Říjen 2013

Fix You

28. října 2013 v 19:15 | Emily |  My EMOtions
Are you a loser like us?

Vzpomínáte si na článek k písničce Knockin´ on heaven door? Existuje ještě jedna píseň, kterou mám spojenou s anorexií. Ale v podstatě úplně opačnou vzpomínku. KoHD byla o začátku, ale tahle je o konci. Vzpomněla jsem si na to přednedávnem a až dnes jsem si přečetla, co vlastně znamená text a nelze tomu uvěřit, jak moc je to výstižné. Jako by Bůh dal soundtrack mému životnímu okamžiku...

Když se snažíš nejlépe jak můžeš, ale neuspěješ,
když dostaneš co chceš, ale ne to, co potřebuješ,
když se cítíš tak unavený, ale nemůžeš spát,
zaseknutý v touze se vrátit;

18.2.2012 - rok po léčbě, tři roky po začátku anorexie - jsem si měla jít kupovat novou bundu na snowboard, ale žádná mi nebyla přes boky. V tom obchodě jsem si před 2 lety koupila budnu velikosti M a byla mi volná. V té době jsem měla anorexii. A teď jsem tu byla "vyléčená". Měla jsem být šťastná, tak jak mi tvrdili na terapii, kamarádi, učitelé...Měla. Mě najednou došlo, že je to zpět. Už jsem zase tlustá a nemůžu všechno, co dřív. Pomyslné dveře se v mé hlavě zabouchaly a já zaslechla zvonivý výsměch mé Any.

Když slzy začínají stékat po tvé tváři,
Když ztratíš něco co nemůžeš nahradit,
když někoho miluješ, ale tvoje láska vyjde nazmar,
Mohlo by to být ještě horší?

19.2.2012 jsem se dívala na nějaký díl Glee. Když najednou mi to došlo - zničeho nic to bylo v mé hlavě. Je konec. Glee jsem nechala běžet dál, ale zvedla jsem se. Ruce se mi třásly. Vzala jsem vělký černý pytel a začala vyhazovat věci, které mi byly malé a nebo jsem si je už nemohla dovolit. Kalhoty vel. 38, trička S-M, pásek s obvodem pasu 65 cm, podprsenky velikosti A... Padaly hluboko do pytle a sním Emily a Emo Fairy. V tom na konci dílu začla píseň Fix you. Po tváři mi tekly slzy bolesti a ztráty. Po celou dobu jsem se třásla pod návaly bolesti. Když jsem práci dokončila, sedla jsem si k počítači a napsala na blog sbohem. Zvrácená ironie osudu byla, že mi pod tento článek pod roce napsala Kooty, že se vrací. Věděla jsem, že už je konec tohohle příběhu a já už nikdy nebudu, taková jako předtím. Byla jsem zase jen tlustá ubožačka, co se k smrti nenáviděla. Víte, co je zvláštní? Ten den jsem pocítila zvláštní vděk k Slečně Dokonalé. Nebýt jí, nikdy bych si nepřála být dost dobrá. Také jsem dala sbohem Sofii. Uzavřela jsem tu celou krásnou kapitolu, které nikdy nebudu litovat. Stálo mě to hodně moc věcí, ale stálo to za to. Já to totiž zažila. Tu krásu, kterou mi dala jenom anorexie.

Světla tě povedou domů,
a zažehnou tvé kosti;
a já se tě pokusím opravit

Nikdo nikdy nepochopí, jak moc to potom bolelo. Ztratit... doopravdy ztratit anorexii a smířit se s tím, že do smrti budu jenom tlustá chudinka. Byla to nejtěžší ztráta mého života. Zanechala mě paralizovanou a zlomenou. Všichni okolo byli spokojení - no co, ona přežije, je mimo nebezpečí. Ale já přitom trpěla daleko více. Ano, Ana byla mojí životní láskou. I když už jsem dávno byla tlustá, tak ten den jsem se vzdala... Vůně dokonalosti zmizela z ovzduší a ahradila ji hořká pachuť sebenenávisti. Má nejkrásnější, nejvrtkavější milenka mě odkopla. Ona totiž nenávidí slabochy. Marně jsem jí volala zpět. Ona už se nehodlala navrátit.

