Březen 2014

31.3.2014 Hubnutí nedá mi práci, když jím za správnejch konstelací - za konstelací, že se po jídle zvrací

31. března 2014 v 19:15 | Emily |  My diary

Mé drahé dámy,
Minulý týden nebyl zrovna jednoduchý. Měla jsem jakousi "krizi víry". Už ani nevím, který den, ale prostě mě chytl hysterický záchvat - bylo to něco mezi vztekem a bolestí. Říkala jsem si - krucinál, tak dlouho už bojuju, dřu jako blázen... ale můj život je stejný. Pořád všechny ztrácím. Pořád se doprošuju. Pořád jsem osamělá. Pořád mě všichni jenom využívají. Pobrečela jsem si a přemýšlela jsem, jestli to vůbec má ještě cenu - můžu se postavit na hlavu, zhubnout tolik kilo... a stejně to pořád budu jenom já. Uklidnila jsem se a došlo mi, že právě to je ten důvod proč nepřestat. 13 kilo a možná to bude jinak. Nebude? Tak další kila... až jednoho dne najdu svojí cenu.
Váha uspokojivá - zasekla jsem se na stejném čísle jako před deseti kily, ale předpokládám, že zítra to už bude další číslo. Míry velká spokojenost - není na mě už nic "metrového":) Dneska jsem byla tak spokojená... našla jsem o víkednu svetřík, který jsem dostala kdysi k vánocům, ale nikdy jsem ho neměla na sobě, protože byl hodně úplý a já... obézní. No, dnes jsem do něj hupsla a - je mi volný! Sluší mi! Kalhoty vel. 40 jsou mi volné - už brzy budu 38čka :) A minulý týden se vrátila kamarádka po 14 dnech a hned - ty jsi zase neuvěřitelně zhubla! Kdo potřebuje kamarády, když má kosti? Kdo hledá lásku, když si můžu přejíždět prsty po páteři a cítit jednotlivé články? Tohle jediné pro mě má smysl. To ovlivním jenom já a nejsem závislá na nikom jiném.
Fyzický stav je trochu horší no. Křupání neustává a začaly se mi klepat ruce. A bývá mi slabo. Zvracení? Nemá cenu o tom asi mluvit. Kombinace - hladovění, jídlo a zvracení mi pasuje. Moc jídla, co by ve mě zústalo komplet není. Zvracela jsem i po každém víkednodévm obědě - naši byli jen malý kousek ode mě - kdykoliv mě mohli načapat, ale mě to nějak neděsilo. Udělala jsem to velmi rychle a precizně. Mám už v tom takový systém, že poznám prázdný žaludek. Krk mám nateklý a sedřený, ale... co už. Musím si pohovořit s jednou známou, co zvrací už léta - o všech těch následcích. Já sama osobně už našla docela dost mýtů o hubnutí, které nejsou ani trochu pravda, tak uvidím. Jinak si rovnou jakékoliv poznámky o tomto nechte od cesty - je mi to úplně jedno a plýtváte akorát čas. Dle všech proroctví jsem měla už být mrtvá a místo toho jsem pořád mohutná.
Lidi mě znervózňujou. Vrátila jsem se ke kreslení:) Ne, nejsem v tom nějak dobrá, ale baví mě to a dost mi to pomáhá.

http://ask.fm/wonderlandforemily

Thin line...

25. března 2014 v 0:41 | Emily |  My EMOtions

"Pršelo a já... raději bych byla, kdybych věděla, že je to smrtělně nebezpečné. Raději mrtvá než tlustá. Takhle jsem se už dlouho necítila. Víš... já opravdu doufám, že tohle prokletí zvané můj život jednou skončí. Ne, už se mi nedějí katastrofy...žádné násilí, bolest, teror... teď prostě jenom jsem. Narodila jsem se vadná. A to je horší než utrpení, protože to v jednu chvíli pomine... protože to skončí... Ale tahle moje prokletá existence ne."
(Deník 11.9.2013)

