My EMOtions

Anything you want, you got it.

8. dubna 2017 v 23:34 | Emily

cassie ainsworth, dance, and gif image

Mé drahé a všichni ostatní,
Asi většina z Vás nečekala, že bych po roce ještě někdy napsala. Neměla jsem po celou dobu potřebu, ale poslední dny se něco změnilo. Chci Vám říct, jak na tom teď jsem s jídlem, s poruchami, s hubnutím... chci, ale nemohu bez toho, abych Vám neřekla, co se za ten rok v mém životě odehrálo, změnilo... takže dneska je to jenom podkres, ale slibuji, že Vám brzy sdělím velké věci ohledně toho, co Vás všechny zajímá.
Vlastně jsem se pořádně neozvala celý rok 2016, takže začneme někde tam. Jak jste jistě někteří četli v článku o zvracení, tak jsem se v prosinci dostala na vrchol v hubnutí. Jenže rok 2016 měl být zlomový. V lednu jsem musela opět bojovat o setrvání na škole. Bylo to doopravdy drsné, tak moc drsné, že se ozvaly všechny staré zlozvyky - panické úzkosti, které mě ochromovaly. Myšlenky na smrt, která pro mě byla v případě selhání nevyhnutelnou, zaplavily celou mou mysl. Zvládla jsem to. Napsala jsem bakalářku. Zvládla první státnice. Jedla jsem, přejídala se - všechno šlo stranou, abych dokázala to jedinné, co pro mě najednou získalo prioritu. Najednou křehké tělo nebylo to podstatné, tolik jsem se bála selhání. Být zase hloupou, ubohou...
Po prvních státnicích jsem se na měsíc utrhla ze řetězu - bohémsky se opíjela a užívala si. Našla jsem odvahu a odkousala velké pouto minulosti. Pak ale přišlo to nejtěžší v mém životě - státnice číslo dvě. Státnice, které dají jen největší šprti, ne holky jako já. Na měsíc jsem se zavřela doma a učila se. Jedla, učila se, jedla, učila se. Celý jeden měsíc a stejně to bylo směšně málo. Tak moc jsem se bála, že zklamu všechny kolem sebe. Necelý týden před státnicemi, ale přišlo něco nečekaného - v místě, kde jsem měla brigádu, hledali někoho na plný úvazek! Bylo to moje snové místo a já byla navržena na adeptku (byla jsem hrdá, že vybrali zrovna mě jako tu nejschopnější). A najednou veškerý strach byl fuč - rok zajištěné práce, možnosti se učit na druhý pokus státnic. Puf! Moj duše najednou dostala klid a já se začala těšit na volno, které jsem tolik potřebovala. Dva dny před státnicema jsem skončila na pohotovosti s akutní angínou. Jo, takže jsem v den státnic byla bez hlasu, ale docela klidná. Nikdy nezapomenu, když mi oznamovali, že jsem ty státnice neudělala, navíc s neskutečně dobrým výsledkem. Já - malá, hloupá trubka.... dala státnice na první pokus.
