Listopad 2013

27.11.2013 Tak jako kdysi v noci spolu potmě na schodech

28. listopadu 2013 v 3:11 | Emily |  My diary
Couple in car

Mé drahé dámy,
Potřebuju se vypsat, protože jsem tak nějak na rozpacích. Posledních pár dní jsem měla skutečně dobrou náladu a byla plná energie. Ozvala se mi ta známost z minulého týdne, že mě chce zase vidět a mám za ním jet do Prahy. No, tak jo - vymyslela jsem brilantní plán a lež pro naše. Ne, že by naši byli puritáni, ale chápejte, že jemu je tolik, co mému otci no a celkově okolnosti seznámení :) Těšila jsem se, protože mám pocit, že mi ještě má, co nabídnout, jestli mi rozumíte:) A víte, co? Včera v noci mě začlo zase pekelně bolet v krku a mám horečku - nejspíš zase hnísavá angína! Kamarád mě obvinil, že je to psychika, a že podvědomě se bojím někoho vidět podruhé. Znáte to - "jednou je nikdy, dvakrát je zvyk." . Ono se pak totiž, potom ztrácí kouzlo. Podruhé už většinou následuje nějaká barvitější konverzace (více než - fakt jsi se narodila v roce 1993? - máš ženu nebo přítelkyni, protože mám rtěnku a mohla bych udělat skvrny - doufám, že jsi se do mě nazamilovala), která krade tu spontánnost. Vznikají otázky - pro máš jizvy? kdes vzala ty modřiny? proč utečeš když svítá?... Ne, tohle nechceš slyšet od pouhých známostí. Ale tak, mám čas si to promyslet, protože další koncert je za necelý měsíc. Holky, věřte mi - stará škola je prostě stará škola. Všichni se mě ptají, co vidím na starších, ale... Za prvé - jim připadáte mladá a sexy a proto si vás váží. Navíc mě vždycky naučí něco nového a něčím překvapí:) Pokud máte příležitost, tak do toho jděte.
Mimochodem, zase jsou mi akorát moje milované kalhoty - předtím mi sice byly, ale no... občas jsem se bála, že rupnou jak byly úzké:) A teď mi sedí jako ulité. Docela i jím, takže teď prostě jedu na nějaké vlně pohody. Mám ze sebe prostě docela fajn pocit. Já vím, že vy "anonymové" mě milujete jako trosku a hrozně by jste si přáli zase rýpat do anorektičky. Ale promiňte - všichni mí skutečně blízcí lidé ví, že jsem na tom dobře.
Jinak mám pocit, že poslední dobou se objevují náznaky, že by jste mě rádi poznali osobně. Já vám dobře radím - nechte si Emily. Kdyby jsme se potkali, tak bych byla A. a ne Emily. Mám pocit, že hodně lidí si mě nějak představuje... tak si mě takovou nechte. Realita je nudnější a tesknější. Lidé mají tendenci všechno vědět, všeho se dotknout... nechme si tady to kouzlo, ne? Pro mě je to krásný pocit, když mě berete jen podle toho, co tu píšu a ne podle toho jak vypadám a co se o mě říká...
Susie - s tou se snad jednou potkáme pod pódiem na koncertě Tokio Hotel.

S láskou,
Vaše Emily


"Tlusté holky jsou za to vděčné. Tlusté holky udělají všechno."