O tomhle přemýšlím vlastně od výročí mého hubutí. Sami všichni víte, jak tady celou dobu tvrdím, že nemám anorexii ani jinou formu PPP. Já o tom byla přesvědčena, opravdu. Ale víte... kdy jsem si tenkrát uvědomila, že jsem anorektička? Co to vlastně je a kde je ta hranice? Když jsem začínala v roce 2012, tak jsem si řekla, že to udržím v mantinelech normálnosti na pokraji za který nepůjdu. Ale kdo to je?
Pomalu se zavírám ve svém světě. Neuvědomovala jsem si to, ale vlastně je to tak. Jsem šťastná o samotě. Venku mám pořád pocit, že mě někdo sleduje a hodnotí. Chovám se jako blázen. Pořád se osahávám a kontroluju se. Každý lesklý povrch je záminka pro pozorování se. Věčné vážení a měření. Den a moje nálada je podle toho, co ukáže váha. Focení a studování fotek svého těla. Nenávist - chvílemi mám pocit, že jsem nikdy nebyla tlustší než právě teď. A když se skloním k záchodové míse... na okamžik mě napadne...že mě to možná zabije. Ale nejsem vyděšená, spíše mě to uklidní. Je to tady - raději mrtvá než tlustá.
Chceme se bavit konkrétněji? Mám ledové ruce a nohy. I když je horko. Pořád. Ve své obří mikině. Můj tlak? 60 na 120. Křupou mi kosti - nemám dostatek kolagenu, takže se mi o sebe kosti třou - zápěstí už mě tolik bolí... Beru léky jako šedesátiletý člověk. Dneska v hodině jsem měla takovou závrať... Tři piva mě odrovnala do neuvěřitelného stavu. Tohle všechno jsem čekala za dalších deset kilo, ale je to tady teď. Jsem tlustá holka s hubenými problémy.
Ke zvracení se ani nebudu vyjadřovat, namám chuť poslouchat řečí, jak toho mám nechat. Není to, ale dobrý. Je to tak opojně jednoduché. A funguje to - udělala jsem pokus. Dělám to... hodně často. Víc než je zdrávo.
Ceady (jistě ji znáte jako blogerku - ano, dříve byla jednou z nás) v jednom z posledníh článků vystihla něco, co je podle mě typický rys anorektiček. Vystihla to také Aimee v komentáři pod minulým článkem. Já se dlouho styděla to přiznat. Jak řekla Ceady - "žila by na pustém ostrově se sexuálním maniakem, kdyby jí dostatečně miloval." Jistě, hrajeme si na hrdinky, ale ve skutečnosti... víme, že nejsme milovatelné. A proto po tom tak moc toužíme. Každý máme rozdílný způsob, jak naplnit tuhle tužbu. Nebýt neviditelná. Dostat konečně nějaký cit. Být oceněná. Být trochu litována, protože i to je jakási forma citu. Není to o tom získat pozornost... ale získat nějaký drobný kousek citu. Objetí, lichotka, něha, strach... je to vlastně jedno. Krmíme se lichotkama. Neumím si říct o to, co potřebuju a tak beru to, co je. A už ani to vlastně ne.
Už zítra zase budu sebevědomě tvrdit, jak mám vše pod kontrolou. Mám to, co jsem si přála... mám možná víc. Upřímně, kdo věřil na začátku, že to dokážu? Já teda ne. O skoro třicet kilo později... stále dýchám. Bojuju všemi metodami. Dotáhnu to do konce - cenu jsem znala od začátku, i když jsem se bála si to přiznat, že to jinak nebude. Stejný příběh. Stejné stavy. Stejná bolest. Jenom ta holka už je jiná. Víte, co mě tenkrát zastavilo? Ztráty. Ale co mohu ztratit teď? Už jenom holý život. Možná se teď ptáte, tak proč toho nenechá? Víte, proč? Pro ta objetí. Pro ty lichotky. Pro všechna ta vítězství a rána, kdy je váha překvapivá. Proto jenom oklepu hlavu... a pokračuju dál.
Tak kde je ta kuzelná hranice? Kam až zajdu? Jak se pozná porucha?

Emily

http://ask.fm/wonderlandforemily

"Poezie je také o tom, jaké oči jí čtou. Co jinému připadá odporné, to jiný považuje za krásu. Co jeden vidí jako zvrácené… druhý považuje za lásku."