Asi Vám slovy nedokážu popsat, co se změnilo. Poprvé po asi 12 letech jsem získala klid. Poprvé doopravdy zmizel panický strach ze selhání. V ten moment mi v hlavě přeplo a začala jsem měnit náhled na svůj život - velmi pomalu, ale razantně.
Hned druhý den jsem začala promýšlet své možnosti. Nastupuji na magisterské studium. Mám nabídku na plný úvazek na vysněné místo (při škole, rozhodně ne do budoucnosti!!!) a co jsem udělala??? Hádejte... ano, nastoupila jsem na obě. Takže sedm hodin v práci 3-5 hodin ve škole. Přísun peněz, kolotoč utrácení, rozmazlování. Neskutečná únava, podrážděnost. Hubnutí a přibírání - státnice mě stály návrat na -25 kg. Hladovění, zvracení, přejídání. Všechno dohromady. Měnila jsem se, už jsem nebyla tou usměvavou, milou, pohodovou. Na nikoho a na nic jsem neměla čas.
Začátkem roku 2017 jsem zvládla všechny zkoušky výborně na první pokus. Jakobych získala tajemnou kouzelnou vakcínu a uvědomila si, že nejsem hloupá a zvládnu to. Abych se zbavila přebytečných kil před akcí, tak jsem týden nejedla a zhubla 4 kg. Poté zase přejídání. Nenáviděla jsem své špeky - najednou jsem si už nemohla vzít cokoliv. A jedla víc a víc, potom zvracela a zase hladověla. Byl to neskutečný kolotoč. Změnila jsem se zase ve zlou, krutou a podrážděnou. Pokaždé jsem o víkendu podléhala záchvatovitému přejídání s vidinou, že od pondělí začnu znovu. S úchylnou nostalgií jsem pořád projížděla staré fotky své hubenosti...
Měla jsem všechno, o čem jsem snila - školu, práci, kupuji si byt, nezávislost na kamarádech... ale moje milované tělo bylo pryč.
Pomalu mi začalo docházet, že takhle nedokážu žít napořád. Sice si umím udržet docela normální váhu, nestává se ze mě zase hned obézní, ale tohle prostě nejde napořád. Začala jsem zase mít panickou hrůzu, ale z toho, co mám dělat! Jak z toho ven? Jak být zase hubenou a zároveň vědět, že hladovět už nedokážu, ne bez následného přejídání. Velkou fackou na probrání byla jedna školní akce, kde jsem před rokem hrála prim - svůdná, obletovaná. Najednou jsem zase byla kus nábytku. Tím, co jsem si slíbila, že už nikdy nebudu. Začala jsem přemýlšet, zda bych neměla přijmout svou nadváhu, že přece na světě je tolik svůdných, atraktivních oplácáných žen, tak bych se to třeba taky mohla naučit... třeba bych mohla žít s velikostí 42 (tu jsem neměla, ale 40tku ano).
Před 20 dny ale najednou CVAK! Znáte mé heslo? Pro to, co jste nikdy neměli, budete muset udělat něco, co jste ještě neudělali. A to bych nebyla já, abych nezačala Třetí světovou válku v mém hubnutí - nenašla novou metodu a pomalu zase nezačala získávat to, co tolik miluju. Ale o tom příště - těšte se, protože to byste nečekali :)