23. listopadu 2013 v 13:54 | Emily |  My EMOtions
... | via Tumblr

Minulý týden jsem ve středu dočetla jednu knihu, ktetá mě zasáhla. Ne, že by byla, tak dobrá (spíše dost blbá). Dostala jsem se k ní tak, že jsem projížděla seznam knih s tématem "vztah vyučujícího a studenta" (ano, tohle je má úchylka) a toto byla jedna z mála do češtiny přeložených. Děj se točí kolem třech kluků - jeden krasavec chtějící krasavici, jeden spí se svou učitelkou a poslední zvažuje vztah s tlustou holkou. A ano, nejvíce mě dostal ten kluk s tlustou holkou. Hodně by mě zajímalo, jak ta holka vypadala, protože to, co o ní říkali bylo fakt drsné. On ji sexuálně chtěla, ale nelíbila se mu. Knihu napsal chlap, takže asi mluvil ze sé zkušenosti. Ale jedna věta mě prostě dostala - "Tlusté holky jsou za to vděčné. Tlusté holky udělají všechno."
Vzpomněla jsem si na svou "divokou" dobu, když jsem měla anorexii. S jednima světem protřelýma holkama jsem se bavily a vymyslely dvě teorie, které jsme svou praxí všechny odsouhlasily. První je, že jsou základní tři typy holek - múzy/víly (osudová žena pro chlapa, na kterou nikdy nezapomene a bude po ní toužit celý život), přítelkyně/manželka (normální hezké hodné holky se kterými bude chlap chtít prostě být) a milenky (divoké, všeho schopné. Chlap si užije, prožije, ale nezústane). A teorie číslo dvě - krásná holka může se sexem čekat, jak dlouho chce, protože na ní každý rád počká. Normální může taky, ale ne dost dlouho, aby si nenašel stejnou a méně upejpavou. A ty ne úplně hezké/s nějakou vadou jako např. tloušťka... bohužel je jejich jediná šance udělat to rychle a kvalitně.
Já jsem tuto teorii uznávala. Usoudila jsem, že se musím znát své místo a cenu. Prostě jsem si myslela, že nejsem dost dobrá, abych mohla dělat cavyky. Nevím, jestli za to může tahle teorie a nebo moje problematická povaha. Ale ta se projevila až po anorexii - měla jsem pocit, že je moje povinnost být mužům "k užitku". Že pro nic jiného nejsem. Já vím, že je to hnusné, ale já jsem prostě měla pocit, že jenom pro to se hodím, že mi víc nepřísluší. Předtím jsem byla strašná romantička. Taky jsem si léčila mindrák - ony jsou krásné/talentované/chytré, ale já měla víc chlapů. Stupidní? Ano, dnes už vím, že to je součást mé poruchy.
A já se pořád chovám jako "tlustá". Dělám jen to na co mám pocit, že mám. Takzvaně znám, kde je mé místo. Limituju sama sebe a možná je to škoda. Když jsem se minulý týden vztekla a začala se chovat jako "stará já" - zašla za někým na koho jsem měla pocit, že prostě nemám a jednoduše řekla, že mě přitahuje a chci ho. A? Ještě tu noc mi napsal ať za ním přijedu na hotel. A tím věší byl můj šok, když jsem si uvědomila, že já mu připadám skvělá. Choval se ke mě jako nikdo dlouhou dobu ne... Bezcitná romantika. One night wonder.
Možná by mi mělo konečně začít být jedno, co si říkají ostatní. Protože možná já jsem ten největší cenzor a ne ostatní. A prostě se řídit heslem "líná huba, holé neštěstí". Nejsem sice krásná a úchvatná, ale to neznamená, že jsem pořád, tak ošklivá a tlustá. Já už nejsem ta holka, co před rokem a půl. Změnila jsem se a vděčím za to jen sama sobě. Pořád jsem až po lokty v mindrácích - jsem už stará/ mám nechutné kosti/jsem tlustá/mám odporné nohy/malé prsa... Ráda bych to změnila, ráda bych se změnila.Moje psychika se asi jen tak nezmění, ale je na čase občas přeřvat ten hlas v hlavě, že na něco nemám a že to není nic pro mě.
Doufám, že tento článek Vás příliš nepohorší. Já říkám, že mé názory nejsou v pořádku, ale bohužel až příliš souvisejí s mými problémy a psychikou. Co na to říkáte vy? Jak to máte se sebevědomím a sváděním? Doufám, že se chováte podle toho, jak překrásné jste:)


