Prosinec 2013

Don't dream It's over.

21. prosince 2013 v 3:34 | Emily |  My EMOtions
Boulevard of broken dreams- Green day

Po krátké odmlce… Chtěla jsem napsat, tolikrát jsem měla otevřené okno nového článku, ale… Myslím, že jsem vždycky měla schopnost slovy popsat to, co jsem Vám chtěla sdělit a obejít to, co jsem zmínit nechtěla. Ale teď poprvé za ta dlouhé léta… došla mi slova. Nevím, jak mluvit a nevím, jak dál mlčet.
Poslední měsíc byl velmi zvláštní. Pocity euforie a pohody střídaly stále rostoucí pochybnosti. Přerostly v panický strach. Nechtěla jsem si přiznat pravdu a tak jsem dělala jako by nic. Přes den to šlo, ale noci… přemýšlela jsem o budoucnosti, co je nejspíš přede mnou. Mé obavy se vyplnily. Můj život se měl proměnit. A já to přijala. Jistě byla jsem vyděšená a… naštvaná, ale smířená a nějakým způsobem i připravená. Ale tato proměna trvala jen malý okamžik. Pár dnů, hodin. A pak jsem se jednoho rána probudila a bylo to pryč. Dalo by se očekávat, že si oddechnu. Já však zůstala opuštěná a prázdná. Většina lidí by mi asi řekla, že bych za to měla být ráda, že to takhle skončilo, ale mě ta zpráva mě zasáhla, tak jako nikdy nic. Neplakala jsem. Nemohla jsem. Přestala jsem v noci spát. Seděla jsem a dívala se do vánočních světýlek a přemýšlela - proč se to muselo stát zrovna mě. Pocity strašného selhání. Potřebovala jsem někoho - kohokoliv, kdo by mě jenom objal. Ten týden mi poprvé došlo, že už nemám nikoho. Na takovou věc jsem neměla být sama, ale byla. Musela jsem fungovat dál, i když jsem jenom potřebovala zastavit a vydýchat se. Mým tělem pravidelně procházely křečové záchvěvy. Nejedla jsem, a když ano, tak jsem nedobrovolně zvracela.
Potřebovala jsem, aby svět na okamžik zastavil a já se s tím mohla alespoň trochu srovnat, ale místo toho jsem dostala další hlubokou ránu. Věc, která mě už velmi dlouhou dobu strašlivě děsila, protože jsem věděla, že přijde, ale doufala jsem, že je to ještě daleko a mám čas. Ta informace mě zastihla ve stejný týden. Jedna prostá věta z úst někoho, kdo si ani neuvědomil, že… Můj velký sen, má jediná naděje zemřela na špinavých záchodcích hipsterského baru. Opět jsem nedokázala brečet. Skoro tři roky dělám všechno jen pro to jediné. Studuju, hubnu, stavím se na hlavu… s nadějí. A ta už teď pro mě už není. Všechny ty šťastné cigarety vyhořely zbytečně. Já věděla, že to jednou přijde, ale proč teď? Když umře váš poslední sen… co se mnou bude?
Od jistého věku trpím v tichosti. Nezatěžuju svými problémy nikoho - ani svou rodinu. Takže se snažím hrát hru, ale poprvé v životě jsem v tom fakt mizerná. Já už totiž nemám sílu. Proč se to nejhorší pořád děje jenom mně? Já chci být normální dvacetiletá holka s normálními problémy. Jasně, že za hodně věcí může moje problematická povaha, ale můžete mi říct, proč to pro mě alespoň jednou nedopadne dobře? Jednou jedinkrát, prosím. Kolikrát ještě budu muset spadnout ze schodů a kolik facek musím