S láskou,
EMily

It´s metaphor.

18. července 2015 v 23:26 | Emily
Untitled


Možná zrovna teď stojíte na začátku cesty. Na pomyslném nádraží jízdy do pekla nebo možná ráje. To nevíme, dokud se tam nedostaneme. Hledíte na pomalý vlak na obzoru a hledáte odvahu do něj vskočit. Zatím jsi všechny nechala projet, protože si stále nejsi jistá, jestli máš doopravdy sílu to zvládnout. Stojíš a váháš...
Chcete vědět zda do toho jít? Zda podepsat smlouvu s ďáblem, na jejímž konci vás možná opravdu čeká jen to peklo, o kterém každý, mluví? Žádná extáze sebelásky a úcta okolí...možná jen to peklo. Nabízím vám takový malý test. Rozhodující pokus. Všechny víme, že vy s normální postavou, to neděláte kvůli vychrtlosti. Ale no, tak - proč by si přirozeně hubené holky komplikovaly zbytečně život? Jasně, my tlusté, to máme jinak - buď a nebo. Ale vy ostatní? Pravda je, že každá máte svůj tajný důvod, proč po tom toužít. Vychrtlost je jen a jen metafora. Osamělost, odmítnutí, upozornění na vlastní bolest, maskování jiných bolestí... Je to pouze metoda a ne ten základní důvod. Tvrďte si všem, že chcete být kostnaté, ale přiznejte alespoň sobě ten pravý důvod.
A teď k tomu pokusu. Je to jednoduché - jsou prázdniny, takže ideální chvíle. Jeden týden. Beze slova. Vypněte chat na FB, nepište nikomu, prostě zmizte z povrchu zemského. Na jeden týden. Třeba si vypněte mobil a přestaňte se dívat na FB. Na týden se uzavřete do svého světa - čtěte, cvičte, odpočívejte, přemýšlejte o svém životě... Uvidíte, že vám to hrozně prospěje. Pokud se někdo objeví před vašimi dveřmi. Pokud budete mít mobil plný zpráv a telefonátů "kde jste, co děláte, jste v pořádku"... nedělejte to. Máte proč žít a zahodit život, kde vás lidé milují, je obrovský hřích. Vyhoďte váhu z okna. Roztříhejte metr na malé kousíčky. Výjděte ven a obejměte každého svého přítele. A prostě jen tak žíjte... Věřte mi, že vám to už nic krásného nepřinese. Jenom bídu a bolest. Kdo hledá více než je nebe, nalezne vždy už jen peklo.
Ale pokud se tak nestane. Pokud se ozve jen prázdné ticho. Brečte a křičte. Vřvěte všechnu tu bolest a samotu. Ale jen na malou chvíli. Uchopte to všechno do roztřesených rukou a proměňte to v obrovskou sílu. Bolest a samota je ta největší hybná síla, která dokáže zázraky. Bojujte. Bojujte o lepší život. Aby jste už nikdy neslyšela to ticho. Protože v největší samotě uslyšíte ty hlasy, které vám zpívají o dokonalosti... A pokud náhodou prohrajete a šťastného konce se nikdy nedočkáte?
Smrt už je jen formalita.