Inspiration 0.1

23. listopadu 2013 v 11:35 | Emily |  Real
Florral@IMVU


18.11.2013 Vůně jablkového koláče s vanilkovou zmrzlinou

19. listopadu 2013 v 0:32 | Emily |  My diary
🙊

Mé drahé a vy ostatní,
Je mi lépe. Fyzicky, psychicky. Jako by to, že jsem si přiznala, že nikdy nebudu jako to o čem jsem snila, zvedlo obrovskou tíhu z mého těla. Škrábání polevilo - teď je na čase zase uzdravit hluboké rány. Moje vlasy vypadají slušně a taky mi tak nepadají - myšlenky na ostříhání jsou pryč. Je mi lépe. Váha pomaličku klesá a dokonce i centimetry. Minulý týden - boky - 2 cm a konečně se o centimetr pohnuly i nohy a lýtka! A konečně je mám zase pevné - po omezení podpatků a prázdninách jsem měla nohy příšerné, ale už se zase vrací do normálu.
Začala jsem se trochu pozorovat. Všechny ty drobnosti, co dělám. Kontrolování fotek před odchodem z domu. Když sedím tak si přes nohy dávám kabát nebo takšku. Dnes, když chodily holky na referáty k tabuli a nějaká měla na sobě něco, co zdůrazňovalo špeky (nemyslím to zle), tak jsem si sahala na žebra jestli tam pořád jsou (mimochodem teď jsem to udělala taky). Mamka mi řekla, že mi zítra doveze oběd a já jí řekla - ne, ve čtvrtek jdeme na oběd, tak nemůžu. Smály jsme se, ale ono to není vtipné. Věřte mi, já chci zhubnout takhle, ale nejsem si jistá, jestli to mám pořád pod kontrolou. Někdy prostě jím normálně a pak zkrat a zase dělám něco nesmyslného... Kde je hranice únosnosti?
Víte, minulý rok jsem o tomto čase rozjímala, vzpomínala... Letos jsem zapomněla vzpomínat. Dnes jsem o tom přemýšlela. O přáních. Kdysi jsem snila, že potkám "HO/JI" na akci/párty/chodbě. Toužila jsem. Spekulovala jsem. Moc dobře vím, co bylo "hřbíčkem do rakve" těmto romantickým snům. Ten poslední. Před skoro dvěmi lety mi řekl jeden velmi moudrý člověk - "Když se s princeznou vyspíš, tak princeznou přestane být." Byl to zvláštné okamžik, protože oba jsme mluvili v jinotajích o té své prrincezně a o tom svém princi, ale jen my dva u plného stolu jsme věděli o čem vlastně mluvímě. Nevěřila jsem mu, polemizovala. Tvrdila jsem, že raději jednou, než nikdy. Přála jsem si, aby to tak bylo. Ale víte, co? Měl pravdu. To, co se stalo a dopadlo špatně... s tím se jednou vyrovnáte. Ale to, co nikdy nebylo skutečné ve vás přežije. Nemá to už tu živou, jiskřivou formu... ale je to tam. Občas... realita se zastaví a vy ucítíte známou vůni nebo tóny písně... A i když už jsem někde jinde a někdo jiný... tohle mě vždy zasáhne. I když už doopravdy nevěřím, že by se to mohlo změnit, v ten okamžik si na chvíli dovolím přemýšlet - udělala jsem všechno správně a na maximum? Ale jsou to už jen vyhaslé vzpomínky. Mají obrovskou cenu, i když se v daný okamžik zdály malicherné a obyčejné. Mé poslední romantické pobláznění voní po jablkovém koláči s vanilkovou zmrzlinou.
Snažím se, jak jen mohu.
Vaše Emily