dostat, abych dostala alespoň jeden dobrý konec? Myslela jsem si, že život není o šťastném konci, ale o samotném legendárním příběhu. Jenže to nejde věčně. Chtěla bych to všechno už vzdát, protože já už nemám sílu pořád jenom bojovat. Ráda bych prostě jen svěsila ruce… Ono to nebude lepší - nikdy to nebylo lepší, takže mi to laskavě ani nepište. Já mám totiž pocit, že se vždycky jenom pracně oklepu, chvíli vydýchám… a je to tu znovu. A já už nechci.
Uvědomila jsem si, že celý svůj život žiju ve strachu - z toho, že nejsem dost dobrá, tlustá, talentovaná, že nezvládnu školu, že si o mě lidé myslí něco zlého, že se něco stane někomu blízkému, že se provalí nějaké tajemství, že nejsem dost dobrá žena, doktorů, že mě nikdo nebude mí rád, že jsem divná… Víte, jaký je to pocit se pořád jenom něčeho bát? Už od malička pořád jenom strach. Já ani nevím, jaké je to být v bezpečí. A při tom všem jsem zapomněla mít strach sama o sebe - o své bezpečí a zdraví.
Aby toho nebylo málo... Poslední týden je doma peklo a mě došlo mi, že mou rodinu už nejde zachránit. Musí to skončit než to zničí všechny z nás. Moje snahy a boje byly zbytečné. Dnes to zase vygradovalo. A k tomu všemu - umřelo mi jedno z mých odchovaných koťat - dnes jsme ho našli. A najednou už mi došlo všechno. Zhroutila jsem se. Veškerá ta bolest je najednou ve mně a já to asi neustojím. Poprvé po strašně dlouhé době pláču a nejde to zastavit.
Musím dál fungovat, ale není to jednoduché. Pořád mám strašidelné křeče. A z vnitřního chladu se stal ukrutný mráz - dneska jsem celé odpoledne proležela v obrovské mikině, v peřině u topení a stejně mi byla taková zima, až to bolelo. Mám pořád hrozný hlad, ale když něco většího sním, tak je mi zle. Zase je zpět moje úporná bolest hlavy. Přestala jsem psát deník, protože… když to napíšu, bude to všechno pravda. Chci vzít něco ostrého a pořezat se. A zrovna teď je velmi těžké najít nějaký argument, proč to neudělat. Protože o ten poslední jsem před týdnem přišla. K čemu byly všechny ty bitvy? Proč jsem skoncovala s anorexií, práškama, sebepoškozováním,… k čemu? Mám dost toho, jak se pořád pro někoho a něco obětuju. Já jsem vždycky tady pro všechny, ale kdo je tady pro mě? Dneska mě napadlo, že možná potřebuju, aby se ke mně alespoň na chvíli choval hezky a alespoň předstíral, že mu na mě záleží, i když mu jde jen o to jedno.
Tohle je jeden z těch okamžiků, kdy lituju, že už tento blog není moje bezpečné místo. Potřebovala bych na to nebýt sama. Ale měla bych se s tím sama v tichosti smířit jako se vším doposud. Zmizení se prostě stávají. Bolest vyprchá a krvácení se zastaví. Člověk si myslí, že má navždy, ale není to tak. A někdy prostě nedostaneme šanci zvolit si a bojovat. Nevím, co teď s životem. Všechno, najednou přestalo mít smysl. Dvě velké naděje umřely a třetí pomalu umírá. A já zůstala žít.
Omlouvám se, tohle asi nebude patřit k nejlepším článkům, ale lépe to popsat neumím...
Emily