Emily

Wonderland

3. července 2015 v 12:19 | Emily
Untitled


Bohužel jsem donucená zase jednou něco napsat, ale tentokrát to není nic z mého osobního života. Opravdu jsem vytočená faktem, že blog.cz opět použil můj článek jako titulní článek dne. Jak víte, nestalo se mi to poprvé a už minule jsem nebyla spokojená. Nemyslím si, že by můj blog, respektive jeho obsah, by měl být plošně šířen. Blog zachovám jako komunikační prostor pro sebe a další slečny, které v tom umí chodit. Rozhodně nechci, aby blog sloužil jako nějaké doporučení a rady - z tohoto důvodu jsem přestala otevřeně popisovat formu své diety. Můj blog není pro-ana ani mia. Je to blog pro volbu. Je mi jedno jestli hubnete sportem, dietou nebo anou. Je to o té změně a cestě, kterou jsem ušla.
Ale toto - "Přestaňte s výmluvami a začněte se hýbat, radí všem obézním lidem blogerka Emily." Každý kdo můj blog čte by si musel prásknout do čela. Zaprvé - kdy jsem já zmínila něco o obezitě? Jsem člověk, který neuráží nikoho tlustého/obézního/oplácaného! Všem holkám píšu, ať s dieatama neblbnou, když jsou krásné a hubené. Kolikrát závidím krásným holkám s kily navíc! A nebojím se jim to říct do očí. Pokud by jste četli více, než jeden článek, tak si všimnete, jak obdivuju každého, kdo dokáže žít kvalitní život a je spokojený sám se sebou. Já nejsem a proto s tím něco dělám. Minulý článek neodsuzoval vysokou váhu, ale kňučení a kňourání, to mi vadí. Mějte si sto kilo, buďte spokojená. veďte kvalitní život - a já vám zatleskám. A vždy mi připadá strašně smutné, když si 55 kilové holky zbytečně komplikují život, ale je je mi jasné, že je to pro ně taky jistý boj, kterému já třeba nerozumím, ale neodsuzuji to. Poukazuju tady na všechno - to, co jsem získala i ztratila. Neprezentuju svou změnu pouze jako radost a kopec třpytek. Myslím, že když bude někdo na začátku té cesty a přečte si celý můj blog, tak uvidí celou situaci v barvách a ne jen černobíle.
A nejúsměvnější na tom je - já a radit pohyb? JÁ? To je naprosto k smíchu.
Myslím, že soudit můj blog podle toho jednoho článku by bylo hloupé a dosti primitivní. No, ale na světě jsou zjevně i jednodušší lidé, kterým nedochází souvislosti a myslí si, že mohou soudit dle jednoho krátkého textu. Opravdu jsem někdy zaražená "maloměšťáckým" přístupem některých lidí.
Blog je spíše jakousi knihou, která se musí přečíst celá, aby neunikla křehká vazba souvislostí. Tohle není návod,morální kompas ani obraz ideálního světa. To, co jsem tu psala nemělo být o tom "jak to správně má být" ani "jak by to na světě mělo chodit" a dokonce ani "chci vás poučit o..." Bylo to o mně - taková jaká jsem v danou chvíli byla, to co jsem cítila a prožívala. Ať už vztek, pokoru, pýchu, radost, nadšení, strach, euforii... Napsala jsem spousty věci, za kterými si už nestojím nebo jich dokonce i lituji, ale o tom to přece má být. Svět není správný a ani lidé v něm správní nejsou. Chcete číst idealizovaný obraz? Tak si kupte jakoukoliv knihu o PPP, ta má klasickou výstavbu, o kterou stojíte. Tam venku se všichni musíme tak nějak stylizovat, ale tohle je Wonderland. Místo, kde si všichni vytáhneme hlavy ze svých důležitých zadků, a můžeme být docela prostě živočišně my. Nepřistoupím na hru, že se musím stylizovat a psát jenom to, co je správné. Právě proto tento blog kdysi vznikl - abych tady nemusela nic. Tady je to místo, kde do své náruče přivinu všechny podivíny, osamělé, nepochopené, psychicky nemocné, závislé... v mé Říši Divů jste vítáni :)
Tohle není škola, není to povinná četba a já nikoho nenutím to číst. Do budoucna se pokusím kontaktovat někoho z blog.cz, aby raději mé články z "článků dne" vynechali. Ale jinak nic měnit nebudu.

Emily


http://ask.fm/wonderlandforemily

It´s long, painful road. But it´s worth it.

