Únor 2014

24.2.2014 If this love exists in my dreams don´t wake me up

24. února 2014 v 14:56 | Emily |  My diary

Untitled

Mé princezny,
Dnešek je velmi divný den. Ráno mě probudil sen, ale tak podivný... Sedla jsem si k deníku a napsala ho kompletně celý dřív, než bych jen malý okamžik zapomněla. Víte, poslední dva týdny jsem byla docela mimo. Někdo se mi líbil, teda jako líbí... kruci, líbit je stupidní slovo. Chápete mě? Někdo mě prostě velmi zajímal. Na chvíli to byla docela úleva, protože to jednou nevypadalo, tak divoce. Ale dneska sen. O tom na koho už NESMÍM ani pomyslet. Co to má být? Já se tak snažím a místo ocenění mi Bůh/Snová víla hází klacky pod nohy? To by nebylo, tak divné kdyby... 1. To všechno, kdysi nezačalo na základě právě snu a za 2. co se v tom snu dělo. Jako bych já nebyla já. Jenom jsem se dívala na příběh jako na film a... zvláštní bylo, že on mi položil otázku - co pro tebe vlastně teď znamenám. A já v tom snu odpovídala. Jako bych se dívala na někoho cizího, který pojmenovává své vlastní city. Někdy je totiž důležité zformulovat city pro někoho jiného - ale já ve skutečnosti o tomto už nemůžu mluvit s nikým. Řekla jsem sama sobě pravdu ve snu. Jasně, na venek si můžu hrát na čestnou, ale uvnitř mě... je pořád naděje, že to dopadne jako v tom snu. Že není úplný konec. Protože ten sen měl jediný nádech - naděje. Ale taky mi to ukázalo následky. A byly tak obrovské... Jak jsem se v tom snu rozhodla snad tušíte podle toho, jak mě znáte. Co mi Bůh chtěl dát? Právo na sbohem (to se mi stalo s dědou, když v noci umřel a se Slečnou Dokonalou, když se se mnou nerozloučila) a nebo mi řekl, že to nemám tak úplně vzdát?
Dieta minulý týden? Slabé, hodně slabé. Žádná velká pecka se nekonala, kromě jednoho menšího záchvatku, který ale skončil v záchodě. Musím přidat. Léto se blíží a já letos v létě už chci svůj cíl. Člověk má pořád pocit, že má věčnost, ale já ji fakt nemám. Musím být silná, ale zrovna dneska... mám hlad. Po takové šílené době mám zrovna v tuto chvíli, tak hrozný hlad jako snad už celé roky ne. Co to je za podivný den? To ten sen - probudil moji velmi lidskou stránku. Tu kterou by mi anorexie ráda ukradla. Možná by měla. Co je větší peklo? Cítit nevhodné city a nebo necítit vůbec nic?
Jak jistě tušíte je tu jaro. A jak mě za ty dlouhé roky znáte - jsem nepředvídaelná, dokonce i pro sebe samotnou. Dělám pitomosti. Sním. Toužím. Musím si dát malý odstup, ať se pod vlivem jara nepřiženu do něčeho na co pak nebudu mít sílu.
Takže se musím plně soustředit na dietu. Víte, jak pořád říkám 15 kilo... a i když váha klesala, tak to bylo pořd 15 kilo. Tak těď už je to fakt jen 15 kilo:) Co to je? Po takové dlouhé cestě... už jen těch 15 kilo. No, asi by stačilo i 10 kilo. Vlastně mi zbývá 6 kilo do slušných nohou (dle fotek). Ale víte, co já chci? Šortky. Takže patnáct, děvenko!
Jsem krapet nemocná. No dusím se kašlem. A na plicní teď nemůžu. Takže snad to nějak přejdu.
Jak jste na tom vy?

S láskou,
Emily

http://ask.fm/wonderlandforemily

"You think you want to die, but in reality you just want to be saved."

19. února 2014 v 22:21 | Emily |  My EMOtions

...

