Srpen 2013

Je to na každé z nás. Jenom my máme moc nad světem, který si vytvoříme.

29. srpna 2013 v 5:07 | Emily |  My EMOtions
Please, stop this pain.

Dneska mě zase jednou rozohnil článek na Blesku. Nadpis článku " Blogy anorektiček mě málem zabily, vážila jsem 35 kg." Ani jsem to neměla chuť číst, jak jsem se naštvala. Už jenom to, jak blesk v jednom článku píše o "macaté Farné" a hned vedle o tom, koho zase podezřívají z anorexie. Tak, co je podle nich v pořádku?
Došlo mi, že já osobně jsem se nikdy k otázce pro-ana blogů a jejich vlivu nevyjádřila.
Já svůj první ana blog viděla ještě dávno před mým začátkem. Nevím, jak co byla ta holka zač, ale mě to tak nějak fascinovalo. Ona byla opravdu léčená anorektička. Ano, jsem trochu fascinovaná špatnými věcmi. Opravdu si nepamatuju, proč jsem si založila blog já - jak mě to vůbec napadlo. Sledovala jsem pak dost blogů - Mimi (hubla zdravě), FindPerfect, Annabeth, Ceady (ano, tu dnes slavnou módní blogerku:), aaaron, Yummi... No prostě žádné extrémy. Ale jak jsem se v tom pohybovala delší dobu, tak přibyly ty velké hvězdy - Kooty, Stacy, Fat Katty, Domča (mimochodem tahle moje velká modla se vrátila!!!)... Ony ty blogy byly dost jiné, než ty dnešní. Byly totiž opravdu anorektické - ať už stylem psaní i obsahem. Dneska jsou blogy pouze takovými zpovědními deníky, ale předtím tam byly anorektické filmy, hudba, obrázky, motta, rady... A byly takové aktualizované, ne jak dnes pořád třepem dokola to samé. A hlavně jsme se k sobě navzájem chovaly jinak - upřímně. K smrti nenávidím dnešní komentáře - "nevadí, že jsi snědla 5 knedlíků. jinak krásný jídelníček." Kdo z vás napsoledy viděl negativní komentář (nemyslím ty rypýpaly mimo ana scénu)? Mazání medu kolem pusy nikdy nikomu zhubnout nepomohlo. Naopak Kootyino - být tebou, tak nežeru, jsi tlustá - mělo ten správný ráz. Víte, jsem strašně ráda, že jsem si to mohla prožít v této době. Zažít všechny ty holky, které jsou pro mě dodnes ikony a modly.
No, ale k tématu. Mě bylo šestnáct, když jsem začínala a bylo mi jasné, co je anorexie a jaké jsou následky. Mysím, že o tom jsem věděla odjakživa, ale určitě minimálně od jedenácti let ano. Věděla jsem jasně do čeho jdu a bylo to moje rozhodnutí. Nikdo a nic za moji nemoc nemohl, jenom já sama. Bylo mi šestnáct - provozovala jsem sex, pila alkohol, kouřila atd. tudíž jsem byla i mentálně kompetentní rozhodnout se, co si z ana stránek vezmu. V dnešní době je moderní házet vinu na něco jiného - módní průmysl, časopisy, modelky a pro ana blogy. Jenom, abychom vzali vinu sami
ze sebe. Kolikrát jste se někomu smáli, že je tlustý? Chodili by jste s 120 kilovým partnerem? Neuvědomujeme si to, ale skutečně jsme ze své podstaty elitářští. Urážíme, šikanujeme, ubližujeme. A když se pak najednou objeví anorexie, tak raději ukážeme prstem na to, co je tak jednoduché a prosté.