27. dubna 2015 v 16:34 | Emily


Poslední dobou se na mě nahrnuly otázky typu - "jak jsi dokázal tolik zhubnout", "prosím pomoz mi, nemám sílu", "budeme parťačky v hubnutí". Na vinted.cz je denně několik diskuzí na téma, jak rychle zhubnout, pokud možno, s co nejměnší námahou. Také diskuze - jsem tlustá, jsem nešťastná, ale zhubnout nejde. Na některých blozích se objevují zkratky, typu obalení se fólií, ležení v ledové vodě a nebo extremní léky na obezitu.
Chtěla bych se tedy Vás zeptat - to si opravdu myslíte, že Vám napíšu nějaké tajné kouzlo nebo trik a Vy zázračně zhubnete bez námahy? Myslíte, že mám kouzelnou hůlku a odkouzlím Vám kila tak, jako jsem sobě odkouzlila těch 30 ??? Kdyby jste četli tento blog důkladně, tak víte, co všechno jsem pro to udělala! Od roku 2012 do roku 2014 jsem si prošla krutým očistcem, který byl plný fyzické i psychické bolesti. Vzdala jsem se spousty věcí, jen abych to dokázala. Zašla jsem daleko - mnohem dál, než jsem byla původně chtěla. Takže chcete ode mě pomoc? Jediné, co Vám řeknu - zvedněte svůj zadek a jděte makat! Chcete to? Tak to, krucinál, udělejte a nevymýšlejte si stupidní výmluvy.
Víte, za ty roky jsem si vybudovala jakýsi detektor - když se podívám na nějaký "pro-ana" nebo prostě hubnoucí blog, tak docela rychle poznám, co je daná slečna zač. A v mnoha případech si řeknu - ta to nikdy nedokáže. Zatím jsem se nikdy nespletla. Je to kruté? Ano, je. Ale svět je drsné místo a nikdo se s vámi mazlit nebude. Je to nejen vaše tělo, ale také celý váš život. Více jak rok jsem byla tlustá, zlá, naštvaná a neschopná - kolikrát jsem si řekla, že zase začnu? Milionkrát! Pořád jsem se jen vymlouvala, proč to nejde a omlouvala tím svou neschopnost překonat se. A pak? Jeden den jsem si prostě řekla, že to chci. Chci tak moc, že jsem ochotná pro to obětovat naprosto cokoliv. Riskovala jsem rodinu, přátelé, zdraví, školu... všechno. Chybovala jsem, selhávala, ale nikdy jsem to nevzdala. Díky tomu jsem si před rokem splnila velký sen - na školní akci jsem šla v krajkových šortkách. Stala jsem se lepším člověkam - byla jsem Zmijozel, ale už nejsem :)
Takže se vykašlete na výmluvy. Zapomente jednou pro vždy věty - od zítra začnu, musela jsem si dát kvůli příteli, potřebuju nějakou parťačku, nejde to,... Přestaňte hledat zázračné pilulky a dělat kraviny jako si lehat do ledové vody. Všechno, co za to stojí není zdarma. Pokud zvolíte nezdravou cestu, pak se připravte na hroznou bolest. To není legrace. Sedřené hrdlo, vnitřní mráz, svírání vnitřností, nezahnatelná únava... Je jednoduché psát si na blog prázdné fráze o typu "jsem pro-ana" nebo "jsem ochotná udělat všechno", ale realita je bohužel drsnější. Není to na týden nebo měsíc, jsou to roky! Nepotřebujete knihy, inspiraci, parťačky, blog - potřebujete jen sami sebe!
Možná Vám připadá, že jsem na Vás teď tvrdá. Jsem. Protože dokud jsem k sobě byla mírná a něžná, tak jsem nic nedokázala. Od roku 2015 jsem k sobě začala přistupovat s něhou a nikam mě to neposouvá. Stojím. Takže se v sobě snažím zase najít tu sebenenávist a krutost, která mě povede k nepřekonatelným výkonům. A to radím i Vám. Vzpomínáte si, jak to u mě vlastně začalo v roce 2009? Jednou velmi krutou větou ve filmu - Vy tlustý jste všechny stejný. Doslova bych to přirovnala k úpsání duše ďáblu - dostanete něco úžasného, ale nikdy nevíte, kdy za to budete muset zaplatit.
Na konci bych chtěla napsat něco, co možná většina z Vás nepochopí. Kdybych mohla mít jen jedno jediné přání, tak by to bylo - vážít přirozeně, beze snahy, klidně 65 kilo a mít normální život. To bych si hrozně přála.

Somewhere over the rainbow

5. února 2015 v 9:42 | Emily
Metaphysical | via Tumblr


Somewhere over the rainbow
Way up high
And the dreams that you dreamed of
Once in a lullaby

Mám pro Vás další příběh o písni, která zasáhla můj život. Je to vlastně moje nejsrdcovější písnička, což je docela zvláští, protože jen těžko lze poznat, zda je veselá nebo tragická. Dlouhou dobu provázela můj život a byla mi oporou. Vlastně jsem si přála, aby to byla píseň na mém pohřbu (teď už ne - nepřeji si mít pohřeb). Když jsem jí slyšela úplně poprvé v životě, tak jsem jí nezaregistrovala - byla v titulcích filmu Seznamte se, Joe Black. Ale poprvé, kdy jsem jí doopravdy slyšela bylo jindy...