Vysoko nad a nízko pod,
když jsi příliš zamilovaný, než abys to nechal být
Ale pokud to nikdy nezkusíš, nikdy nebudeš vědět,
za co stojíš

Nevěřila jsem, že se to někdy změní. Ale změnilo. Díky Bohu a nebo taky Aně jsem se za 5 měsíců vrátila. A znovu dokázala pro mě nemožné. Nemám rozhodně váhu jakou při anorexii (tak o 15 více)... Nemyslím si, že mám anorexii, ale přesto... Nikomu nevěřte, že to bez ní bude lepší, protože není. I když se jí snažím vyhýbat... vím, že je u mě. Šeptá mi, že jsem pořád tlustá... Že mě nikdo nemůže milovat, jenom ona... Že nic z toho, co dělám není dost dobré... Že mí přátelé jsou lháři... Když si chci dát něco, co nemůžu šeptá mi do ucha o kouzelném světě za duhou, který mohu mít, když přestanu jíst. Natahuje ke mě chladnou dlaň a šeptá, že může zmizet, když se já stanu jí. Jak jsem řekla, tento blog je o volbě. Tak vy rozhodněte, kdy jsem byla "opravena" a kdy "rozbitá". Když jsem byla tlustá, nešťastná, zlomená, ale zdravá po dlouhé době vadného přemýšlení o světě? Nebo to byla ona dieta/Ana, která zvedla ubohou chudinu z vlastního popela?

Světla tě povedou domů,
a zažehnou tvé kosti;
a já se tě pokusím opravit

(Překlad písně Fix you - opravdu je to neskutečná paralela)



Pro ana 2.2

27. října 2013 v 11:45 | Emily |  Pics
....


Budeš-li poslouchat a nebudeš-li odmlouvat, složíš i svoje maturity, vychováš pár dětí a vyděláš dost peněz...