Za měsíc to bude přesně pět let. Pět let od okamžiku, kdy jsem si pustila jeden stupidní film a ten mi změinil celý život. Jeden film. Zhruba jedna minuta času. A nic už nikdy nebylo stejné.
Stalo by se to, kdybych si nikdy nekoupila to DVD? Narodila se moje anorexie skutečně v ten jediný okamžik? Nebo prostě jen čekala až se do mě zakousne? Někdy přemýšlím jaký by můj život byl. Jaký měl být než jsem se rozhodla jít proti větru.
Pět let. Strašně dlouhá doba nemyslíte? Kolik dní jsem hladověla? Kolikrát jsem se sklonila nad záchodovou mísou? Kolikrát jsem se měřila a vážila? Tohle je pět let můj život. Jasně, byla tu jedna docela dlouhá přestávka, ale o vlastně byla jenom jedna taková stejně těžká fáze.
Jsem unavená. Dneska mi bylo tak strašně špatně... ta bolest. Byla k nevydržení. A mě došlo... že tohle už je napořád. Tohle je můj život. Včera jsem se trochu více najedla a hned mi je tak šíleně zle. Víte, kdyby to mělo trvat už jen třeba měsíce nebo rok... ale navždy je strašně dlouhá doba. Jasně, můžete říct - tak se na to vykašli. Jenže přesně v ten okamžik...se stanu prostě jen tlustou holkou. A to by mě zabilo. Tohle není boj o smrt, ale o to abych mohla dále žít. Je to to jediné...
Není to jenom o tomhle jediném. Celá tahle moje snaha je jenom malá součást velkého problému. Problému panického strachu. Strachu, že nejsem dost dobrá. Strachu, že selžu. Strachu, že se stane někomu něco zlého. Strachu, že na něco nebo někoho prostě nemám. Někdy si myslím, že je to prostě nějaká psychická nemoc... která mě pomalu sžírá až mě jednou.... třeba sežere celou. Poslední měsíce byly jako vyplnění všeho, čeho jsem se tolik bála. Rána za ránou a já ani neměla právo truchit pro jednu věc a hned tu byla druhá. Pořád všichni říkají, že to bude jednou dobré, ale víte co? Už tak dlouho to není ani lepší. Prostě jen období, kdy je to šílené a trochu méně šílené. A víte, co? V tomhle kolotočibolesivého strachu jsem zapomněla bát se o sebe. O své zdraví. O své bezpečí. A víte, co je na tom nejhorší? Dříve jsem mohla myslet na smrt - prostě, že až to bude fakt zlé, tak jednoduše umřu. Ale dnes? Mám tolik zodpovědnosti za ostatní, že nemůžu, A tak se občas jenom zastavím a... přemýšlím jaké by to bylo, kdyby byl prostě konec. Ani ne tak života, jako toho strachu.
Ale Bůh je milosrdný. A proto mi hází drobky. Já osobně takovým okamžikům říkám "miracles". Zavřete oči a vzpomeňte si na ně. Jsou to ty drobné okamžiky v životě, kdy se stane něco nemyslitelného. Jasně, asi si myslíte, že to je nějaká první pusa, dobrá známka ve škole, schozená kila... ne, tohle je jiné. Je to tak neočekávané, že vám to vyrazí zbytky dechu z rozbolavělých plic. Je to něco nemyslitelného, neskutečného...něco v co jste ani nedoufali. Jediný tanec, vášnivé chvilky, neuvěřitelné ráno s neuvěřitelnými lidmi, pozvání od někoho nečekaného... druhý den se smějete. Tančíte po pokoji na imaginární hudbu. Na ten okamžik, kdy si uvědomíte, že se to opravdu děje... nikdy nezapomenete. Ale ony tyhle zázraky mají svá "ale". Jak rychle a nečekaně přišly... tak také zmizí. A zůstanou jen vzpomínky.
Dnes, když jsem s bolestmi ležela v posteli a byla i po 10 hodinovém spánku unavená, najednou jsem zatoužila... nebýt na to všechno sama. Jednou zase na to nebýt sama. Bylo to sobecké, ale... byl to jen okamžik. Je tady otázky - co je horší. Polykat krev a nebo samotu? Nesmím být naivní hlupačka - tohle není pro mě. Já jsem ta holka, co se musí smířit s málem. Zase se mi to dokázalo... co jsem čekala?
Tak jo, je na čase pokračovat. Zapomenout na naději, přestat doufat. Tohle se nezmění. Pro mě prostě není "a žila šťastně...". Musím zase nasadit svůj úsměv, veselé historky, zatnout zuby nad bolestí... a v noci nechat zapnuté světýlka, aby mě to nesežralo. Nevím, jak dlouho tohle ještě můžu přežít. Jsem unavená. Byla to má volba a já si za ní sama přebírám odpovědnost. Nestěžuju si, nekňučím, nevolám o pomoc. Tohle je moje válka - jen dochází mi síla k věčnému boji. Co vlastně od života chci? Svobodu a nebo konečně poprvé v životě... raději mír.