Nové cíle a inspirace

12. listopadu 2013 v 22:40 | Emily |  My food
Abych nějak začala, povím Vám takový menší příběh z mého života. První den na výšce jsem viděla spolužačku. Moje první myšlenka - kruci holka, máš větší stehna než já a vezmeš si koženou mini pod zadek, na to fakt nemáš. Začala jsem jí sledovat a pozorovat, co nosí. A víte, co? Myslím, že její styl je jeden z nejlepší z ročníku. Ona je sexy, koketní, sebevědomá a usměvavá.
Vždy jsem si přála být křehká, hubená, bledá... Byla jsem nemocná - chtěla jsem vážit 45 - 49 kg. A to, i když jsem měla o 10 kilo více... už, tak jsem vypadala trochu zvláštně. Opravdu si neumím představit, jak bych vypadala, kdybych to dotáhla do konce. Byla bych vyhublá, ale k čemu? Co já teď vlastně chci - anorexii? Ne, holky mě už není 16 let, abych snila o tom být zajímavá. Já už nevolám o pomoc...
Mám jednu kamarádku, která za život vážila maximálně 55 kilo a to fakt max. Krásně křehká, bledoučká, alternativní... Všechny holky vzdechají nad jejím půvabem. Ale ve skutečnosti... u kluků zase tak úspěšná není. Já bych skočila do ohně, abych si s ní vyměnila postavu. Ale bylo by to, co opravdu chci? Když se na to všechno, tak dívám, tak většina hubených holek v mém okolí (ve škole, na ulici) mají sice luxusní postavy, ale styl a sexappeal veškerý žádný. Na plese si často řeknu - tak krásná holka, ale v hadrech příšerných. Chtěla bych se zeptat Vás hodně hubených 55 kg a méně, jak to máte s úspěchy u mužů a kluků?
Možná je na čase přestat snít o tom, co nikdy nemohu mít. Nikdy nebudu mít úzké boky a ramínka. Nikdy nebudu pobledlá zrzka. Nikdy nebudu mít dlouhé sexy nohy. Nikdy nebudu křehká víla. Můžu být, ale lepší verze sebe. Poslední rok na gymplu jsem byla tlustá, ale... hopskalla jsem si na podpatcích s hlubokými výstřihy a krajkovými punčochami. Všichni mi říkají, že jsem teď hezčí, ale já se tak moc necítím. Mám pocit, že nesmím nosit punčochy, nemám dost silné kotníky na nošení celý den podpatků (aneb děvčata, ono to fakt není legrace, když pořád i přes dvakrát vyvrtnutý kotník nosíte 18 cm jehly a místo přezůvek 10 cm lodičky), necítím se dobře v šatech, ve všem je mi zima (jak jsem krucinál mohla chodit v silonkách i ve sněhu?)... Místo kokety je tady nejistá trupka, která se pro jistotu vyfotí, než výjde z domu a pak pomocí zoomu studuje každý centimetr těla.
Ne, opravdu nechci být zase tlustá a nebo přestat hubnout, ale prostě se jen musím smířit se svou směšnou postavou ze které nikdy nebude modelkovská. To není vtip - kdokoliv mě viděl vleže (i má nejbližší kamarádka), řekne, že moje žebra jsou nechutně trčičí mimo tělo a čím menší prsa mám, tím je to víc vidět. Jasně, chtěla bych bý jako Tatiana Pauhofová, Blair Waldorf, Bella Thorne, Emma Watson... ale nebudu. Nikdy. Mrzí mě to, ale trápit se už snad nebudu. To by vedlo k tomu, že bych pořád hubla a hubla, ale dobře bych stejně nevypadala. Nechci, aby to vypadalo, že si o hodně hubených holkách myslím, že nejsou krásné. Jsou a já bych taky ráda byla jako ony, ale nejde to. Jen mám takovou filosofickou otázku - kdyby jste měly jedno kouzelné přání a vyslovily - být celý život krásná - myslíte, že by jste najednou měla velikost 34?
A můj cíl - být atraktivní, sexy, přirozeně usměvavá a koketní. Žádná faleš. A hlavně jednou chci mít děti - od toho tu, přece ženy jsou. Chci shodit ještě, tak 10 - 15 kg a budu spokojená. Ano, nejspíš anorektickým způsobem, ale mým cílem už není anorexie.
Krása skutečně není o váze, ale o sebevědomí a sebeprezentaci. Mám nové inspirace a cíle. A tady je pár na ukázku:)

Marta Jandová
Do té jsem se zamilovala už v Superstar. U ní mi asi jako první došlo, že holka nemusí mít padesát kilo, aby byla sexy. Když vedle ní seděla "umělá" vyhublá Dara, tak bylo vidět, kdo je královna. A v Gymplu je prostě můj idol - taková jednou chci být učitelka (brala bych i Paula:) A taky chci její prsa:)


Vica Kerekes
Jakmile nastala ta scéna u kulečníku, tak jsem prostě oněměla. Její chování, postava... dokonalost. Mám hroznou slabost pro zrzky, ale bohužel já na to nejsem typ. Mimochodem fotky z tohohle filmu častno nacházím na cizích tumblr, kde se cizinci ptají, co je to zač:) Fakt na ten film se mrkněte - pochopíte roli milenek a zjistíte holky, co je to skutečná svůdnost. Na její úzké bočky sice nemám, ale jinak - můj sen.


Berenika Kohoutová
Další moje velká láska. Už jenom proto, že na téhle fotce je vidět, že její boky taky nepatří k těm nejužším. Ale ty prsa... Bože, vrať mi moje prsa zpět. Ale tak zpět k Berenice - ona je hodně všední typově, ale má v sobě takovou tu sexy energii.


Kelly Osbourne
Někdy mi trochu vadí její "přístup". Ale jinak je to prostě naděje pro nás všechny tlusté - ona to dokázala. Je krásná, sexy a originální. A miluju jejího snoubence:)

Christina Aguilera
Zástupkyně z řad platinových blondýn. Já s tou myšlenkou hodně koketuju, ale z černá na blond je velmi těžká proměna a trvala by minimálně půl roku, kdy bych vypadala jako klaun. Christina se mi hodně oplácaná nelíbila, ale taky se mi nelíbily kecy, co někteří k ní měli. Kruci, ať je každý, jaký je šťastný, ne? Ale taková, jak je teď se mi prostě líbí:)


Barča
Určitě jste předpokládali, že jí tady dám. Musím. Ona je prostě neskutečná. Sexy, originální a neuvěřitelná, jak je pořád na podpatcích:) jejímu stylu by se měla poklonit nejedna hubená nádhera. Já jsem svědkem, že i když je na chodbě dalších 10 holek, která jsou hubenější, ale vy si jich ani nevšimnete... Mimochodem, chci její vlasy!