19. března 2014 v 11:57 | Emily |  My EMOtions

Přesně před pěti lety. Ten okamžik mám v hlavě vyrytý. Myslím, že už nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem se rozhodla, že musím zhubnout a přitom už je to tak dávno. V ten okamžik se mi do žil vlila naděje. Jak jedno jediné rozhodnutí může změnit běh života na tak dlouhou dobu? Jak jedna minuta promění celého člověka od základu?
Moc dlouho jsem přemýšlela o čem psát. Mám pocit, že už bylo vysloveno snad všechno, co mělo nějaký smysl. Ale jedna otázka pořád padá znovu a znovu - kde jsem vzala tu sílu. Chcete upřímnou odpověď, jak jsem se dokázala jednoho dne znovu dostat do kolotoče a dotáhnout to až k úbytku mínus 27,3 kg? Dlouho jsem o tom sama přemýšlela. Procházela jsem všechny Vaše blogy. A pak mi došlo, co se změnilo u mě a proč to tentokrát vychází. Zrovna dnes mi taťka řekl, že mě obdivuje za tu sílu, když se přemáhám. Je to můj život, mé tělo, má budoucnost. Znovu se musím opakovat, ale je to jenom Vaše volba, můžete říkat - musela jsem to sníst, protože jsem byla u babičky/donutila mě mamka/chtěl to po mě přítel/musela jsem atd. Řeknu Vám tajemství. Nemusela. Je to v důsledku jenom Vaše rozhodnutí. Ještě donedávna jsem podléhala prosbám - ale tak vezmi si/musíš/apod. Dnes už bych to neudělala. Dělá mě to šťastnou a každý den na váze se odehrává malý kouzelný zázrak, který mění nejen ty čísla na váze, ale také můj život. Ne, já nejsem o nic silnější než Vy - může to dokázat každý. No, jistě jděte a dejte si dort/rohlík/koláč… ale pak neříkejte, že jste museli. Je to Váš život a Vaše bitva a nikdo jí nebude bojovat za Vás. Ve chvíli, kdy mi tohle došlo, tak už to nebylo nemožné.
Nedávno jsem si vzpomněla na jednoho spolužáka. Občas mluvil o různých filosofických věcech. A jedna z nich byl ten známy fakt, že hvězdy na nebi už možná dávno nejsou a k nám se ještě nedonesl obraz jejich zničení. My tak koukáme na oblohu a sledujeme něco, co už možná dávno neexistuje… To byl můj podstatný problém a vidím ho na tolika ostatních holkách z blogů. Hledíme k něčemu, co už možná dávno přestalo existovat. Naše období anorexie je pro nás hvězda. Staré dobré časy. Kdysi jsme dokázaly zázraky. Vzpomínáme na ně, sníme o nich. Jistě, světácky píšeme, jak by si holky měly dávat pozor, ať nedopadnou jako kdysi my, protože je to ohromně těžké. Ale uvnitř nás je hrdost. No, tak nebuďme naivní, takové ty typy co dodnes obcházejí naše blogy a poučují o tom, jak je lepší všechno změnit bla bla bla. Proč to dělají? Kdyby byly mimo, tak už sem ani nevlezou! Přiznejme si, že anorexie byla v našem životě možná to jediné, co jsme kdy dokázaly.
