitely... Neustále mám plnou pusu historek a keců... které jsou o ničem. Hovadiny, které zaplňujou prázdá místa, kde by mohly vznikout otázky - kdo je ta holka? Proč má pořád dlouhé rukávy? Kam se v ty pátky ztrácela? Naopak si myslím, že nikdo z mých známých nezná ani jediné jméno a příjmení kohokoliv s kým jsem kdy spala. Nikdo neví, čeho se skutečně bojím. Je jednoduché tajně číst někoho blog, ale v realitě přehlížet všechna výstražná znamení. Je jednoduché o mě říct, že jsem masochistka, ale to je jen zlomek skutečného příběhu. Vlastně už ani já sama nevím, kdo bych byla bez všech těch přetvářek. Kdo je čistá Emily? Ne, vlastně i tady ta Emily je autocenzurovaná, protože nechci, aby někdo poznal tu holku za počítačem.
Zajímalo by mě, co z nás jednou vyroste a kým se staneme. Kdo jednou bude esther, aimee, fai, kooty... a vy všechny ostatní. Dospějeme někdy? Začneme někdy dělat správná rozhodnutí a přestaneme snít? Smíříme se s tím, kým se nikdy nestaneme? Přestaneme někdy doufat, že hubenost je jediný klíč ke štěstí? Kdy si řekneme - je to šťastně za námi? Já nevím, jak vy, ale já se toho docela dost bojím. Dělat všechno správně.
Jinak všimli jste si, kolik pro ana/hubnoucích blogů jsou blogy dne? Blog.cz chce asi vychovat novou generaci... Já už si tady připadá jako věčný inventář - holky přicházejí, odcházejí... Proto si strašně vážím těch, co tady vydrželi alespoň rok - Aimee, Esther. A pak jsou tu ty, které mám pocit, že jsou tady pořád a získaly pro mne zvláštní hodnotu, kterou neumím popsat - Susie (moc mě mrzí, že už nemáš blog, protože jsi pro mě byla vždycky velkou inspirací a tvoje komentáře mě vždy moc potěšily... jsi prostě moje láska:*), Fai, Baarrccaa, FindPerfect, Vivienne. A pak jsou ty, které zmizely z blogu a mě stále chybí - Kooty, Trejsy, Mimi, aaaron, Anabeth, Michelle, Stacy, Domí... Byly tady v nejtěžším období méh života a držely mne, abych neprohrála bitvu. Ježiš, teď jsem sama sebe dojala, když jsem si na ty dlouhé 4 roky vzpomněla.
S láskou
Vaše Emily

Vzpomínáš, jak jsi se měla, když jsi nic nevěděla...