A opovažte se tady někdo o něktré napsat, že jsou tlusté, protože ony jsou skutečné ženy. A jsou proklatě sexy, že jim většina z nás může závidět. Já teda závidím.


I won't beg you to stay with me

7. listopadu 2013 v 22:37 | Emily |  My EMOtions
we accept the love we think we deserve <3 | imperfectlyflawless on Xanga


Poslední dobou se nashromáždilo několik poznámek a výtek ze stran mých známých na to, že už dlouhou dobu nemám vztah a na to, že v nejblížší době to nemám v plánu měnit. Tvrdí, že můj přístup je nezdravý a že je ze mě pomalu psychopat. Já si naopak myslím, že je to právě takhle správně.
Rozhodně nechci nikoho kritizovat, ale nemyslím si, že je dobré si pořizovat přítele v době, kdy (eufemismus) extrémě hubnete. První důvod je jasný. Jedna moje kamarádka je bulimička - všichni to víme a všichni děláme jako by nic. Mluvila jsem o tom s jejím přítelem a on, že by jí chtěl pomoct, ale bojí se, že ji naštve a bla bla bla. Výsledek? Já tedy rozhodně nechci být s někým, kdo mi nechce pomoc, kdo se o mě dostatečně nebojí. A na druhou stranu nemohu být s tím, kdo by to udělal. Patová situace, ne?
Vy si totiž možná neuvědomujete, jaké je to být na té druhé straně. Já na ní byla a věřte mi, že to je zodpovědnost a utrpení, které člověka ničí. Když mi bylo patnáct, tak jsem nebyla připravená tahat sjetého přítele zpod stolu. Nebyla jsem připravená křísit ho z polosmrtelných stavů. Nebyla jsem připravená bránit mu v tom, aby si pod vlivem neublížil. A opravdu jsem nebyla připravena ani v devatenácti mu v případě potřeby (která nenastala) nabídnout svou ledvinu. To, že jsem nebyla připravená neznamená, že jsem to nedělala. Také jsem měla za nejlepší kamarádku anorektičku, která se mnou skrz anorexií manipulovala. Utíkala jsem ze školy, abych byla u ní. Plnila její rozmary, aby alespoň něco snědla. Svírala jsem její ledovou ruku. Kontrovala v noci, jestli dýchá. Ale asi nejdrsnější škola pro mě byla, když jsem našla dopis na rozloučenou od holky, kterou jsem ale moc ještě neznala. Ta vlna strachu a zodpovědnosti... to si asi neumíte představit. Obtelefonovávala jsem všechny, kdo by mohli o ní něco vědět. Dokonce jsem podle matných indícií hledala práci jejího taťky. A v neposlední řadě záchrana... ne, o tom tady mluvit nebudu.
Tohle si prostě nikdo nezaslouží. Ne, že bych litovala toho, co jsem já udělala. Nikdy jsem nestála o vděčnost, tohle člověk prostě udělá, když mu na tom druhém záleží. Protože já vím, jak moc to bolí... tak nemohu. Neházím zodpovědnost za sebe na nikoho - jasně jsem řekla kamarádům, že je to jen a jen můj problém. Všichni mají své problémy a já svoje nebudu delegovat na někoho jiného. Proto pro ně mám vždy bezstarostné historky, úsměvy a tlachy o hloupostech. Měla jsem totiž před nějakou dobu... dejme tomu známou nebo kamarádku, ale po nějaké době se mi zprotivila, jak pořád vyžadovala zachraňování, jak tím ubližovala všem okolo. Došlo mi, že já nikdy taková už nebudu.
Samota je, ale velmi nebezpečná věc. Když jsem měla anorexii zjistila jsem něco zvláštního. Zadaní muži se neptají. Jednorázovky se neptají. Neptají se na jizvy, modřiny, kručení v břiše, neřeší, že s nimi nikdy nejíte, že se ztrácíte před očima... neptají se. Naopak Vám na okamžik dají pocit, že jste výjimečné. Když dodržujete přísná pravidla, tak to funguje. Vy máte své objetí a oni své rozptýlení. Pro obě strany výhodné. Ale má to svou daň - jednoho dne Vás to změní. Musí. Začnete lásku vnímat jinak. Začnete sebe vnímat jinak. Nějakou dobu, když rychle mizíte z postele (protože spát vedle někoho mi nepřísluší) si připadáte hrozně, ale pak... Přestane věřit, že tam venku je pro Vás ještě něco jiného a začnete brát to, co je Vám nabízeno. Příjmám něžnosti, objetí a náklonost... ale jen limitovaně.
Myslím, že dokud zase nenajdu svou cenu, tak nemohu do svého života příjmout nikoho... Láska není pro každého zdarma a tak si jí musíte zasloužit. Moje cena je, tak ještě 10-15 kilo dolů...