Nakonec bych Vás chtěla požádat o to, co jsem nikdy neudělala. Vím, že tu chodíte i Vy, co jste tohle nikdy nepoznali. Angažujete se tady a snažíte se mi pomoct… Prosím Vás, pokud máte ve svém okolí někoho, kdo si prochází sebenenávistí… ukažte mu, že má cenu. Že je výjimečný, alespoň pro Vás. Obejměte ho. Uvidíte, že na to čeká. Pro Vás to může být jenom jedna hloupá lichotka, ale pro něj to bude velká věc. Možná tím zabráníte jednomu dalšímu dlouhému příběhu. Protože to hubnutí je na tom to nejmenší… člověka to změní. Jeho hodnoty a pohled na svět. Když tolik let…každý den si myslíte, že jste jenom tlustá netalentovaná chuděra. Uvěříte tomu. Uvěříte, že si zasloužíte všechno, co Vám ostatní provádějí. Možná mi nevěříte, ale tak mi dovolte citovat z mého deníku: "Když jsem hubenější, tak mě mají raději. Čím budu hubenější, tím mě tedy budou mít více rádi." Kolik myslíte, že mi bylo, když jsem tohle napsala? Zní to jako od malé holčičky, ale není to ani rok staré. Bylo mi dvacet. Každý rok 7. 3. píšu seznam přání podle toho, kolik je mi let. Ten první rok 2012 (byla jsem tlustá) - moje úplně první přání bylo "mít zase anorexii." Otázka je zda si náhodou toto přání nemám odškrtnout jako splněné.
Možná mě někdo čte už pět let. Pamatujete si mě? Víte, kdo jsem byla na začátku? Snila jsem o tom, že změním svět. Zajímala mě ekologie, chtěla jsem rodit děti homosexuálům, pomáhat všem potřebným,… Chtěla jsem být psycholožkou. Snila jsem o velké lásce. Naděje. Tolik velkých věcí jsem chtěla změnit. Nepila jsem, nekouřila… Chtěla jsem od života velké věci. Dneska už je to jenom holka, co jsem kdysi znávala.
Za ty roky se pro mě toto stalo symbolem štěstí. "Stoupla jsem doma na váhu a ukazovala mínus 16,5! Tohle je to pravé štěstí, teda alespoň v to doufám." Je až smutné, jak moc velkou cenu to pro mě má. Jak se pořád prohlížím v zrcadle, rukama přejíždím po křivkách těla… Prožila jsem velký příběh lásky s anorexií. Nikdy jí nepřestanu milovat. Protože ona mě neopustila jako všichni ostatní. "Měla jsem chuť se přejíst, ale došlo mi, že by mi to ublížilo daleko více. Hlad je to jediné blízké, co mi zbylo." Ona si o mě myslí velké věci - pro ní nejsem jenom chuděra, coura nebo blázen. Všechny ty překrásné okamžiky, které jsem prožila jenom díky ní. "Poezie je také o tom, jaké oči jí čtou. Co jinému připadá odporné, to jiný považuje za krásu. Co jeden vidí jako zvrácené… druhý považuje za lásku."
Chtěla bych Vám všem za těch pět let poděkovat. Bez Vás by to nemělo žádný smysl a možná bych to nikdy nedokázala. Byly jste mou velkou inspirací a podporou. Mohla bych tu jmenovat, ale já myslím, že Vy samy víte…
Bojím se, co bude, až budu na konci své cesty. Celou tu dobu sním o tom, jaké tu bude, až budu hubená. Dala jsem tomu takovou hodnotu...ale…co když to nebude stačit? Co když zůstanu už napořád jenom tou tlustou chuděrou?

