Prosinec 2014

It's not a cry you can hear at night. It's not somebody who's seen the light. It's a cold and it's a broken hallelujah...

21. prosince 2014 v 20:00 | Emily

Konec konce snění.
Budoucnost přece musí patřit těm.
Co jen tak nevzdají své sny.
Tohle není konec tohoto příběhu.
Jen proto, že se to nestalo právě teď.
Neznamená, že se to nestane nikdy.
Skrytě, ale opravdově.
V hlavě, v srdci.
Nepřestávám Vás…
Slibuju, že už budu vhodná.

Tiše vyčkávající.

(napsáno 2011)


Pamatujete si ten prvotní důvod? Ano, jistě chceme být hubenější, ale nelžeme si, že pro většinu z nás nemá ten důvod své jméno. Cesta je to dlouhá, bolestivá, plná záseků a zvratů. Až jednoho dne...Už je to několik let. A najednou je to, co bylo na začátku rozostřenější a nejasnější. Život se nezastaví na jednom bodě, ale pak...
Už jsem moc nechtěla tady na blog psát. Důvody jsou jasné. Ale teď mám pocit, že Vám jednu věc musím sdělit. Původní záměr blogu byl "hubnoucí", ale postupem času pro mě jídelníčky, psaní váhy, tipy... nějak ztratili hodnotu. Takových je na netu stovka. Tohle je příběh o snech. V podstatě chci odpovědět na otázku - jak vysokou cenu je člověk ochoten pro to být takovým jakým chce a dostat to po čem nejvíce sníte. Ano, když mi bylo šestnáct, tak jsem toužila být křehkou anorektičkou. Chtěla jsem to a to moc. Ale podruhé v oněch devatenácti už o tohle nešlo. Byla to pouze metoda - přežít ztrátu jistot a hlavně... odmítnutí muže, kterého jsem milovala. Přísahala jsem si, že když budu hubená, tak mě prostě bude chtít.
Příběh se rozjlel. Moje hranice únosnosti se rozpínaly. To, co bylo na začátku tabu, najednou bylo únosné. Cena byla příjemná. Co by jste obětovaly Vy pro to shodit 38 kg? Co by jste daly za to nebýt opomíjený kus nábytku? Abych si udržela přátelství a klid v rodině, tak jsem sáhla ke zvracení. Ano, ono je pro všechny uspokojivé vidět mě jíst. Udělám to pro ně. Naštěstí jsem nezklouzla k záchvatovému přejídání, ale stejně mě tato bolestivá metoda uchvátila. Jistě, když pak ležím v posteli a cítím bolest na srdci... Vím, že za každý okamžik radosti, lichotku... brzy zaplatím. Ale ne, já se nelituju - já jsem připravená kdykoliv splatit dluh.
A teď to, co mám povinnost Vám říct. Vy zmatené ovečky, které sedíte doma u počítače a sníte o krásném těle. Vy všechny opravdu tlusté (ano, už se tohoto slova nebojím. Byla jsem tlustá!), co sníte po obdivu a skutečné lásce. Že jednou nebudete ošklivé kamarádky. Říká se, že je nejtěžší je začít, ale není to pravda - těžké je to už pořád. Ale pak...
Musím říct, že před dvěmi dny jsem onoho počátečního muže, známého též jako pana Š., viděla vlastně po téměř roce. Už když jsem vešla do místnosti bylo něco jinak - jednotlivý učitelé za mnou nevěřícně chodili. A pak on. Nikdy nezapomenu na jeho obdivná slova. Nikdy neztratím ten pocit, když jeho ruce nevěřícně putovaly po mém těle. Jeho rty vyhledávající ty mé. Chtěl mě. Chápete to? Tu malou, ubohou, naivku... chtěl. Dokázala jsem to. Já to doopravdy dokázala... Můj sen byl na dosah ruky, jen si ho vzít. Ale já to neudělala... Nepochopitelné? Asi ano. Ale já prostě nedokázala vzít tu lásku, která je ve mě celá ta léta a udělat z toho jen laciné spuštění. Nedokázala jsem se vzdát svého posledního snu... Snad to někdo pochopí, co tím chci říct.
Přála bych si dostat se do roku 2011 a navštívit tu malou ovečku, kterou jsem byla. Šeptala bych jí o té noci. A ona by kroutila hlavou, že jsem blázen. Jsem.
O den později, tedy včera... ze mě spadla maska. Prezentovala jsem se spokojená, šťastná, bezstarostná. Ale najednou mnou projela vlna bolesti a strachu. A já se poprvé po tak dlouhé době rozplakala v hospodě. Své jedné z nejbližších kamarádek jsem řekla o zvracení a o tom, že jsem se znovu pořezala. Ano, po téměř třech letech jsem to zase udělala dvakrát. Nikdy jsem to nikomu neřekla - nemohu dovolit, aby někdo zasáhl. Nechci nikoho obtěžovat, ale... prostě jsem najednou už nemohla. Plakala jsem celou noc, když za mnou asi ve 4 ráno přišel táta.
Měla jsem pocit, že Vám dlužím tyto pravdy. Obě strany mince, které musíte příjmout. Žádný sen není nesplnitelný - jen musíte být připraveni na velmi bolestivou cestu, která Vás zavede do pekla...

http://ask.fm/wonderlandforemily

Pro Ana 3.1

21. prosince 2014 v 7:15 | Emily |  Pics


Harry Potter clothes 0.1

8. prosince 2014 v 0:06 | Emily |  Fashion
To, že miluju Harryho Pottera asi víte:) A k tomu patří tak nějak fan oblečení. Zatím je má sbírka poměrně skromná, ale už se na tom pracuje:)

Tyhle šaty vlastním, ale jistě chápete, že si je jen tak někdo obléknout nemůže:/ Je v tom vidět každý špek.
Marauder's Map | via Facebook


Inspiration 0.5 Winter

7. prosince 2014 v 20:45 | Emily |  4 you
add a caption


Ebba Zingmark 0.1

1. prosince 2014 v 0:19 | Emily |  Real
Takhle podle mého názoru vypadá dokonalost. Naprostá bezchybnost. Takto vypadat, tak si jen sednu přes zrcadlo a dívám se na sebe celý den a rukama přejíždím po té dokonalosti.

Ebba