S láskou,
Emily

http://ask.fm/wonderlandforemily

Food (03.2.2014 - 14.2.2014)

15. února 2014 v 9:32 | Emily |  My food
sad | Tumblr

3.2.2014 Pondělí
Jídlo: trocha bramborového guláše (jsem idiot, proč jsem ho nevyzvracela?)

4.2.2014 Úterý
Jídlo: 2 housky se šunkou (zvracení)

5.2.2014 Středa
Jídlo: -------------

6.2.2014 Čtvrtek
Jídlo: Dětská rajská polévka (je to boží a méně kalorické!)

7.2.2014 Pátek
Jídlo: Trocha šunky (v sedm ráno, abych přežila den do večerního plesu - opití za dobrý peníz s prázdným žaludkem:)

8.2.2014 Sobota
Jídlo: Kuřecí vývar, bramborová kaše

9.2.2014 Něděle
Jídlo: bílé kuřecí maso s rýží

10.2.2014 Pondělí
Jídlo: bílé kuřecí maso s rýží

11.2.2014 Úterý
Jídlo: rohlík se šunkou (zvracení), bramborová polévka (zvracení)

12.2.2014 Středa
Jídlo: bramborová polévka (docela dost)

13.2.2014 Čtvrtek
Jídlo: šunka, rio mare, bramborová polévka (řekla jsem si, že když už budu zvracet:)

14.2.2014 Pátek
Jídlo: torteliny ze sýrem (zvracení až do vody)

Váha úbytek za toto období: - 3.3 kg

Nejsem úplně spokojná - moje sebekontrola není úplně dobrá, ale naštěstí jsem si zvykla na zvracení. A kupodivu mě to pořád nesvádí k přejídání. Mléčné výrobky se mi podařilo vymítit a pečivo taky není nějak obsáhlé. V tomto spokojenost. Hladovek by mohlo být početněji, ale zase m to nesvádí k přejíání, když si jednou dopřeju něco dobrého. Úbytku váhy také brání moje spánkové problémy.
Moje psychika je totálně nakloněná hubnutí - budím se brzo ráno a běžím na váhu. Je to směšné, ale připadám si tlustějí než před třeba 5 kily. Pořád studuji své tělo a dokonce jsem vytáhla diář z roku 2012 abych posoudila centimetrové úbytky (o těch jiny). Mimochodem dle fotografií (z dob anorexie) mi zbývá zhruba 7 kilo do ucházajících noh. Nejsem naivní, že by moje nohy někdy byly půvabné, ale mohou být slušné. Ale včera jsem si oblékla svou milovanou košili a už je mi naprosto volná - pokusím se v ní najít nějakou staarou fotku pro porovnání:). Užívám si to, protože tohle mi nikdo nevezme.
Mimochodem už zase kouřím jako blázen. Moje nervy, no...