3. července 2013 v 23:47 | Emily |  My EMOtions
Cinderella


Dne 3.7.2012. Jeden sen, jedna noc, jeden nový začátek. Je to přesně rok, kdy jsem se znovu pustila do nejtvrdší bitvy svého života. A já si tady pro Vás dovolím shrnout to, co jsem se za ten rok dozvěděla. I když je vlastně pravda, že skutečnou pravdu jsem si uvědomila až tento pátek. Ale nepředbíhejme. Mám totiž pocit, že se na můj blog dostalo spoustu nových lidí. A pro ty, co mě soudí chci podat vysvětlení. A naopak těm, které jsou na začátku a váhají - podat upřímnou odpověď, co se stane, když prodáte duši ďáblu.
Nejzákladnější otázka je asi proč. Je to jednoduché - protože já ve skutečnosti nejsem hezká, chytrá ani talentovaná. Kolikrát jsem mamku slyšela říkat něco tajně taťkovi - je podprůměrná, je hloupější než ségra, ... Podle mě jsem se prostě narodila jako vadný kus. Tohle je poprvé, co se odvažuji říct to naplno. Ano, je to pravda - já vždycky byla ve stínu - chytřejší/hezčí sestry, krásných/talentovaných/chytrých kamarádek.Já vedle nich byla vždycky naprosto k ničemu. Ony vyhrávaly a já seděla v koutě. Byla jsem vždycky, tak moc jiná. A přitom jsem si přála tolik být jako ony. A tak jsem šla pomalu životem - urážky, odmítnutí, zklamání a prohry. Každá z nich ve mě pomalu dělala obrovskou díru - otevřenou, mokvající ránu, kterou jsem se snažila vycpat různými neřestmi. Sebepoškozování, drogy, alkohol, cigarety. Ale nic tu bolest neuspokojilo.
Když u mě propukla anorexie v roce 2009... celý život se změnil, ale já měla pocit, že se to nikomu nelíbí. A tak jsem hledala ty, kterým se to líbit bude. A že jich bylo. Každá lichotka, každý ženatý/zadaný muž... ucpal kousek te velké díry. Kradla jsem cizí štěstí... Hledala jsem něhu a cit, tam kde mi nikdy nemohla být dopřána. Ale stalo se něco neočekávaného - uvnitř pekla jsem se najednou zamilovala. On byl, prostě jiný - inteligentní, o dost starší... ženatý. Nevím, jestli jsem pro něj byla jen postel a nebo ke mě ve skutečnosti něco cítil. Nemohu o tom, co se stalo mluvit. Kvůli sobě, kvůli němu. Když odešel z mého života... nezlomilo mě to, protože já už necítila. Stala se ze mě prázdná nádoba bez emocí. Jediné, co jsem cítila byla fyzická bolest. Každá facka, každá rána,... Ne, já nejsem masochistka... jen, já opravdu věřila, že si to zasloužím. A ta bolest... byla důkaz, že jsem ještě živá.
Já prostě jsem důvěřivá a uvěřila všem, že všechno bude lepší, když se anorexie vzdám. A pak to přišlo - onen nový život. Jenže...jak se spokojit s průměrem, když jste poznala první třídu? Odmítnutí, zavřené dveře... všechno to najednou bolelo daleko víc. Byla jsem ztracena na půl cesty. Ztracená a opuštěná.
Přesně před rokem jsem ztratila veškeré jistoty a tak jsem se znovu chytla toho, co mi bylo nejbližší. A k mému úžasu to celkem vyšlo. O rok později je tu jiný člověk. Je to jedno, že jsem shodila 20 kilo ( i kdyby to bylo 5 nebo 30, tak se to nezmění). Můžete si tady, kdo chcete, říkat, co chcete, ale já pro vás mám pravdu - když zhubnete, tak se váš změní k lepšímu. Najednou nesedíte v koutě. Najednou neslyšíte samé ne. Najednou máte odvahu být něco víc. Všechny ty pochvaly a slova uznání za to skutečně stojí. Stála jsem před zrcadlem, na zaplivaném záchodě... a věděla, že tohle je pouhý začátek. Že mohu být úžasná - mohu získat zpět lásku svého taťky, mohu si zasloužit slova uznání a snad... ne, láska pro holky jako já neexituje. My si jí musíme krást - na malý okamžik, kdy vyhrajeme v teoretické válce.
Nakonci i já, stejně jako mé dvě anorektické kamarádky Sofie a Nessa, nebýt anorexie, tak bych spáchala sebevraždu. I když to nikdo možná nepochopíte, tak tohle všechno je jenom moje snaha bojovat o své štěstí. Vy totiž vidíte, jenom tu krev, co mi teče z pusy, vlasy, které pomalu mizí, omdlévání a křeče... Ale, co by se stalo, kdyby to doopravdy skončilo? Kdybych se smířila s tím, že jsm hnusná, blbá a k ničemu? Mohla bych s tím žít? Ne, nemohla. Já jednou budu hezká. A taky dost dobrá. I kdyby to mělo trvat deset let, já to nevzdám. Já nechci umřít, ale pokud je to cena za štěstí, tak jsem ochotna účet splatit. Ale tohle je opravdu snaha žít. Suďte mě, říkejte o mě, že jsem kurva... já to beru, ale rozhodně neříkejte, že jsem slaboch. Protože já nikdy nic nedostala zadarmo. Bojovala jsem o každý miniaturní kus štěstí. Jasně, že bych ráda byla padesátikolová blondýnka s talentem, ale nejsem. Je na čase přestat kvůli tomu brečet a zvednout zadek a o štěstí bojovat. Aby si vás vážili ostatní a hlavně i vy samotné. Že to bolí? Že pro to ztratíte všechno? Že máta strach? Věřte mi, že pak ten okamžik, kdy pochopíte, že ta tlustá chudinka je pryč stojí za všechno. Není ostuda selhat, zastavit se... ale vzdát se ano.
Podívejte, na začátku jsem byla vyklepaná z toho, kdo tu, co čte... ale pak mi došlo, co tak strašného tady píšu? Za, co se stydět? Za boj? Boj, který i přes veškerou bolest vyhrávám? Věřte mi, že bych si přála být pořád Emo Fairy - ta, co věřila v lásku a šťastné konce. Ještě minulý rok ve mě byl kus víry. Ale dnes? Nestojím už o lži a nalhávání. Oni možná jsou princové, ale já rozhodně nejsem jejich princezna. Když vám tohle dojde, tak se přestanete stydět za toho muže, od kterého tajně odcházíte v noci. No a co, že nemáte budoucnost? Je tady ta malá krásná součastnost, která vysuší krvácející ránu ve vašem těle. S větrnými mlýny nelze bojovat věčně. A čím dřív tohle všechno pochopíte, tak zmizí i ta bolest. Místo proplakaných nocí, nastanou noci plné vášně. Ale víte, co? Vždycky je tu malá šance, že to nakonec výjde. Raději riskujte všechno, než procházet ulicí promarněných šancí. Protože každá Popelka, která bojuje, dostane jednou svůj tanec.
Já jsem tady pro Vás pořád. A snad tady za další rok napíšu, že jsem u konce své cesty. Že se ze mě stala princezna, která s princem žila šťastně až do smrti...
S láskou,
Emily