24. října 2013 v 17:09 | Emily |  My EMOtions
fashion in my soul ☮

Nedávno jsem se bavila s kamarádem a vzpomínaly jsme na minulost. Vyprávěli jsme na trapné okamžiky v životě a to nás dovedlo k otázce, co nejtrapnějšího se nám v životě stalo. Hned mě napadlo, že to musel být stužkovák. Po něm jsem se plížila chodbama a snažila se být neviditelnou. Ale po téměř dvou letech mi došlo, že takovou trapnost z toho udělali ostatní. Sám profesor, kterého se to týkalo, to nějak nerozmazával a nedělal si ze mě srandu. Ale ostatní, kterých se to netýkalo, ano. Když jsem přišla do čajovny, tak na mě jeden kluk, co už na naší školu dávno nechodí, začal pokřikovat, že slyšel jak jsme se spolu po sobě plazili. V řadě v bufetu se mě ptal kamarád, jestli je pravda, že mi nabídl sex za známky. Další verze byla naopak, že já nabízela sex. Mojí spolužáci mě posílali, abych mu šla říct, jestli nemůžeme odložit test. Dodnes hodně lidí nevěří, že jsem měla všechny známky zaslouženě. A víte za co? Za to, že jsem se šíleně opila a řekla mu, že jsem do něj zamilovaná. Nic víc, nic míň.
Z tohoto mého příběhu si můžete vzít svoje poučení - 1. Kdybych nebyla hloupá a nic neřekla, měla bych pokoj. 2. Kdybych to neudělala, tak bych celý život litovala. Jedné mojí známé se taky líbil jeden učitel. Ale ona nikdy neuděla nic, nic neřekla, nenaznačila... A nic se nestalo - nic špatného, ale ani nic dobrého.
Já si proto prošla všechny svoje zajímavá rozhodnutí. A víte, na co jsem přišla? Nelituju toho stužkováku. Nelituju žádného tance na stole. Nelituju žádného spuštění/vyspuštění. Všechno, co vám jednou připadá hloupé nebo trapné... jednou to přejde a vy jsi budete pamatovat vzpomínku, která má nějakou cenu. Naopak lituju hodně... Lituju, že jsem přestala s anorexií, protože jsem se za ní styděla. Lituju, že jsem nechala fajn kluka odejít samotného a nešla s ním, protože jsem nechtěla být za kurvu. Lituju, že jsem nešla na dvě skvělé akce proto, že jsem se bála trapasu. Lituju, že jsem uhnula před polibkem od člověka, kterého jsem milovala jenom proto, že se na to dívali lidé. Všímáte, co mojí tyhle události společného? To, že jsem něco neudělala jenom ze strachu. Strach, který nám brání udělat bláznivé věci, na které jednou budete moc vzpomínat.
Já už se nechci sama zavírat do klece. A ani vy by jste neměli. Já vím, jaké je to mít poruchu... ale nedovolte, aby vás donutila vzdát se života. Nedovolte to nikomu a ničemu. K čemu je vám totiž to, že jste hodně zhubli, když to nemáte s kým sdílet? K čemu je mi to, že mě konečně mají za slušnou holku, když jsem kvůli tomu musela odstřihnout některé kamarády a vzdát se tolika věci? Rozhodně to není teď lepší. Jednodušší, to ano. Bojím se, že až příliš lpíme na tom, co po nás chtějí ostatní... Víte, když jsem na net dala svoje fotky, tak Jsem se bála kritiky, ale po nějké chvíly, kdy jsem se na ně dívala mi vlastně bylo celkem fuk, co o nich napíšete. Já se totiž na ni nemohla vynadívat. Všechna ta bolest a odříkání najednou dostala smysl. A tak by to mělo být asi ve všem - náš boj, naše výhry i prohry. Vy nakonec budete ten život žít. Nedovolte jim říkat, že se něco nehodí a že to nemůžete. Chcete být vhodné a slušné nebo šťastné?
Nedovolte, aby vás někdo někdy donutil prohlásit vaše hrdiny za nepřátele. Ale nedovolte to ani samy sobě. Žaláře od cizích můžete překonat, ale ty svoje ne. Nelitujte jednou promarněného mládí, protože to zpátky nezískáte. Nevzdávejte se něčeho, co strašně chcete jenom proto, že máte pocit, že už jste zkusili udělat všechno. Vsadím se, že ne... Já si taky kolikrát myslela, že ano. Ale proto, aby jste získali něco kouzelného, co jste nikdy neměli... budete muset udělat něco, co jste ještě nikdy neudělali. To platí stejně v hubnutí a i v lásce. Riskovat... Dost pravděpodobně skončíte špatně, ale co když ne? Víte... ono totiž daleko lepší plakat a křičet... než s tím přestat. Protože když přestanete plakat, tak vám už na ničem a nikom nezáleží. Bude to znít divně, ale dobrý konec není to nejdůležitější. Já už zjístila, co byla moje chyba a překážka v něčem, co jsem tolik chtěla... Tak ji najděte i vy a překonejte ji jakýmkoliv možným způsobem. Máte teď lepší tělo? Tak ho zvedněte a užívejte ho... však mi víme, že tu pravděpodobně není napořád. Že pořád nění dokonalé? No a? Kolik já mám padesátikilových známých, co ve 20 neměly kluka! Podívejte se na mě - podle té první fotky bych neměla mít přátelé a nikdy s nikým nespat, ale tak to nebylo! Je to jenom váš žalář a vaše rozhodnutí. Dřete na sobě dál, ale neztraťe pro to vše ostatní.
Na závěr se vraťme k mému příběhu. Musím říct, že jsem skoro dva roky věřila, že se musím cítit trapně. Ale letos v červnu jsem pochopila, že je to hloupost. A když mi tohle došlo... najednou jsem s oním profesorem mohla normálně mluvit. A je to fajn, protože nikdo neví, jak moc mi pomohl. Nebýt jeho asi bych se nikdy nezačla, tak učit - neodmaturovala bych s vyznamenáním a nedostala se na školu jakou jsem se dostala. A kdyby mě tolik nezdrtilo jeho odmítnutí, tak bych nikdy nedokázala to, co jste viděli na fotkách...
Já bych se zase jednou ráda zamilovala a prožila ty romantické okamžiky, které jsou plné naděje. Ale bylo by sobecké tahat někoho do mého nedořešeného, nebezpečného světa... Takže nevím, jak vy, ale já osobně chci zpátky svoje osmnácticentimetrové jehly, svou koketnost a divokost... Nebude to lehké, no co... Raději budu kurva než jen čekat, až si pro mě příjde stáří. Takže chci vidět na vaších blozích, jak jste se pořádně opily, divočily a spustily se! Fňukat a být osamělé můžeme být ve stáří. Když budeme čekat na ten správný okamžik, až budeme dost hezké a hubené... možná prošvihneme život.
Emily