http://ask.fm/wonderlandforemily

12.2.2014 Make a wish...

12. února 2014 v 8:19 | Emily |  My diary
HAPPY BIRTHDAY

Mé drahé,
Včera, poslední den dvacetin, jsem se opila ze třech piv - výhoda diety. Byla jsem tak uvolněná a živá. S kamarádkou, kterou prostě miluju. To, co jsme tam řešily bylo neuvěřitelný. Přišla jsem domů a moje mamka mi uvařila zeleninovou polévku. Dala jsem si. Dala jsem si šunku. A vyzvracela to. Když je člověk opilý, tak to jde skoro samo - naši ještě nespali a mě to bylo fuk. Zvracela jsem i odpoledne - rohlík a šunku. Chvála mému kartáčku. Nevím, včerejšek byl divný. Ráno mi do hlavy vlezla ta nejstupidnější myšlenka - neměla bych tolik pít colu a kafe, abych nepřibrala. Taky jsem začala dělat to, co v období anorexie. Uprostřed noci se budím a prsty si přejíždím po kostech, žebrech. Kontroluji si, že tam pořád jsou, že to nebyl jenom sen. Ráno vstávám strašně brzo a letím na váhu. Totálě mimo. Ale váha klesá opravdu perfektně. Pokud to tak půjde dál, tak an ne do léta budu v cíli. Doufám.
Chtěla bych se změnit. Teda ne sebe, ale přála bych si odstranit svoje panické hrůzy. Jak mám strach, tak dělám věci, kterých lituju. Pamatujete si, jak jsem jednomu muži řekla, že jsem do něj zamilovaná? Jsou to už dva roky. A já pořád... nedokážu překonat strach. Raději to vždy uhraju na to, že se chci jenom spustit než abych řekla, že se mi někdo líbí. Pořád jsem myšlenkama ta tlustá holka, co nemá právo na cokoliv. Sama sebe stavím do bolestných pozic ze strachu. Že nejsem dost dobrá, hezká, chytrá... Ono je jednodušší hrát divokost a bezcitnost. To moje sebepodceňování mě prostě ničí a ovlivňuje můj život víc než je únosné.
Nevím jestli jste si všimli, co se dělo v posledních dnech, ale opět zvažuju možnost, že budu muset zrušit ask a možná i blog. Situace je opravdu neúnosná. Nejvíc mi ubližuje, jak tam píšou "kamarádi a známí" a nejsou schopni mi říct, kdo jsou. Je to zbabělé. A já nevím, jak to vyřešit. Nevím jestli bych dokázala hubnout bez blogu. Nevím jestli bych dokázala být bez Vás. Tedy někerých. Budu o tom muset popřemýšlet.
Dnes mám narozeniny. Já ani nevím, co cítím. Hlavou mi prolétají všechny minulé narozeniny.
S láskou, EMily

9.2.2014 Stejný lidi se soumrakem mají stejný stín

9. února 2014 v 18:59 | Emily |  My diary
umobolicarka | via Tumblr


Mé drahé,
Na plese jsem měla dole těch 5 kilo. Tlesk tlesk. Bylo mi fajn. Co si nalhávám? Miluju to. Ano, chci to a teď ještě více než kdy jindy. Protože to funguje. Když se cítím dobře fyzicky, tak je mi trochu lépe psychicky. Ano, moje asi už napořád exepto patronum bude anorexie. Myslím, že bych se jí měla přestat bránit. Příští týden bych ráda udržela - jedno jídlo denně, kdyby byla jedna hladovka, tak by to bylo fajn. Pokud bude něco zlého, tak jednoduše zvracení. Komu se to nelíbí, tak prosím sbohem. Já se nezodpovídám nikomu, takže si to mohu dovolit.
Ples. Byl plesový. Plesala jsem. Noc vypadala průměrně, ale nakonec musím říct, že si tento ples zapamatuju. A tak nějak se od té doby více usmívám. Víc Vám k tomu asi neřeknu.
Možná se mi budou nadále dít řady nešťastných věcí, ale já to jen tak nevzdám. Na každou otevřenou ránu najdu náplast. Tak třeba objetí - já nevím, jak Vy, ale já prostě miluju objímání. Jako bych se alespoň na okamžik cítila v bezpečí. Snažím se hrát na hrdinku, ale většinu času prožívám panickou hrůzu. Spím při světýlkách, protože jinak mě začne pomalu užírat velmi bolestivý strach. Ale v pevném objetí...
Jenom bych si ráda vyjasnila pojmy s dojmy - já nejsem KURVA a nedám každému. To jen aby bylo NĚKTERÝM jasno. Když se mi někdo líbí a je pro mě úžasný, tak proč bych nemohla. To že často flirtuju neznamená, že toho člověka chci. Když s někým jsem a i když se jedná o jednu noc, tak k němu něco cítím. Ne, tu vaši definici lásky, ale třeba úctu, obdiv a něhu. Nikomu tím neubližuju. To, že mám kolem sebe pár blízkých kluků/mužů neznamená, že s němi všemi spím. Slyšeli jste někdy o kamarádství? Takže pokud ještě jenou uslyším, že jsem anorektička, co místo jídla požírá muže... tak se hodně naštvu. A možná se přikloním k fyzickému násilí.
Je přede mnou narozeninový týden. Už teď se děsím. Ali víte co? Lepší o patnáct kilo lehčí 21-letá než dvacítka, ne? Tak do toho...