(kurzívou úryvky z deníků z období 2012-2014)

http://ask.fm/wonderlandforemily

17.3.2014 It's more than a feeling

17. března 2014 v 11:57 | Emily |  My diary

Mé drahé hubeňourky,
Minulý týden byl fakt podivný. Nějak zvlášť se mi nedařilo, ale když jsem dneska stoupla na váhu, tak jsem byla překvapená sympatickým úbytkem. Není to takový rychlost jakou si přdstavuji, ale jsou to prostě krůčky v před. A dokonce i centimetry zase poskočily, ale nohy zase nic! Je to jako zlý sen - asi si je nakonec budu muset uřezat!
V sobotu jsem měla svůj panický atak. Chystala jsem se do hospody a normálně jsem byla oblečená. Pak jsem si kontrolovala makeup v koupelně (v pokoji mám docela mizerné světlo). Podívala jsem se na sebe a byla jsem... strašně tlustá. Jasně, když se narovnám tak nepůsobím, tak špekatě, ale v tom zrcadle, ten pohled... nekontrolovala jsem se a najednou... tlustá. Chtělo se mi ze sebe zvracet (ne, že bych asi hodinu předtím nezvracela) a brečet. Okamžitě jsem se převlékla do svého nejvolnějšího svetru. Přeměřila se. Pak jsem konečně byla schopná vyjít. Moc Vám děkuju za pochvaly k fotkám, ale musím Vám opravdu říct, že nejsem vůbec normální! Dobře ty fotky nevypadájí špatně, ale realita je bohužel někde jinde:( Ale brzy bude realita a sny jedno a to samé. Udělám z normálného zrcadla zrcadlo z Erissedu.
Ale když už jsme u toho... možná to s tím zvracením trochu přeháním. Dneska jsem si uvědomila, že jsem zvracela během minulého týdne každý den! Kromě neděle, kdy jsem sice taky zvracela, ale nemohla jsem za to. V sobotu jsem si dala čtyři piva (kde jsou ty časy, kdy jich mohlo být i 8?) a tak zle mi fakt dlouho nebylo. Chtělo se mi umřít. Pekla jsem pro ségru míšu (znáte to?) a občas jsem si odskočila na záchod. Nejhorší bylo, že jsem měla prázdný žaludek, tak jsem zvracela naprázdno. No, ale k mému chtěnému zvracení. Riskuju - v pondělí jsem snědla oběd (večer, protože mám školu až do večera), pak jsem pustila sprchu a normálně, i když byli naši doma, tak jsem zvracela. V sobotu jsem zvracela, když byla ségra doma. Koleduju si. Nejhorší na tom je, že já to nedělám kvůli anorexii nebo proto, že by mě něco nutkalo. Já to vždycky chci udělat a dělám to při plném vědomí - žádný záchvat. Jasně, teď je moderní tvrdit, že se stejně při zvracení nehubne, ale je to blbost. Jasně, že to není storpocentní, ale u mě to funguje.
V normálním životě jsem nějaká zasekaná. Jako by se všechno zastavilo. Nejsem nešťastná, to ne, ale prostě se nic neděje. Je to takové bezvětří... I když je jaro. A jaro je jak jistě víme nebezpečné. Ale zase si říkám už jenom nějakých 13 kilo a pak si můžu divočit, co hrdlo ráčí! Musím zabrat. Tent týden musí být perfektní!

S pozdravem,
Emily

http://ask.fm/wonderlandforemily


Shorts 0.2 Lace

15. března 2014 v 14:24 | Emily |  Fashion
Další obrovský sen - krajkové šortky. Nejsem si jistá, jestli jsou ještě v módě, ale je to můj dlouhodobý sen. Sexy nožky -sexy šortky:)



Before x After 0.3

13. března 2014 v 16:51 | Emily |  My food
Tak zase jdu s kůží na trh. S fotek nejsem nějak extra nadšená, ale tak není to jen o tom ukazovat úspěchy. Odhodlala jsem se ukázat Vám také svá stehniska a zadek. Možná, když to uvidíte, tak mi přestanete konečně říkát, že mám přestat/zpomalit atd. Stále nejsem na konci, ale už je to oproti začátku kousek. Ale snad fyzicky budou mé plánované kila stačit a na konci budu normální hubená holka - to je to, co chci. A třeba i konečně hezká.
Co ještě bych ráda dala? Boky moc už nejdou sundat (tak snad ještě dám alespoň 5 cm na "kost"), ale ještě břicho - tak 7-8 cm, pas určitě dolů 8 cm, žebra bych osekala o všechen tuk (protože i sami o sobě jsou obrovská), prsa udržet. Spokojená jsem ze zádama a oblastí ledivn, kde je obvykle hodně tuku.
Kalhoty vel.40, tričko vel. M.

Rozdíly v mírách - počáteční váha x
Září 2012 (x- 8,9 kg) x Březen 2014 (x - 26 kg) /bohužel jsem se na začátku nezměřila:( Ale asi je to dobře, když uvidíte původní fotky/
Pas: 10 cm
Boky: -18 cm
Zadek: -15 cm
Stehno: - 10 cm (největší místo), - 9 cm (nejmenší místo)
Lýtko: - 3 cm (smutné:()
Paže: - 5 cm
Prsa: - 6 cm :(


No a pro připomenutí - teda spíše pro mě, abych se zahanbila a uvědomila si, co mě čeká, když polevím. Stydím se a je mi to opravdu nepříjemné, ale myslím, že je to potřeba, abych si pořád uvědomovala, co jsem minule podělala. JÁ jsem si to podělala ne nikdo jiný. Na druhou stranu už nemá cenu se z toho pořád dokola obviňovat - zčásti jsem to napravila a zbytek napravím. Nechápu, jak jsem si mohla dovolit nosit některé věci. Ale je to minulost a neměla by mě už ovlivňovat, tak moc jako ovlivňuje. Dobře, pořád jsem oplácaná/silnější, ale nejsem almara.
Doufám, že tyto fotky ukážou všem holkám, co jsou větší a trápí je to, že to prostě jde. I mě to připadalo naprosto nemyslitelné - cesta byla přede mnou fakt neskutečná. A určitš se najdou ti, co Vás budou od toho zrazovat a říkát, že to nedokážete a že je to nezdravé apod. Nevěřte jim. Jde to - jsem tady pořád živá a zdravá. A uvidíte - najednou Vaše sny a touhy nebudou tak nemožné...