Pro mě blogy, vy, vždycky měly neuvěřitelnou cenu a hodnotu. Nevím, jak to vysvětlit, ale v normálním životě jsem... vadný kus. Ne nějak hezká, ne nějak talentovaná, ne nějak chytrá... táhne se za mnou šílená minulost. Ale tady... ty nejkrásnější věci o sobě jsem slyšela až tady na blogu. Ve skutečném světě mám pocit, že jediné věci, za které jsou ceněná jsou moje prsa, tanec na stole/klíně a... to je jedno. Vy mě nesoudíte. Proto jsem se rozhodla překousnout i to, že tady lezou známí. Jestli mám volit mezi tupýma, pasivníma ovcema a úžasnými, bojujícími osobnostmi... volím vás.
Stejně - jedna pitomá hláška ve filmu a já se rozhodla být raději mrtvá než tlustá. Asi by se to nestatalo, kdybych se sebou byla spokojená a nebyla nalomená. Nikdo mě nikdy nešikanoval kvůli váze, ale jsou tu takové malé, drobné zážitky a prohry... Pokud je člověk zlomený a náhodnou narazí na něco týkající se anorexie... podlehne. Držíme se jí pak zuby nehty, protože nám už nic víc nezbylo.
Podle mě prevence proti anorexii neexituje. Ona je totiž jenom taková berlička, pro něco daleko hlubšího. Ztracená láska, kritika rodiny, upozornění na svou bolest... Když jsem začínala byla anorexie pro mě naděje - až budu hubená, tak se mi nebudou dít zlé věci. Dnes už spíše jistota, kterou vytáhnu, když nemám nic pevného. Hubnutí je odpověď na jakýkoliv problém.
Takže pokud vám to někomu pořád nedošlo. Pokud používáte internet bez dozoru rodičů (je vám více než 10 let), tak jste snad natolik inteligentní, že vám dochází, co je na konci. Vážná nemoc. Smrt. Nechci pak slyšet něčí fňukání, jak dopadl. Tahle anorexie je jiná, nezastihla nás nepřipravené - je to volba a vy jste si zvolily. Ono je jednoduché napsat, že jsem pro-ana, ale nést pak následky už je něco jiného. Takže si to prosím rozmyslete, jestli jste ochotné nést zodpovědnost. Podívejte, už jsou to dva roky, kdy jsem venku z anorexie... ale je to tu pořád. Pořád se vracím, když jsem vyděšená. Pořád nesu některé následky - fyzické. I když jsem nikdy nedosáhla podváživy, zhubla jsem víc než mnohé z vás... Zhubla jsem 20 kilo a nikdo mi nevěří, že zase nejsem nemocná. Dodnes mi občas teče krev z pusy, padají vlasy (a mám jich už opravdu málo), lámou nehty, je mi zima i v horku... A teď to vypadá, že si to ještě vyžeru víc, ale o tom mluvit tady nechci.
Můj blog propaguje volbu a posléze zodpovědnost za ní. Ano, je to tady o extrémním hubnutí. Ano, schvaluji to. Ale tohle je jenom můj způsob, jak najít štěstí. Nemám špatný pocit, že bych někoho naváděla nebo ukazovala špatný směr. Naopak já tady říkám pravdu - o kráse, když to výjde, ale i o dani kterou dříve nebo později zaplatíte. A já svůj dluh pořád splácím. Ale bez jediného ukázání prstem na někoho jiného. Nemůže za to Sofie, D. ani Slečna Dokonalá... JÁ se rozhodla. JÁ to udělala. A JÁ to nakonec ukončila. Prostě chci říct, že všechno má svou cenu i lesk. A tady tento blog je o obou těchte stranách. O tom, co se nedočtete v odborné literatuře ani v beletrii. Ty jsou jednom o těch stinných stránkách. Ale věřte, že ty lesklé a zářivé pro mě stály za to.
Respektuji všechny, kdo se rozhodli hubnout zdravě a také obdivuju ty z vás, které jsou i přes svou vyšší váhu šťastné.