S láskou Emily

http://ask.fm/wonderlandforemily

Before x After 0.2

6. února 2014 v 21:09 | Emily |  My food
Prožívám strašné období. Poslední dva večery jsem probrečela u filmů Harry Potter. Dneska jsem se dozvěděla, že jsem dala fakt těžkou zkoušku, tak se mi zlepšila nálada.
Obvykle mi moje přípravy na ples zaberou alespoň měsíc - vymýšlení, obíhání obchodů, dolazování... Ano, mám to ráda - celý rok člověk, tak nějak jede na praktičnost, tak si myslím, že jednou je fajn vypadat pěkně. Hlavně já vždy musím mít něco zajímavého - žádná konfektce a průměr. To jsem zvládala, i když jsem byla hodně tlustá. Letos skoro vůbec - objednat sukni, boty mám nové od léta a včera jsem během 45 minut koupila 2 trička. První bylo volnější zlaté s holými zády - vel. M. Druhé úplně úplé černé s polovičními rukávy - vel. M. Dnes jsem to na sebe hodila a nakonec jsem zvolila to černé - poprvé v životě úplé! Když jsem se dívala na fotky... Můžete mi vzít všechno - rodinu, kamarády, lásku, školu... ale tohle ne. Pokud se já sama nerozhodnu a nezničím to, tak mi tohle nikdo nemůže vzít.
Takže pokud máte někdo chytrácké řeči, které mi chcete říct - nějaké inteligentní kecy o tom, jak mám jíst zdravě a jak dělám všechno špatně - dokažte v první řadě tohle a pak se s vámi o tom budu bavit. Tohle držím už skoro 2 roky. Během minulého roku váha občas stoupla max. o 3 kila (a to jen jednou za 2 měsíce, když jsem fakt jedla hodně! čokoládu třeba taky) a pak zase klesla (sama ne). V podstatě jsem si rok držela stejnou váhu s drobnými výkivy. Jde to - bolí to, je to těžké, ale jde. A opravdu je neskutečný pocit, když se podíváte na sebe do zrcadla a pocítíte... já to dokázala. Každý pocit hladu, každé sklonění u záchodové mísy,... všechno to za to stálo. Myslete jsi, že jsem pyšná - a ano jsem. Ne, že bych byla hezká/hubená (Ha Ha Ha!), ale za to, že jsem to nevzdala a došla tak daleko. Víte, na jednu stranu je to lepší, že jsem byla fakt tlustá, protože je vidět, jak daleko jsem se dostala. Ale moje cesta je velmi dlouhá...
Jinak samozřejmě je to polovina cesty - pořád jsem oplácaná! Ale už jenom 15 kilo a bude to perfektní. Stejně by mě zajímalo, kolik by jste mi řekli, že vážím (neurazím se:). Hlavně ty nohy a ruce musí pryč, ale ty se drží. Pas šel dolů 3 cm, boky 4 cm, zadek 3 cm. Jen problematické ruce a nohy nic. Asi bych fakt měla začít cvičit:( No, ale já to zvladnu. Od přístího týdne mi začíná nový semestr, takže se vrátím zase do kola a to půjde lépe:)
Strašně se těším na ples - nic a nikoho nechci řešit. Jenom si trsnout na svých milovaných 15 cm jehlách.
A Vás miluju, že jste tak úžasné. Bez Vás bych to nikdy nedokázala. Jste mi inspirací a podporou:*


Únor 2014 x březen 2012
Omlouvám se za kvalitu, ale třepala se mi ruka a navíc jsem se nedívala do dipleje, abych sem fotku mohla dát celou. Všimněte si mých nechutných žeber - z boku je to vidět. Nejraději bych si je vyrvala - bože, proč mě trestáš širokým hrudníkem? Ale mrkejte na ty zádá - žádný fald! Jinak včera jsem si koupila podprsenku velikosti D! Takže jestli ještě jednou uslyším, že nemám prsa, tak bude zle!
Jinak se vyfotím i zítra upravená:)