Before x After 0.1

21. října 2013 v 14:19 | Emily |  My food
A je to tady. Něco po čem tolik toužíte...
Nikdy mě nenapadlo, že to někdy udělám, ale dnes jsem si náhodou při čekání projížděla fotky v mobilu. Smála jsem se starým vzpomínkám. Až jsem narazila na fotku, kterou jsem poslala ségře 3.10.2013 - chtěla jsem vědět, jestli v tom nevypadám blbě a nevhodně. Ta fotka je zvláštní v tom, že na ní nemám zatáhlé břicho ani se nestylizuju, protože prostě je jen pro ségru (co si budeme nalhávat, vídá mě v každé situaci a nemá cenu něco skrývat) a hlavně po ní chci vědět, jestli nejsem v tomto modelu moc tlustá. Kdybych se pro vás fotila, tak bych určitě, alespoň malinko švindlovala - postavila bych se lehce na bok a zatáhla břicho. Taky bych měla asi kalhoty, což vždy ubere pár centimetrů. Tak to jsem teď já. Na fotce můžete vidět mé obří boky, ale škoda, že není vidět můj nechutně široký hrudní koš (když ležím, tak vypadám fakt směšně). Jinak ve skutečnosti nemám tak rovnou siluetu - mám daleko větší rozdíl mezi pasem a boky. Kolik vážím si můžete tipnout a odhadnout sami.
Poté jsem hledala fotku z roku 2012 a to se mi prostě chtělo brečet! Takhle jsem vypadala? Proč jsem se raději nezabila? Vím, že bych měla vybrat tu nejhorší fotku, aby byla vidět ta změna, ale na to fakt nemám. Bylo to fakt horší! Tady mám ten postoj, co zlepšuje. Jak jsem z velikosti 36 mohla udělat tohle? Hlavně byl vůbec problém nějaké fotky najít, protože 1. jsem se málo fotila a 2. jsem naštěstí nenosila odhalující/obepínající oblečení. Chápete, že jsem si dovolila chodit bez rukávu??? Letos jsem i ve 40 stupních měla svetr, protože mám nechutné paže. A promiňte, kalhoty pod kolena? Já jsem musela být fakt blázen.
Víte, co je komické? Že jsem si do dneška myslela, že to není až takový rozdíl. Já se taková jako na té fotce dneska, prostě nevidím. Spíše jako na té první. Ještě mi někdo někdy řekne, ať se na hubnutí vykašlu! Proboha, co jsem dokázala už nechci nikdy zahodit! Naopak. Jasně, pořád nejsem hubená. Vy krásky asi třepete hlavou, co tu ta bláznivka ukazuje - tlustá a trochu méně tlustá. Ale pro mě je to velký skok vpřed. Opravdu se nedivím jedinému člověku, co se teď chová ke mě lépe. Takže bych dolů chtěla dát, tak 10 centimetrů a tak 10-15 kilo. Více ne, protože bych byla hodně kostnatá, ale ne ve smyslu hubená - prostě mám šíleně silné kosti. Chápete, že při mém vzhledu a tuku, když sednu někomu na klín, tak ho tlačí moje kosti na zadku? Já jsem fakt hříčka přírody.
Doufám, že jsem uspokojila vaše pocity a nebudete se pořád ptát, jak vypadám, kolik vážím atd.