Oh, somewhere over the rainbow
Blue birds fly
And the dreams that you dreamed of
Dreams really do come true


Už je to hrozně dávno. Vlastně skoro šest let. Byla u mě obrovská party - pili jsme absinth a divočili. Na té party se stalo něco, co mě udělalo šťastnou, něco na co jsem čekala tak dloouho - nemá cenu říkat o co šlo, protože dnes to už nemá žádný význam. Ale představte si, že tu větu, na kterou tak dlouhou dobu čekáte, konečně někdo vysloví. Ano, mluvím o lásce. Tu noc tam byl kluk, co na kytaru brnkal a zpíval Somewhere over the rainbow. Tu noc mou opilou hlavu pohltilo štěstí, tak hluboké, že mi ukradlo dech z plic. V oné opilosti jsem šla ven a bez myšlenky skočila do bazénu. Vzpomínám si, že bylo navečer - slunce zacházelo, ale nebyla tma. Ve vzduchu bylo léto. A já prostě oblečená skočila do bazénu. Voda se nade mnou zavřela. Do plic jsem vdechla vodu. Všechno kolem mě bylo tak nádherně modré. Celou dobu jsem cítila vůni citrónu. Ten okamžik... já nedokážu Vám asi popsat, jak uklidňující byl. Jako by někdo sundal veškeré závaží a vaše ruce svěsil, aby jste si odpočinuli. Pak jsem slyšela své jméno - má kamarádka dřepěla na okraji a volala mě. Já věděla, že se topím, ale nebránila jsem se. To volání mě probralo - řekla jsem si, že přece svět má naději, když vím, co se mi dneska přihodilo - miluje mě, mám tedy naději. Já chtěla najednou, tak moc žít a užít si to. Vynořila jsem se.

Someday I'll wish upon a star
Wake up where the clouds are far behind me
Where trouble melts like lemon drops
High above the chimney tops
That's where you'll find me

Často na tuhle událost myslím. Vždy, když je mi nejhůře nebo se mi stane něco děsivého, tak si vzpomenu na tu noc. Je to jeden z nejzvláštnějších okamžiků v mém životě. Ty silné pocity, co jsem prožívala, jsou nezapomenutelné. Myslím, že tu noc jsem podepsala smlouvu o životě - já se rozhodla, že chci žít. Nikdo mě nezachránil, to jen já sama si to vybrala.

Oh, somewhere over the rainbow
Blue birds fly
And the dream that you dare to
Oh why, oh why can't I

Vraťme se zpátky na začátek příběhu. Už druhý den jsem ležela na zemi a plakala bolestí. Jeden jediný den stačil a já byla zase zpátky. Za pár dní jsem potkala Sofii a začala s opravdickou Anou. Za několik měsíců jsem propadla do takové depresi, že jsem nemohla vstát z postele. Vrátila jsem se k sebepoškozování, ale daleko brutálnějšímu. Tohle všechno se stalo - to pro co jsem se rozhodla žít. Myslím, že mi osud schválně vymáchal pusu v těžkých chvílích, aby mi to připomněl.

Oh, someday I'll wish upon a star
Wake up where the clouds are far behind me
Where trouble melts like lemon drops
High above the chimney tops
That's where you'll find me

Lituju, že jsem se tu noc neutopila. Zní to smutně, ale poslechněte si mé vysvětlení. Já byla šťastná - tak moc šťastná. Moje poslední chvíle na světě by byly naplněné radostí a vírou. Jaký luxus umírat šťasný, nemyslíte? Marně vzpomínám, ale myslím, že takový pocit jako tu noc, už jsem nikdy necítila. Jasně, že se mi stalo spoustu skvělého, ale asi tam kousek mě zůstal pod tou hladinou. V této písni je hluboký smutek. Ano, je sice o nádherném bezstarostném světě za duhou, kde je vše možné. Ale my jsme na opačné straně duhy. Asi měsíc po této události mi napsala ona osoba, že se mám podívat na oblohu. Byly tam dvě duhy pod sebou - obloha byla tak zvláštnš žlutá. Seděla jsem na okně a sledovala tu nádheru. A opět jsem měla naději - v podobě anorexie. Plouživě vstupovala do mého života a já v ní našla víru.

