Duben 2017

Anything you want, you got it.

8. dubna 2017 v 23:34 | Emily |  My EMOtions

cassie ainsworth, dance, and gif image

Mé drahé a všichni ostatní,
Asi většina z Vás nečekala, že bych po roce ještě někdy napsala. Neměla jsem po celou dobu potřebu, ale poslední dny se něco změnilo. Chci Vám říct, jak na tom teď jsem s jídlem, s poruchami, s hubnutím... chci, ale nemohu bez toho, abych Vám neřekla, co se za ten rok v mém životě odehrálo, změnilo... takže dneska je to jenom podkres, ale slibuji, že Vám brzy sdělím velké věci ohledně toho, co Vás všechny zajímá.
Vlastně jsem se pořádně neozvala celý rok 2016, takže začneme někde tam. Jak jste jistě někteří četli v článku o zvracení, tak jsem se v prosinci dostala na vrchol v hubnutí. Jenže rok 2016 měl být zlomový. V lednu jsem musela opět bojovat o setrvání na škole. Bylo to doopravdy drsné, tak moc drsné, že se ozvaly všechny staré zlozvyky - panické úzkosti, které mě ochromovaly. Myšlenky na smrt, která pro mě byla v případě selhání nevyhnutelnou, zaplavily celou mou mysl. Zvládla jsem to. Napsala jsem bakalářku. Zvládla první státnice. Jedla jsem, přejídala se - všechno šlo stranou, abych dokázala to jedinné, co pro mě najednou získalo prioritu. Najednou křehké tělo nebylo to podstatné, tolik jsem se bála selhání. Být zase hloupou, ubohou...
Po prvních státnicích jsem se na měsíc utrhla ze řetězu - bohémsky se opíjela a užívala si. Našla jsem odvahu a odkousala velké pouto minulosti. Pak ale přišlo to nejtěžší v mém životě - státnice číslo dvě. Státnice, které dají jen největší šprti, ne holky jako já. Na měsíc jsem se zavřela doma a učila se. Jedla, učila se, jedla, učila se. Celý jeden měsíc a stejně to bylo směšně málo. Tak moc jsem se bála, že zklamu všechny kolem sebe. Necelý týden před státnicemi, ale přišlo něco nečekaného - v místě, kde jsem měla brigádu, hledali někoho na plný úvazek! Bylo to moje snové místo a já byla navržena na adeptku (byla jsem hrdá, že vybrali zrovna mě jako tu nejschopnější). A najednou veškerý strach byl fuč - rok zajištěné práce, možnosti se učit na druhý pokus státnic. Puf! Moj duše najednou dostala klid a já se začala těšit na volno, které jsem tolik potřebovala. Dva dny před státnicema jsem skončila na pohotovosti s akutní angínou. Jo, takže jsem v den státnic byla bez hlasu, ale docela klidná. Nikdy nezapomenu, když mi oznamovali, že jsem ty státnice neudělala, navíc s neskutečně dobrým výsledkem. Já - malá, hloupá trubka.... dala státnice na první pokus.
Asi Vám slovy nedokážu popsat, co se změnilo. Poprvé po asi 12 letech jsem získala klid. Poprvé doopravdy zmizel panický strach ze selhání. V ten moment mi v hlavě přeplo a začala jsem měnit náhled na svůj život - velmi pomalu, ale razantně.
Hned druhý den jsem začala promýšlet své možnosti. Nastupuji na magisterské studium. Mám nabídku na plný úvazek na vysněné místo (při škole, rozhodně ne do budoucnosti!!!) a co jsem udělala??? Hádejte... ano, nastoupila jsem na obě. Takže sedm hodin v práci 3-5 hodin ve škole. Přísun peněz, kolotoč utrácení, rozmazlování. Neskutečná únava, podrážděnost. Hubnutí a přibírání - státnice mě stály návrat na -25 kg. Hladovění, zvracení, přejídání. Všechno dohromady. Měnila jsem se, už jsem nebyla tou usměvavou, milou, pohodovou. Na nikoho a na nic jsem neměla čas.
Začátkem roku 2017 jsem zvládla všechny zkoušky výborně na první pokus. Jakobych získala tajemnou kouzelnou vakcínu a uvědomila si, že nejsem hloupá a zvládnu to. Abych se zbavila přebytečných kil před akcí, tak jsem týden nejedla a zhubla 4 kg. Poté zase přejídání. Nenáviděla jsem své špeky - najednou jsem si už nemohla vzít cokoliv. A jedla víc a víc, potom zvracela a zase hladověla. Byl to neskutečný kolotoč. Změnila jsem se zase ve zlou, krutou a podrážděnou. Pokaždé jsem o víkendu podléhala záchvatovitému přejídání s vidinou, že od pondělí začnu znovu. S úchylnou nostalgií jsem pořád projížděla staré fotky své hubenosti...
Měla jsem všechno, o čem jsem snila - školu, práci, kupuji si byt, nezávislost na kamarádech... ale moje milované tělo bylo pryč.
Pomalu mi začalo docházet, že takhle nedokážu žít napořád. Sice si umím udržet docela normální váhu, nestává se ze mě zase hned obézní, ale tohle prostě nejde napořád. Začala jsem zase mít panickou hrůzu, ale z toho, co mám dělat! Jak z toho ven? Jak být zase hubenou a zároveň vědět, že hladovět už nedokážu, ne bez následného přejídání. Velkou fackou na probrání byla jedna školní akce, kde jsem před rokem hrála prim - svůdná, obletovaná. Najednou jsem zase byla kus nábytku. Tím, co jsem si slíbila, že už nikdy nebudu. Začala jsem přemýlšet, zda bych neměla přijmout svou nadváhu, že přece na světě je tolik svůdných, atraktivních oplácáných žen, tak bych se to třeba taky mohla naučit... třeba bych mohla žít s velikostí 42 (tu jsem neměla, ale 40tku ano).
Před 20 dny ale najednou CVAK! Znáte mé heslo? Pro to, co jste nikdy neměli, budete muset udělat něco, co jste ještě neudělali. A to bych nebyla já, abych nezačala Třetí světovou válku v mém hubnutí - nenašla novou metodu a pomalu zase nezačala získávat to, co tolik miluju. Ale o tom příště - těšte se, protože to byste nečekali :)

S láskou,
EMily