Once, there was this girl who wouldn't go and change with the girls in the change room

15. srpna 2013 v 5:10 | Emily |  My EMOtions
Untitled

Dneska jsem na autobusové zastávce poslouchala písničku Mmm Mmm Mmm Mmm od Crash Test Dummies. A jedna věta - Jednou byla dívka, která se nechtěla chodit převlékat s ostatními dívkami. Byl krásný letní den a mě to zase zaneslo na střední... jak jsem se bála převlékat kvůli pořezaným nohám před tělocvikem. Pořád mám před očima, jak si toho jedna spolužačka všimla a začala to šeptat druhé. Všechny se nenápadně dívaly...
Ale už dnes hrdě mohu říct, že je to za mnou. Je to více než rok, co jsem se naposledy řízla. A to navíc bylo jednorázové selhání od září 2011, kdy jsem se rozhodla přestat. Díky mé celoroční snaze už téměř všechny jizvy vybledly a dost jich zmizelo docela. Někdy, když se podívám na svá stehna, tak mi bez nich připadají zvláštní a cizí. Jakoby tu byly odjakživa. Každá jednotlivá rýha svou délkou a hloubkou vyprávěla příběh. Vzpomínky vybledly, ale ty ke kterým patřila rýha... jakoby se otevřenou ránou vpila hluboko do mě. Třeba, když jsem pořád dokola psala self-control, abych nejedla a přitom mi na stránku odkapávaly kapky krve. Střep vražený do nohy, když jsem si o sobě myslela, že jsem ta největší spodina. Všechny ty narozeninové jizvy (ano, nenávidím narozeniny, protože si na ně vždycky připadám strašně sama - takže mi NIKDY nepřejte k narozeninám!). Jak se mi ve škole rány otevíraly a znovu krvácely. Nebo jak jsem si je sama na záchodech otevírala, abych se uklidnila pohledem na svou krev.
Vždy mě velmi urážely ty nanynky, co pochodovaly po škole s pořezanými zápěstími a jen tak náhodou si povytáhly rukávy a ukázaly své teňoulinké jizvičky. A to ani nemluvím o sebestředných pozérech, co si to fotí a dávají to na net. Napadlo by vás dát na net fotku, jak si pícháte do žíly drogu nebo strkáte prsty do krku a zvracíte? Ne, ale ono je asi sebepoškozování sexy věc, kterou chci ukázat světu, jak jsem alternativní. Opravdu, pokud chcete jen někoho upozornit na svou bolest (taky jsem to dělala ve 13ti), tak si najděte lepší způsob, protože jizev jednou budete litovat. Ony ty jizvy jsou možná atraktivní, když je vám sedmnáct a na druhého člověka to působí tragicky a zajímavě. Ale, pak ve dvaceti jste jen ten divný blázen. Ony totiž ty dvoucentimetrové jizvy na šířku jen, tak mávnutím proutku nezmizí ("omlouvám" se, že nevlastním detailní fotodokumentaci, ale já nevěděla, že to jednou bude na wehearit.com taková hitovka).
Za ten rok jsem ani jednou nepřemýšlela, že bych to udělala. A to je možná na tom všem nejděsivější. Tento rok byl velmi těžký a stará já by to nejspíš jen tak neustála. Mám totiž pocit, že už nedokážu pocítit nic, tak intenzivně. Lásku, přátelství, strach ani bolest. Stala se ze mě zrůda.
Víte, co to dokazuje? Že nakonec dokážu prohlásit své hrdiny za padouchy. Co by se vlastně stalo, kdyby se to stalo ze všema mýma podivnostma, zlozvykama. Co když mě vlastně tvoří? Mé malé příběhy ze mě pomalu mizí. A jednou... když poznám nového člověka, tak už nebudu TA A. Jeden blízký člověk mi kdysi řekl, že já vše dělám a cítím je extrémní - ale i to ze mě spolu s jizvami pomalu mizí. Až jednou už tu nebude žádná Emily/M./Popelka, ale prostě jen A.
Nejzvláštnější na tom všem je, že jizvy, které jsem si způsobila sama mizí. Ale ty cizí ani trochu...


