Květen 2016

Remember the old days when toothbrush is just for brushing your teeth.

22. května 2016 v 4:55 | Emily |  My food

Slibovaný článek, o kterém jsem velmi dlouho přemýšlela. Zvracení. Jak o něm ale psát? Přála bych si být objektivní a prostě tu napsato to, co jsem prožila a zjistila svými zkušenostmi. Ale jde to ? Tohle je tak intimní... tak jak to nenapsat jako milostný dopis a zároveň ani jako nějaký žalozpěv. Udělám, co budu moct, takže... začínáme.

Tak zaprvé si vyjasněmě pojmy. Když zvracíte nejste bulimička, jak si všichni mylně myslí. Pokud to používáte jako metodu hubnutí, tak je to pořád klasifikováno jako anorexie. V bulimičku se proměníte ve chvíli, kdy to budete používat po záchvatovém přejedení. Tedy sníte neúměrné množství jídla (a to fakt nejsou tři rohlíky a jedna čokoláda). Zvracení je jako zneužívání projímadel... prostě jen další metoda. Ale všechny PPP se tak hrozně prolínají, že si každý snad projde všemi fázemi.

Zvracím od konce února roku 2014. Možná některé z vás ví, že jsem na začátku diety v roce 2012 řekla, že to neudělám. Že tohle je přesně ta hranice. Takže proč? Je to jednoduché a prosté... Začala jsem, když jsem měla za sebou 22 kg hladovění, únavy, odpírání... Byla jsem prostě unavená a už to nešlo tak, jak jsem si přála. Na každé utrpení si tělo zvykne. A znáte to pořekadlo - aby jste dostali to, co jste nikdy neměli, musíte vždy udělat něco, co by jste nikdy neudělali. A tak jsem to udělala... prostě jsem překonala svou hranici.

Pojďme si odtajnit největší lež celého zvracení - "závídím ti to, já to zkoušela, ale neumím zvracet". Tohle nás naučily filmy o PPP - holka vezme prsty, strčí si je do krku a BUM je vychrtlá. Takhle to fakt nefunguje. Zvracení je jako všechno v životě - musíte se to naučit. Ze začátku jsem v tom byla mizerná, trvalo to moc dlouho a bolelo to. Chtělo to čas a já...se stala mistrem. A tak všude, kde jsem šla a něco nevhodného snědla ...stačil můj kartáček a pár minut.

Slyšela jsem za tu dobu na blogu řadu názorů. že je to vlastně k ničemu, že takhle nezhubnete. Jasně, když se budete cpát a zvracet jako bulimička, tak rozhodně nezhubnete. Říkala jsem si - proč tolika "pro-ana" holkám vadí zvracení. Pořád mi to nějak nespínalo a tak jsem se dala do čtení literatury o následcích - nic výrazného jsem nespozorovala. Smrt? Následky? Já myslím, že to tak asi bude. Když člověk hladoví, tak... jednoho dne si řekne dost a může to být pryč (pokud neváží pod 40 kg, že) - prostě začne pomalu jíst, zabije hlasy v hlavě a pravděpodobně bude žít šťastný život. Tak to bylo u mě poprvé - změnila jsem to a bylo to v pohodě. Fyzické následky pomalu odvál čas a jídlo. Ale zvracení? To není jen tak. Následky budou, to víme všichni. Za tohle se jednou platí vysoké ceny. Tohle není - končím a sbohem. Když to začne být děsivé a věřte mi, že dříve nebo později začne, tak prostě neřekneme "jsem anorektička a léčím se, sbohem". Tohle zavání blázincem ať vážíš 60 nebo 40 kg.

Můžete si tvrdit, že je to zbabělé. Nebo méně náročné než hladovění. Je to nesrovnatelné. Zkuste si někdy plyvat krev. Zkuste si nejíst několik dní kvůli sedřeným místům a aftám v krku. Zkuste si to... a pak mi řekněte, že je to zbabělé.

Hranice... každý je má. Ale na téhle cestě, pokud chcete skutečně uspět... všechny polámete. Sáhněte si do svědomí - tvrdíte, že by jste pro hubenost udělaly cokoliv. Ale je to pravda? Ze začátku jsem zvracela jen když jsem byla sama doma. Potom když byli naši doma a já pustila sprchu. Pak v hospodě. A najednou se nachytám, jak sedím ve svém pokoji s igelitovou taškou a zvracím. Za celou dobu jsem byla jenom jednou nachytána taťkou, ale vymluvila jsem se, že zvracím po alkoholu. Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč.

Nevím, čím to u mě je - ale je to zcela vypočítavé rozhodování. Žádné tajemné hlasy, co by mě lákaly. Já a moje kalkulace. Klidně jsem měsíc nezvracela a pak zase třikrát denně. Mám kamarádku, která zvrací od roku 2011. Po ani ne roce mi popisovala, že už někdy zvrací i bez toho, aby to vyvolala. A nešťastně si zvrací dodnes. Je roztomilé, že když se jedno za čas na pivu potkáme na záchodě a jenom si řekneme "pořád".