20.10.2013 Would you stay if she promised you heaven?

20. října 2013 v 19:18 | Emily |  My diary
Damn | via Tumblr

Mé dámy a vy všichni ostatní,
Dlouho jsem se zase neozvala, tak přináším zase něco nového ode mě. Slibuju, že když se bude dít něco zajímavého, tak budu psát častěji:) Ale tak snažím se, co nejvíce odpovídat na Ask.
Váhu si držím teď stejnou, ale centimetry mě dost potěšily. V pase mínus 4 cm od srpna, zadek mínus 2 cm a břicho dokonce mínus 6 cm. Chápete to? A plus 1 cm prsa! No, takže nezoufám a jdu pomaličkými krůčky. Jinak včera jsem viděla Muži v naději a kromě toho, že tam přesně shrnuli moji "milenkovskou teorii" (nenapsal to někdo z mých bývalých?:), ale ta Vica Kerestes... to je dokonalost. Takovou bych chtěla postavu. Teda až na ty boky - to bych si je musela upilovat. Čím dál více zvažuju možnost plastiky prsou. Moje drahá sestra mi řekla, že už nemám ty stejné prsa jako dřív, tak se mám vyvarovat dekoltům.
Tento týden nic moc, ale tak co už. Jeden den se zase ozvaly mé prázdninové obtíže (ne ty alkoholové) a já zrovna doučovala. Modlila jsem se, abych nezačla zvracet, tak jak se mi to stávalo, ale ustála jsem to - vtipkovala jsem a vydržela neuvěřitelnou hodinu a půl! Chvílemi jsem měla fakt chuť řvát, ale věděla jsem, že tu bolest prostě musím překousnout.
Minulý týden jsem mluvila s jedním starým známým. Povídali jsme si a pak mi řekl něco šokujícího. Že jsem možná před více jak rokem vážila víc, ale byla jsem daleko otevřenější, svůdnější a příjemnější. Že jsem teď taková krotká, co slyšel. V první chvíli jsem to nehodlala akceptovat (uvnitř), ale pak jsem si nějak řekla, že na tom něco bude. Ještě před rokem (to už jsem, ale byla hubenější) jsem byla ta, co z párty odchází v 4 hodiny ráno (někdy i v 8 ráno). Nebylo mi za těžko trsat na stole, pohazovat vlasy, divočit a chodit domů k ránu. Poslední dobou jsem taková víc zamyšlená, solidnější... Dokonce jsem odmítla boty, které jsou nádherné, ale deformují mi nohu. Já, co vydržela s vyvrtnutým kotníkem na 18 centimetrových podpatcích celou noc! Moje oblečení? Dříve punčochy, podpatky, výstřihy... a to jsem prosím měla o dost horší tělo. Dnes - tenisky, džíny, svetry a dokonce, ano MIKINA! Tak vám nevím, co to se mnou je.
Je tady podzim a to je pro mě nebezpečné období. Já mám totiž období podle roční doby. A podzim na mě má bohužel nostalgické a romantické tlaky. Na jaře a v létě jenom divočím bez emocí. Ale podzim... Začnu toužit po romantice a aby se ke mě někdo choval hezky. Příliš mnoho sním. Vzpomínám. A někdy si připadám strašně sama a chtěla bych prostě jenom na chvíli... nechat se obejmout. Ale to v mém stavu nejde. Nemám dořešenou minulost, nejsem stálá... to by bylo hodně špatné. Nechci nikomu ublížit. Žádnou lásku ani zamilovanost si nemohu dovolit.
Ráda bych tento týden trochu pohla s váhou. Nebráním se ničemu. Musím zaměstnat svou mysl, abych nepodlehla své osamělosti a neudělala nějakou romatickou pitomost.
Vaše Emily :*

Dotazy: Snažím se odpovídat, jak jen to jde:

Just be good enough

12. října 2013 v 16:21 | Emily |  My EMOtions
Welcome to my miserable life :)