5.8.2013 That’s a case of my wishful thinking

5. srpna 2013 v 22:05 | Emily |  My diary
Untitled

Několik z Vás zmínilo, že píšu málo, tak se snažím alespoň trochu polepšit. Teda nevím o čem bych Vám psala, co se týče jídla. Snažím se jíst, co nejméně. A celkem se mi to i daří. Není to stoprocentní, ale tak pořád jsou to kroky kupředu.
Někdo mi tady psal, že bych se měla na hubnutí vykašlat, že to není forma štěstí a že, když o mě mají zájem chlapi, tak je to v pořádku. Zajímají, s tím jsem nikdy neměla velký problém. Ale jak? Jsem jenom ta holka dobrá do postele a pak sbohem. Věčná milenka. Aby jste mě pochopily, tak Vám řeknu historku - v hospodě jsem řešila s kamarádkou, že mi během jednoho večera řeklo podezřele dost lidí, že mi to sluší, i přestože jsem měla na sobě poměrně dost obyčejné věci. A ona na to: "Jaký jsi měla výstřih?" A to upozorňuju, že to už mám jenom trojky! Jasně, ono je to fajn být ta, co jí plácnou po zadku, ta se kterou je legrace, co se nebojí vyplnit lecjaké přání... Ale to je teď, když mi je 20 let. Co bude až mi bude 25 nebo 30 let? Se mnou sice muži rádi popijou, užijou si... ale vezmou si ty hubené prudérní holky. Pokud budu hubená, tak se snad stanu jimy - přestanu se snažit být dost dobrá a zavděčit se... Vy to asi nedokážete dostatečně pochopit, ale já udělal už tolik možných i nemožných věcí... Jenom, abyc byla dost dobrá. A to je opravdu strašně moc nebezpečné a zneužitelné.
Jsem teď strašně unavená. Se ségrou jsme se staly náhradními matkami 4 malých koťátek, kterým umřela máma, takže to je pořád jenom krmení, hlídání, křik... Dnes jsem ještě naavíc jeĺa po nemoci poprvé do města. Po dlouhé době jsem se zase namalovala, oblékla... Konečně jsem zase vypadala jako člověk.
Točí se mi hlava a je mi zle. A to jsem měla dnes misku polévky! Nevím, asi za to můžou ješte ty antibiotika, skončila jsem v pátek. Ráda bych šla spát. ale ještě mě čeká krmení.
Jinak jsem se rozhodla, že se během těchto dnů zvážím. Já nevím, ale takové to hipísácké hubnutí mi nesedí - já potřebuju jasné výsledky!
Vaše Emily

Pro ana 1.8

4. srpna 2013 v 22:41 | Emily |  Pics
bones are beautiful: be-be-be-beautiful


Where the hope has gone there will be nothing

1. srpna 2013 v 4:55 | Emily |  My EMOtions
Pinterest

A máme tady srpen. A to sebou přináší mnoho novinek a změn. Teda alespoň doufám, protože dosud jsem si vedla opravdu hrozně.
Za prvé bych chtěla oznámit, že jsem se rozhodla nadále nepokračovat v úryvcích z mého deníku. Má to mnoo důvodů, jako například to, že ůrostě nelze v tuto cvíli již odělit anorexii od osobnío života. Všechny ty události jsou, takstrašně provázané, že bych nevěděla jak je vhodně rozplést. Také už jsem si deníky nepsala stejně - dala jsem tomu trochu estetičtější formu, která se skládá převážně z úvah. Dalším velkým důvodem je, že o těchto věcech neví kromě jedné osoby nikdo a nemyslím si, že je v pořádku, abych je sdílela s určitými osabomi, které tady chodí. A v neposlední řadě se do příběhu dostává jeden muž, kterému jsem přísahala, že o něm nikdy nikomu neřeknu a obávám se, že se tady pohybuje minimálně jeden jeho známý (i když si nemyslím, že by ho poznal).
Za druhé - je na čase zase hnout zadnek. Takový extremnější srpen. Víte, myslím, že si dostatečně neuvědomuju, že hubnutí je dar a ne povinnost. Jak jsem znovu procházela ty deníky... Víte, jsem teď strašně ráda, že jsem v životě něco takového mohla prožít a prožila. Bylo to bolestivé, zničující, namáhavé... ale mělo to své nezaměnitelní kouzlo. Díky tomu přepisu jsem si to znovu prožila. Spoustu věcí jsem si v dané době neuvědomovala - třeba jsem si myslela, že skoro vůbec nezvracím. Zrovna teď byl nový díl s Cassie - připomněla jsem si, jak jsem jí to první léto hltala. I když mě ty nové dva díly moc nezaujaly, tak měly jasné poselství. Tak jako Effy za sebe porpvé přebrala odpovědnost, tak Cassie pochopila, že je krásná.
Nechápu se - moc dobře vím, jak je to pro mě důležité a takhle to podělám. Končím s jezením jenom proto, abych zapadla! Končím s všema prohřeškama! Dneska mi došlo, že pokud chci, aby mě lidi měli rádi, tak nutně musím být hubenější. Ježiš, vždyť já jsem jinak totálně k ničemu! Bezcenná, vadná. Oni vám sice všichni budou nalhávat, jak je to jedno, jak se jím líbíš jakkoliv. Ale ono je to jednou prozradí - když se změní chování, drobnosti měnící podstatu. Je to jednoduchá rovnice - čím hubenější, tim milovanější (i v přátelském smyslu).
Mám v plánu se do konce srpna nezvážit, abych nebyla mile/nemile překvapená!
Změnila jsem vzhled blogu na letnější, optimističtější verzi.
Tak se zatím mějte hezky a hlavně mi držte palce,
Vaše Em