7.12.2013 And if we're victims of the night I won't be blinded by the light

9. prosince 2013 v 15:45 | Emily |  My diary
Vkládám deník ze soboty, který nešel zveřejnit:
Daily Dutch | via Tumblr
Mé dámy,
Dnes jsem se vzbudila v 6:30. Bez vtipů. I když teď používám levandulový sprej, který mi přivozuje živé sny (tak živé, že když se mi zdálo o tom, že mi příjde od jisté osoby esemeska a ta tam ráno fakt byla, i když jsem náhodou vypla zvuk a vibrace nemám), tak už jsem neusnula. Můj mozek ožil na maximum. Navíc teď trpím "vnitřním" chladem - to je vám zima uvnitř a nepomůže nic.
S dietou nejsem spokojená, ale vůbec. Jsem příliš v rovnováze na to, abych hubla. Navíc jsem ukolebávána nějakým podivným kouzlem. Nechápu to - už skoro rok vypadám bez velké změny, ale teď najednou v poseledních týdnech jako by se roztrhl pytel s lichotkama, troubením aut, flirtování... Nerozumím tomu, neumím s tím žít. Navíc mě to drží dál od diety, protože si můj mozek řekno - no nejsi na tom, tak hrozně. Ale jsem.
Zjístila jsem drsný fakt. Mám kamarádku, která je prostě a jednoduše hezká. Takový ten univerzálně hezký vzhled, který se musí líbit všem. Nemusí se malovat a sluší si to. Vezme si na sebe cokoliv a je prostě hezká. Když se upraví, tak je krásná. V minulosti byla hodně hubená vel. 34-36, ale takovým hezkým způsobem. No, teď prostě trochu přibrala, ale na ní to nepůsobí nějak nevkusně nebo rušivě. Pořád je prostě hezká a navíc má konečně pořádné prsa:) Byly jsme nakupovat a zjistila jsem pro mě děsivý fakt - ona už má stejnou velikost podprsenky a kalhot jako já. Jenže ona působí hubeně a já ne. Jistě pořád má ona vrchní část oblečení S-M a já spíš L (no, asi bych si mohla vzít M, ale jak by to vypadalo, že) a myslím, že váhový rozdíl je tak 10 kilo, možná i víc. Prohlížela jsem si fotky z doby, kdy jsem já měla velikost 36 a hádejte, co? Nevypadala jsem nějak hubeně. Ale za ty nohy bych teď skočila do ohně... To mě vede k otázce - co je na mě špatně? Myslím, že za to může fakt, že mám prostě tlusté nohy a jsem mohutná. Tlusté nohy můžou zmizet, ale ta mohutnost...
Nerozumím tomu, jak jsem mohla před 2 roky chodit v mínus 20 v punčochách a šatičkách na ramínka. Letos mi je neustále zima a s radostí odložím své decentní kabáty a raději si vezmu bundu. Tu bundu miluju, protože mi ji taťka koupil, když jsem měla anorexii a tudíž je M. V té době mi byla volnější, teď je mi akorát, což na ní prostě miluju:) No, ale kde je moje pověstná výdrž a zvládání nepohodlí?
Ta SMS z noci mě znepokojuje. Ani jsem jí neotevřela, když mi náhled ukázal "Stýská se mi po Tvém..". Nechci vědět po čem. Za prvé si umím přesdtavit, že to bude něco nemravného - počítám, že se mu nestýská po mém jiskřivém intelektu, vkusném humoru nebo barvité diskuzi. Za druhé odkdy se jednorázovkám po něčem stýská? Myslela jsem, že takový chlapi jsou - vždycky se snaží najít vykroucení, aby už se nemuseli ozvat. Jasně mi řekl: "Nikoho teď nechi." A já na to: "Skvělé, já taky ne. Teda, vlastně někoho ano, ale ten nestojí o mě." Jistě by rád milenku, ale já nestojím ani o tento druh interakce, protože by zmizelo veškeré kouzlo a zbyl by pouhý sex. A já myslím, že jsem pro některé muže stále nepochopitelná. Jsem holka, co nikdy po noci nenapíše a rozhodně mě netrápí, když se už nikdy neozve on. Uráží mě, když mi někdo říká lživé lichotky a nalhává citovost. Na přítelkyně/manželky se ptám jenom proto, abych dala posléze pozor na viditelné stopy. Jasně, tohle je lichotivé, ale... Nevím, co s tím. Mimochodem už jen ta gramatická správnost v SMSkách a psaní velkých písmen u zájmen je prostě... dechberoucí. Ne já si ji nemohu přečíst a zapadnout do toho.
Dnes pečeme cukroví s mamkou. Jen deset druhů, ale zabralo to skoro celý den. Jedinou klasiku pečeme línecké, ale zbytek specialitky jako mozartovy koule, pomarančové trubičky s mascarpone krémem, lanýže z bílé čokolády apod. Klasika pro mě není výzva - ale po tolika hodinách na nohách už fakt umírám, protože mě šíleně bolí paty. Ale výsledek opravdu stojí za to:)
Vánoce jsou vážně těžké období. Protože mě se taky hodně stýská...
S láskou,
Emily