Přemýšlely už jste někdy o tom, proč se to stalo zrovna vám? V čem jsme jiné? Proč jsme se zrovna my narodily s tím pocitem, že nejsme dost dobré? Nebo se to stalo až někdy během našeho života? S mojí ségrou jsme si docela podobné. Stejní rodiče, stejná výchova. Ona je sebevědomá, veselá osobnost. A já? Kdy se to zlomilo? Kdy se z krásné malé zlatovlásky stala kreatura?
Včera jsem vedla rozhovor s jednou zvláštní osobou. A víte, že jsem poprvé v životě přemýšlela o tom, že můj na svět je zkreslený? Události vidím jinýma očima. Jako by v mé hlavě byl někdo, kdo mění události. Realitu pokřivuje něco, co mi za každou cenu chce říc, že jsem k ničemu, ošklivá, hloupá a neschopná. Nevím, ale já a mí blízcí přátelé a dokonce i rodina máme zvyk - o nepříjemném nemluvíme. Přehlížíme fakta jenom, aby jsme nemuseli čelit kruté pravdě. Přehlížíme modřiny a šrámy. Přehlídneme fakt, že někdo je po jídle na záchodě 20 minut. Nemluvíme o tomto blogu, protože ve chvíli, kdy by někdo přiznal, že o něm ví, musel by si přiznat, že nikdy neudělal/neřekl nic, co by mi pomohlo. To je nepsané pravdilo, které překračujeme jen v nejzásadnějších okamžicích. A pak příjde někdo, kdo tohle pravidlo nectí a je upřímný. Někdo komu nestačí říct - to neřeš. Někdo, kdo se ptá na otázky, které by rozhodně měly být položeny mezi přáteli, ale ze strachu prostě nejsou. Já nevím, ale během toho půlhodinového rozhovoru mi došlo, že jsem se na nějaké věci možná dívala špatně. Třeba to, jak se promění chování ke mě, kdyžý zhubnu - opravdu jsou ke mě lidé vstřícnější? A nebo se změní moje chování a já jsme přístupnější? Opravdu kreslím a píšu, tak mizerně? Opravdu jsem tak hnusná a hloupá, jak si připadám? Víte, kus ve mě je opravdu inteligentní... A ten kus se dívá na ten sebenenávistný kus jako na blázna. Já logicky vím, že některé moje žvásty nejsou pravda. Můžu vůbec někdy být pro sebe dost dobrá? Kdo je můj metr? Od koho by mě pochvala opravdu zasáhla? Pořád říkám, že neumím psát, ale kdo by mi měl říct, že to možná není pravda. Od nikoho, kdo mi to zatím řekl jsem to neberala vážně. Já potřebuju přesvědčit sebe samotnou. A ta moje věčná faleš - proč musím být pořád ta vtipná/koketní/roztomilá/veselá? Protože, když jenom na minutu přestanu... zůstanu úplně sama. Ten chorobný strach z toho nebýt dost dobrá. Všechna moje klopítnutí, závislosti, sebeubližování... byly jen z nenávisti k sobě samotné... Nikdy nemůže pochopit, jak strašně bolestivé to je. A pak příjde den, kdy zapomenete plakat... protože ani všechny slzy nezmění fakt, že jste hnusná/hloupá/netalentovaná... a v tom všem hrozně moc osamělá.
Takže co - přemýšlely jste někdy o tom, že to všechno možná není pravda? Že jsme se do těch temných žalářů zavřely jenom my samy? Že možná neexistují ty pohledy lidí, kteří si o vás myslí, že jste tlusté? Co když si ty dveře zavíráme jen my samy? Co když žádný drak neexistuje a my musíme přemoct jen sebe samotné? Přemýšlely jste někdy o tom, že jsme možná skutečně psychicky nemocné?