http://ask.fm/wonderlandforemily

KneeSocks 0.1

13. března 2014 v 12:15 | Emily |  Fashion
Řekněte je něco na svétě více sexy než nadkolínka na hezkých hohách? Já myslím, že ne. A je něco více frustrujícího než to, když krásné holky s dokonalýma nohama raději nosí pytlovíté kalhoty? Já na to mít nohy a zadek, tak lítám v šortkách pod zadek pořád! Až dosáhnu cíle, budu nadkolenka nosit - už se nemůžu dočkat:) A vy krásné trubky - vyižijte toho, co máte!

No pants are the best pants

11.3.2014 Hoping for the best but expecting the worst.

11. března 2014 v 20:32 | Emily |  My diary

Mé drahé dámy,
Rozhodla jsem se změnit vzhled blogu. Ten starý vyjadřoval stav, který už neplatí. Ano, v prosinci jsem nevěřila, že to doopravdy někdy dokážu dotáhnout do konce, ale teď jsem přesvědčena o opaku. Dokážu to. Není to nemožné - tak jak se zdálo v červenci roku 2012. Když jsem tenkrát brečela po tom, co jsem stoupla na váhu... nikdy jsem nesnila, že dokážu znovu zhubnout. Ten den jsem si napsala na velký tvrdý papír všechny čísla až ke svému prvnímu cíly - a vypadalo to nemožně, můj cíl byl obrovský. Minulý rok se to všechno, tak nějak zamotalo a dostalo do kruhu, ale rok 2014 se prostě zatím daří. Musela jsem si zvyknout, že kila nepoletí dolů, tak rychle, protože čím je váha nižší, tím je to o dost pomalejší. I tak je to prostě fajn, jak se mi teď daří. Dnešní váha mě fakt potěšila. V knihovně jsem četla nějakou knihu o hubnutí dvou žen a podle toho, co jsem se dočetla bych neměla zhubnout ani kilo - dělám všechno špatně. Ale co je realita? Jistě, neměla bych brambory, tmavé pečivo, coca colu light, rýži... ale já to jím! Uvědomujete si, že jsem ještě nezačala doopravdy cvičit? A přesto jsem zhubla více než ony (i přesto, že jejich počáteční váha byla vyšší)!
A víte, co? O víkendu jsem to přehnala - snědla jsem spousty vlastnoručně upečeného biskupského chlebíčku. Byl tak dobrý (neybl moc sladký). Byla jsem jako prase. I když byli naši doma, tak jsem se snažila zvracet. V pondělí jsem si s velkými obavami stoupla na váhu - váha nejen, že nestoupla, ona o kousíček klesla! Jsem si docela jistá, že už nejsem v tom stavu, kdy z každého "prohřešku" hned přiberu.
Jsem posedlá měřením. Měřím sebe a ženy kolem sebe. Moje mamka letos hodně zhubla a vypadá fakt moc dobře. Tak jsem si jí přeměřila - ona má téměř přes všechno stejně, někde mám méně, kromě nejmenšího stehna a lýtka! Můžete mi vysvětlit, proč ona vypadá hezky a já pořád ne? Možná je to tím, že je o pár centimetrů vyšší než já. Každopádně já bych ráda dala dolů - boky - 7 cm (ale klidně méně), pas -7 cm, zadek bych si klidně ponechala, lýtko alespoň - 5 cm, stehna -7 cm. To se mi zdá už jako úplně směšný krok.
Mimochodem zvrcení... no, nebudu tvrdit, že to je v pohodě. Není. Začínám zvracet i běžné jídlo - je to přece, tak jednoduché! Už mě to moc nebolí a trvá to max 8 minut. Jasně, když se přejím nebo sním něco špatného. Ale když mám tu možnost? Nejhorší je, že nemám výčitky.
Jinak život poměrně nuda aktuálně. Trochu jsem zabrzdila, aby mě nepřemohlo jaro. Ale trochu mě to mrzí, že se prostě všechno a všichni nějak zabrzdili. A to jsem taková... rozněžnělá a kontaktní. Asi je to dobře, protože tyto stavy nakonec nedopadají moc dobře.