Lehká jako dech

1. července 2013 v 17:16 | Emily |  Movies

Na tento film jsem se strašně dlouho těšila, protože filmů o anorexii je prostě žalostně málo. S chutí jsem si sedla v neděli s mamkou k televizi a... zhruba po 20 minutách jsme to obě chtěly přepnout. Takovou stareotypní hovadinu jsem dlouho neviděla. Každá holka, která si prošla nějakou formou poruchy se musí cítit po shlédnutí uraženě.
Kde začít - proč tam proboha nacpaly 13 leté holky. Jasně, asi chtěly šokovat mládím postížených, ale mělo to jen takový efekt, že vážné poruchy působily jako rozmar malých, romazlených, hloupých holek. Navíc mi to tak trochu připomínalo budovatelský román - chudý, avšak vnímavý popelář versus bohatá namyšlená matka. Umělecký efekt? Tak akorát psychadelická vypatlanina, která mě upřímně spíše děsila než umělecky zasáhla (ta hnědovlasá holka v těch snech byla prostě hrozná). A promiňte onen šokující záběr vyhcrtlé anorektičky? Když pak vidíte, jak se pere s tou druhou holkou, tak je vidět, že je to normální holka (ve stoje má propadlý hrudník a v leže normální?). Anorektička v blázinci, která prodává léky na hubnutí - no pardón, ale na co by měly anorektika v oddělení pro PPP? A nejkomičější prvek dorazil v samém závěru - feťáci (zjevně ulicoví chudáci, kteří živoří pro každou dávku) se jen tak z dobré duše podělí o drogy s třináctiletou holkou? O tom, že stačí prostě jen strčit prsty lehce do krku a vyblijeme na ex všechno, raději mlčím. Další totální blbost - smrt jedné z hlavních hrdinek. Kdyby byla holka v takovém stavu, tak by ji bez diskuze rodičů v jejím věku zavřeli do nemocnice (myslím, že ona s něčím v nemocnici byla a nebo prostě preventivka je, co 2 roky).
Metody, které byly ve filmu ukazovány byly vrcholem stereotypu - "modelky jedí vatu". Víte, čeho tím autorka tak maximálně dosáhla? Malé, třináctileté holky začnou žrát tampóny. Já nevím, tak jsme tu kolektiv "extrémně hubnoucích dívek" - kdo z vás, kdy sežral vatu?
Myslela jsem si, že když tam bude exanorektička Chytilová, tak to bude mít úroveń, ale ve vteřině, kdy otevřela pusu a začla mluvit, tak jsem málem pukla smíchy! Ona neumí ani minimálně hrát! Mluvila jako totální magor (ve smyslu, jak mluvila, ne co mluvila!
Obecně jsem slyšela pozitivní ohlasy, ale to snad jen od toho, kdo anorexii/bulimii neměl. Vít Olmer si podle mě utrhl ostudu tím, že naletěl nějaké "investigativní" autorce, která chtěla prostě jen šokovat, což z filmu udělalo, tak trochu scifi. Já nevím, ale i taková Lenka Lanczová nebo Zuzana Francková se s tímto tématem poprala daleko kvalitněji.