Vaše Emily

DOTAZY: http://ask.fm/wonderlandforemily

3.11.2013 It may kills me...

3. listopadu 2013 v 19:00 | Emily |  My diary
FUCKING COMPLICATED | via Tumblr

Mé drahé a vy ostatní,
Dlouho jsem nepsala nic o svém životě. Nejsem na tom v tuto chvíli zrovna nejlépe. Můj fyzický stav není zrovna nejlepší - jako by moje tělo pomalu přestávalo zvládat. Jako bych se pomalu rozpadala.
A o psychice ani nemluvím. Myslím, že jsem na tom dlouho nebyla tak zle. A došlo mi to v pátek na akci. Já tam nechtěla být. Chtěla jsem do bezpečí domova. Tak jsem se snažila být nenucená a tlachat o naprostých hovadinách. Ale to není až takový problém. Nevím, co se se mnou stalo, ale připadám si čím dál víc odpornější a nechutnější. Moje obrovské kosti, které mi nedovolí nikdy působit křehce. Moje nechutně tlusté nohy, které mám chuť uřezat. Moje slabé vlasy. A moje největší bolest, kterou nikdo nechápe - prsa. Ano, na pohled si řeknete - normální prsa céčka. Ale ke mě se prostě nehodí, chci zpět svoje luxusní prsa! Všichni členové mojí rodiny mi už řekli, že nemám prsa a ségra dokonce, že už bych neměla nosit výstřihy. Jsem rozhodnutá pro plastiku - jenom musím přemluvit rodiče, aby mi to dovolili. Jinak to fakt nepřežiju. Všichni si myslí, že jsem jenom marnivá husa, ale je to jako... prostě něco, co mě bolí. Nebudu nikdy křehká víla (nebyla jsem ani, když jsem měla o víc, jak 15 kilo méně), tak chci být ta s kvalitním výstřihem.
Mimochodem vrátilo se mi moje chronické škrábání nohou. Mám celá lýtka rozškrábané do krve. Nemám to pod kontrolou. Nemám sebe pod kontrolou. Už jsem si raději ostříhala dlouhé nehty, aby to nebylo tak strašné. Bezstarostné léto je pryč a já jsem zase tak odporná... A nejhorší jsou ty chvíle, kdy se snaží říct, že je můj vzhled v pořádku - jistě, všichni ví, že jsem chorá a nikdo není takový idiot, aby takovému člověku řekl - jsi hnusná, tlustá... Někdy mi to připadá, jako by se mi vysmívali. Ty padesátikilové kočky, co jsou takové od přírody. Diví se, proč nejsem v pohodě jako ony a nemám se ráda - jasně, kdybych vypadala jako ony, tak chodím celý život nahá! A chlapi? To, co v překladu říkají vždycky znamená v překladu - máš prsa, nemáš sebevědomí (což se projeví na ochotě), tak proč se s tebou bez následku nevyspat. K ránu bývaj nebezpečný všechny romantický slečny.
Chci se rozplakat a křičet. Chci zase být schopná bránit se, když mi někdo ubližuje. Chci zase být schopná stírat lidi a mstít se. Chci zase brečet na veřejnosti. Chci se zase zamilovat. Chci přestat věřit, že jsem jsem jenom "užitkový předmět". Chci přestat být ustrašená. Víte, co? Někdy se mi stýská po té holce, co jsem byla předtím. Nebyla jsem sice moc oblíbená, ale... byla jsem lidská.
Musím snížit jídlo na minímum. To jediné mě může zachránit. Myslím, že bych teď měla trochu omezit lidský kontakt.
Emily

Jen tak mimochodem, pro ty, co tvrdí, že plastiku nepotřebuju. Jediná věc - normálně nosím podprsenku s ramínky a to přece jen opticky pomůže. Doufám, že Vás to mravně nepohorší.