S láskou,
Emily

http://ask.fm/wonderlandforemily

Pro ana 2.5

11. března 2014 v 18:37 | Emily |  Pics
True


5.3.2014 One day I will be good enough for you. I swear.

5. března 2014 v 19:52 | Emily |  My diary

Mé drahé a Vy ostatní,
Dlouho jsem nepsala, tak se ozývám, aby jste věděli, že si někde nejím kila čokolády a rohlíků:) Ne, prostě jenom moc nevím, o čem psát. Nic velkého se na dietování nezměnilo. Zrovna teď je můj stav průměrný - není to vyloženě zlé, ale hitparáda to není. Dávám si týden bez vážení, ale míry mě fakt neskutečně potěšily. Jenom jsem se Vás chtěla zeptat - jaký máte poměr mezi pasem a boky? Já asi 23 cm a připadá mi to hodně, ale zase 90-60-90 je 30 cm, že? Ale tak na mě všechno funguje nějak divně - mám menší stehna centimetrově než ségra, ale ona má krásné nohy a já klády. Nebp třeba paní z Svět podle Lou - má velkost 42, míry zhruba přes všechno tak o 10-13 cm více (kromě pasu, tam rozdíl menší než 10 cm) - ona je sexy a já pořád ne. Asi jsem holt nefunkční kus. Jinak mě docela trápí, že pořád mizí i zadek - ten bych zrovna uvítala trochu kulatější.
Zrovna teď si svůj stav užívám. Zkoušela jsem si u mamky kalhoty a všechny mi sedly. Normálně si dovolím už i vzít úplější tričko a nevyšiluju. Poslední dobou slyším samé pochvaly. Ne, opravdu je to prostě... skvělý pocit. A dobíjí mi to energii do té poslední patnáctky (doufám, že už to bude, alespoň o trohu méně). Ne, dneska opravdu... tři lidi mě pochválili. A úplně nejvíce miluju ten pohled. Nevím, jestli ho znáte, ale jak najednou někdo nevěřícně zírá na vaši postavu a nechápe, kde to všechno je. Ženy většinou pochválí ústně, ale u mužů je to ten pohled. To je výhoda nás, co jsme byly hodně tlusté - ta změna je výrazná. Krucinál, já těch patnáct kilo prostě musím dát! Tohle je totiž jako ráj. Všechno okolo je nestabilní, ale tohle je...kouzelné. Já vím, že tohle je momentální stav a za tři dny zase budu brečet, že jsem tlusté prase, ale těch pár pohledů a pochval mě teď totálně nabilo k úsměvu. Dokážu to. Jednou budu dost dobrá, slibuju.
Jasně, začínám z toho trošku bláznit. Dělám fakt podivné věci - při sezení sleduju stehna ostatních holek a porovnávám se s nimi, počítám kolik je holek v místnosti hubenějších než já, pořád si osahávám klíční kosti, neustále se měřím jestli nemám více cm apod. No, ale tak to je zatím ještě v mezích. Minulý týden jsem měla krapet obavu - celý den jsem zvracela - něco malého jsem snědla, šla to vyzvracet a tak pořád dokola. Byla to naštěstí jen vyjímka.
Projížděla jsem hubnoucí blogy a po dlouhé době musím říct, že jsme byla nadšená - našla jsem spousty inspirativních holek a hlavně překrásných! Jedna mě totálně dostala - tak hubená, že má modřiny na bocích. Dechberoucí. Trochu mě to láká. Ale zatím se dostanu na normálku a pak se uvidí, co pro mě bude v životě prioritní.
Jak se daří Vám? Léto se blíží... tak do toho! Mě se blíží výročí 5 let od začátku hubnutí, kdybych to tenkrát nevzdala... kde bych byla?
Vaše Emily

http://ask.fm/wonderlandforemily