DOTAZY: http://ask.fm/wonderlandforemily

4.2.2014 Nic není jako dřív. Nic není jak bejvávalo. Bohužel...Bohudík.

5. února 2014 v 0:16 | Emily |  My diary
Always - Fuckyou

Mí drazí,
Neozývám se. Nevím, ale neměla jsem o čem psát. Točím se tak nějak v kruhu a nevím, jak z toho ven. Minulý týden jsem totálně podělala, ale já prostě měla hlad, něco co pro mě není až tak typické, ale porstě jako bych v sobě měla díru a potřebovala zacpat. Ale to je fuk. Mimochodem ta sukně na ples je dokonalá a sedí mi perfektně:)
Dnešek byl zvláštní. Mamka mi barvila vlasy (po dvou měsících!) a jen tak mi řekla, že od nás taťka odchází. Navíc jí řekl, že k ní necítí žádné emoce a projevy citu byly jenom hra pro ni. Tohle mě zasáhlo, protože podle mě neexistuje nic horšího než lhaní o lásce. Snesu facky, kopance, urážky, pravdu ("chci s tebou jenom šukat"), ale lež o citech ne. Možná proto, že už se mi to stalo dvakrát. Když jsem osaměla, tak jsem si v počítači našla dopis, co jsem napsala tatkovi minulý rok v den příjmaček zpět do rodného města, ale samozřejmě jsem mu ho nikdy nedala. Vyrazilo mi to dech... já myslím, že jsem nikdy nenapsala nic děsivějšího. Nikdy jsem vám o tom neřekla, tak to asi nechápete. Když jsem před lety seděla v kabinetě výchovné poradkyně a byla vysléchána ohledně anorexie, tak jsem řekla, že je pro mě nejdůležitější osobou můj taťka. A bylo to tak - měli jsme k sobě hrozně blízko. Já mu řekla strašně moc věcí, které jsem se bála říct... Minulý rok mě přestal mít rád - urážel mě, choval se ke mě hrubě, nezajímala jsem ho. Zlomilo mě to. Teď se to zlepšílo - někdy o prázdninách. Já vím, že jsem stará a měla bych už na rodinu kašlat, ale u nás je to jinak - jsme rodina. A už nebudeme.
Dívala jsem se na 5 díl Harryho Pottera. A najednou jsem se rozbrečela po smrti Siriuse. Bláznivé? Ano. Šla jsem zvracet to málo, co jsem snědla. Ulevilo se mi. Jenže pak jsem dokokala ten film a... Jak tam Harry mluví o tom, že oni mají pro co bojovat... Víte, já mám pocit, že Bůh poslední měsíce... vlastně tak půl roku... chce abych spáchala sebevraždu. To přece není možné, abych ztratila všechno, co pro mě mělo nějakou hodnotu. Jako by na čemkoliv mi záleželo se musí rozbít a zničit. A víte co já? Poprvé v životě držím. Vždycky jsem se hroutila a vzdávala se. Ale poprvé, když je toho fakt hodně... já stojím a nechávám do sebe kopat znova a znova. Ale kdy se to změnilo? Ten den, co jsem se rozhodla jít do Olomouce? Nebo to snad bylo až ten den, kdy jsem se rozhodla zhubnout. Ano, protože sice nejsem odporná almara, ale... to je tak asi všechno. Já jsem ten ubožák, co nešel dál... Co pořád lpí na hvězdách, které už na nebo neexistují, ale ke mě se obraz jejich zničení nedonesl. Já se obávám, že za mnoho let se mě někdo zeptá "Po takové době?" a já odpovím "Navždy". Tedy pokud mi ten čas bude dán.
Moje sestra mi radila najít si něco nového. Ale co? K čemu se upnout? V co doufat? Protože ono je zrovna teď hodně těžké věřit, že když budu hubenější, tak budu šťastnější. Ale bohužel, nic jiného už mi nezbylo, než doufat, že to je pravda.
Takže já říkám po mnoha letech... "Expecto patronum"

Emily

http://ask.fm/wonderlandforemily