Pro ana 2.1

12. října 2013 v 15:39 | Emily |  Pics
Dead


5.10.2013 Ať se stalo cokoliv, přestala věřit na zázraky...

6. října 2013 v 0:06 | Emily |  My diary
Untitled

Milé dámy,
Tento týden je naprosto úděsný. Mám chuť řvát, brečet, křičet... pořezat se. Ale nejde to. Víte, že už jsem strašně dlouho nebrečela? A strašně moc bych to potřebovala, ale zrovna teď nejsem schopná ze sebe vymáčkout jedinou lidskou emoci. Ono se zdá, že plakat je bolestivé... ale nemoct je daleko bolestivější.
Tento týden jsem prostě dostávala jednu podpásovku za druhou a nějak jsem to musela ustát s úsměvem na tváři a veselou náladou. Nebudu tady rozepisovat o co šlo, ale po tomhle týdnu se cítím jako bezcená kurva, zkažená bezcitná mrcha a kdo ví, co ještě. Akce střední školy - "Já tě znám jenom, protože jsi se spustila s tím klukem." a nebo jsem prostě ta, co má nevhodné vztahy s profesory (ono totiž, když člověk pomáhá nezištně druhému, hned je to jen o posteli). Jedna kamarádka je ta, co pomáhá dětem a druhá ta, co skvěle maluje. Já? Ta, co se na ní soucitně podívá ředitelka s pohledem - ta v tom zase jede. Setkání s jakýmsi klukem, který se před všemi ostatními začne zmiňovat o jedné nevhodné v noci, která je ale nafouklá... A pohled jednoho profesora - jsi kurva/běhna/k ničemu mi fakt při takovém dni nepomůže. Celou dobu jsem se držela a přehrávala jako snad ještě nikdy. Pila jsem jeden rum za druhým, aby mi to bylo fuk. A když jsem celá naštvaná přišla domů a sundala si boty, tak jsem zjistila, že je mám celé fialové a ten můj kotník totálně nateklý (podělaný práh bolesti).
Aby toho nebylo málo, tak jsem potkala svého ex D. Vypadalo to dobře do chvíle než se vzteknul a řval na mě, že jsem totální vezcitný magor, co spí jenom se starýma chlapama.
Orpravdu jsem se tedy zamýšlela nad svými skutky - dobrými a špatnými. Víte, co je můj problém? Že ty dobré dělám automaticky a neveřejně. Já totiž razím heslo, že jestli chci pomáhat lidem, tak není třeba jezdit do Afriky, ale stačí, když se podívám kolem sebe. To sem D. byla dobrá, když jsem uprostřed noci jela z Olomouce na krevní testy, protože to vypadalo, že příjde o ledvinu. A kde byla ta jeho Sněhurka? Moment, jo ona nemohla na testy, protože byla sjetá! A bylo by toho víc, ale nemám zájem tady dělat ze sebe dobrou holku. Protože to fakt nejsem. Že já nasekala chyb, ale snažím se to napravit.
Tak jsem stála na zastávce v obrovské mikině a přemýšlela jestli neskočit pod auto. Ne abych umřela, ale abych zjistila jestli žiju. Dává to smysl? Opravdu jsem se dostala do takového stavu... Co se to se mnou stalo? Kde je ta emotivní holka, co chtěla všem pomoct? Co snila o lásce? Co měla srdce na to, aby milovala? Kdy vlasně zmizela? Kde je a kdo krucinál teď jsem?
A proto jsem se rozhodla změnit se. Budu jen cudně pohazovat vlasy a klopit oči. A žádní chlapi do konce semestru. Držíme s kamarádem celibát. Budu naopak hledat něco v čem jsem dobrá. Věnovat se studiu.
A přestanu věřit konečně na zázraky. Ony se nedějou. On je možná princ, ale já nejsem princezna. A nemá cenu zbytečně živit něco, co už neexistuje. Potřebovala bych to vymlátit z hlavy. Já naivní slepice, totiž dlouho nenarazila na realitu.
Dieta? Poslední dny v troskách. Ale od pondělka jsem zase vaše:)
Promiňte, potřebovala jsem se vyvztekat a dostat to ze sebe...
Emily

MOŽNOST SE MĚ NA COKOLIV ZEPTAT: ask.fm/wonderlandforemily (snažím se průběžně odpovídat)

Georgina Wilkin

4. října 2013 v 13:48 | Emily |  Models

V sedmnácti letech málem zemřela. Selhávalo jí srdce, vynechávaly ledviny. Posledních osm let strávila v boji s anorexií. Georgina Wilkin (23), bývalá modelka značky Prada,se teď rozhodla promluvit o tom, jak módní průmysl ničí životy stovek dívek.

Dokument: Značka "Krása"

3. října 2013 v 10:49 | Emily |  Movies


Jak známo, ideál krásy je značně relativní termín, proměňující se časy, místy, kulturami. Rubensovské kypré krásky by dnes uspěly nejspíš u afrických mužů. Dnes panuje kult štíhlosti až vyzáblosti. Dnes je třeba se k úspěchu prohladovět - alespoň většinou.

Dnešní dokument natočila žena, která si sama prošla peklem závislosti na hubnutí. Bývalá běžkyně neměla zrovna nejšťastnější dětství a snažila se zavděčit despotickému otci alespoň na poli sportovním. Na sebe samu úplně zapomněla. K tvrdým tréninkům patřila i "sebekázeň" v jídle. Šílené životní tempo ji nakonec málem stálo život.