A pak je tu ta myšlenka - co když jednoho dne padnu mrtvá vedle záchodové mísy? Můžete umřít po prvním zvracení nebo po stém. Můžete umřít při třiceti, ale i sto kilech. Jako by jste pokaždé, když uchopíte do ruky zubní kartáček, vlastně vzaly revolver se jedním nábojem a přiložily si ho ke spánku. Kolikrát jste to už udělaly? Kolikrát jste vypily příliš vody a poskakovaly, aby se voda rychleji dostala do žaludku? Představte si, že pokaždé jste vstřelily...ale pořád jsme tady.

A na závěr jedna z nejdůležitějších otázek. Lituju? Ne... to asi nikdy. Zima. Omdlévání. Silné píchání u srdce. Rozedřený krk do krve. Drhnutí záchoda. Ledové ruce. Krev z ústní dutiny. Vybírání vhodného kartáčku. A co za to? Nebudu Vám tady pokrytecky psát, aby jste do toho nešly, aby jste nedopadly jako já. To mi vždy přišlo docela trapné. Tady máte mou pravdu... a vyberte si z ní, co samy chcete.

Podívejte se na mou galerii fotek. Doopravdy pro mě není jednoduché je vybírat. Cítím k nim takovou něhu...že mi to bere dech. A taky jsem na sebe naštvaná, že jsem to tak podělala. Ale bez komentovaných fotek... by tohle vše bylo jen plané plácání. Možná mám vezu iluzi o mé hubenosti, ale já Vám pořád opakuju, že já nehraju za vychrtlou ligu (ne, že bych nechtěla), ale za normálnost (a kdoví co pak :) Tlustě jsou vyznačeny míry a váhy. Kurzívou pak úryvky z deníků. Omluvte kvalitu fotek, ale byly foceny pouze pro mé účely, nikdy jsem nečekala, že se někde objeví.


Tak začínáme pěkně zostra. Leden 2014: -19 kg
Míry
Břicho: 107 cm
Pas: 81 cm
Žebra: 84 cm
Zadek: 106 cm
Stehno: 64 cm, 46 cm
Lýtko: 40 cm
Paže: 35 cm, 26 cm


VÍCE V CELÉM ČLÁNKU


11.5.2016 Comeback

11. května 2016 v 18:21 | Emily |  My diary

Hezký den...
Žiju, to jste asi ani netušili, co? Ani já nečekala, že bych se ještě měla chuť věnovat blogu, ale dneska jsem si jen tak projížděla "kdo přežil" a byla jsem mila překvapena některými "známými tvářemi".
Takže co bych řekla... Během prosince a ledna jsem neuvěřitelně hodně zhubla. Byla jsem zlomená, nejedla jsem, byla vyděšená... Vážila jsem dost málo. Velikost S, kalhoty 38 mi byly velké. Tak to vydrželo do konce ledna...ale pak jsem musela bojovat - o svou školu, což jak všichni víte je pro mě docela drsné. No a to mi přineslo 11 kg navíc. Jedla jsem, pila alkohol, bavila se... Nezvracela jsem (přesně tak dá se jen tak přestat). Vždy jsem se nějak zasnažila, ale dlouho jsem to nevydržela.
Teď o víkendu jsem hledala nějakou fotku a narazila na tu z tohoto období - zase jsem měla něhu v srdci. Byla jsem kouzelná...okouzlená. A teď? Jsem zas nechutně oplácaná, doopravdy. Pruda, hnus, ale rozhodně ne tragédie. Znáte mě přece... zakousnu se a jedu :) A tento týden jedu - 1 kg dole už mám, teď těch 10 kg dalších. Zvracení je jako jízda na kole - nezapomíná se to, ale s hladověním je to tak nějak těžší. No a víte, kočky, tady na blogu mi to snad půjde lépe. Potřebovala bych do pátku hladovku nebo minimum jídla, tak co zvádnu to? Uvidíme :)
Takže ano, mé kočky - blíží se léto a Vaše stará známá Emily je tady. Už dlouho se chystám na článek o zvracení, který by byl upřímný a bez příkras, o tom, o čem se nemluví... Chci to zase všechno zpátky - možná je to naivní, ale těším se až se do toho zase dostanu. Teď je to jako souboj, ale snad to brzy zase bude jako něžná romance. Já a týrání vlastního těla. Doufám, že je tady pořád dost víl, co tvrdě bojují a budou mi inspirací. Jdu si projíždět hubnoucí blogy a smazat ty neaktivní, ale vítě... některé roky neaktivní pořád nedokážu vymazat - Kooty, Fai, Stacy...
Těšte se... Vaše Emily je nazpět :)


http://ask.fm/wonderlandforemily