Oh, somewhere over the rainbow
Way up high
And the dream that you dare to
Oh why, oh why can't I...

Na závěr taková drobnost. Svět je poetické místo, protože má nejoblíbenější oblast, kde se velmi často pohybuju se jmenuje... Duha:) Mým snem je bydlet právě tam. Co by jste dělali, kdyby jste měli poslední den života? Už jsem vyrostla z velkých gest - já bych si vzala krabičku Camelek a poslední díll Harryho Pottera a šla si sednou na svou lavičku na Duze. Jednu dobu jsem tam pořád vysedávala. Prostě jen tak na lavičce, poslouchala, hudbu a pokuřovala. Už nemám tolik příležitostí, ale pokaždé, když mám i deset minut, tak si tam skočím a zase na chvíli vypnu... tam někde "na Duze"...

Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit...

6. ledna 2015 v 0:15 | Emily
Little prince | via Tumblr


"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."


Celý život jsem byla ochočená liška. Ta, co se dobrovolně nechala ochočit a každý den seděla ve čtyři hodiny a čekala na své Malé prince. Poslouchala šustění obilí... Ano, ta liška, co snila o tom, že jednoho dne princ neodejde za růží. A sama snad jednou bude pro někoho jedinečnou růží. Jsem dobrá v tom být ochočená - dávám, aniž bych cokoliv požadovala na oplátku... prostě ideální liška. Jasně, občas praštím pěstí a řeknu, že to byl poslední případ. Jasně, poslední... ale jen do toho následujícího.
Stalo se však něco zvláštního. Jeden spolužák... vůbec jsem ho neznala. První rok jsem si ho ani nevšimla, stejně tak on mě. Nevím, kdy to začalo, ale prostě tu byly pohledy. Takové zvláštní. Nepřikládala jsem tomu význam. Občas jsme prohodili pár slov. A zase ty pohledy. Jednoho dne jsem neodmítla jít na školní pivo. A k pohledu přibyly dva letmé doteky rukou a jedno objetí (on mě). Bylo to zvláštní, nějak jsem tomu neporozumněla. Ale to proto, že na to já nejsem zvyklá, což je smutné. Občas jsme si psali a lehce flirtovali. Ale nebylo to snadné - on je tak chytrý, že mi to vyráží dech. Všechny svůdnosti byli postavené na filosofii a tom, že chci být Bůh. Jednou se mě ptal, proč nejím a já ve vtipu řekla, že chci být jako Klíma - nejíst a jen pít alkohol, abych se naučila ovládat svůj svět jako Bůh (egodeismus). Řekl mi, že já nemusím být Bůh, když jsem božská. Zní to ideálně? Tak si uvědomte, kdo jsem. Ano, očekáváte správně...
Dva dny před Vánoci jsem šla na další školní pivo. Byla jsem v zoufalém psychickém stavu. Čtyři piva a dvě vodky. Klasika. Na společné fotce jsem stála za ním, od vzal mou ruku a položil si jí na své rameno a stiskl. Byla jsem unešená. Jako dáma pomlčím a romantickém setkání na záchodě. Domluvili jsme se, že odejdeme od ostatních a půjdeme někam sami dva. A teď to příjde. Zničeho nic - moje tělo vyplo a já omdlela. Před pár lidmi ze školy! Na okamžik jsem se probrala, ale nemohla jsem ničím pohnout. Řekle jsem, že jsem dlouho nejedla. Sanitka. Otrava alkoholem a selhání organismu. Dva předchozí večery jsem pila daleko více, ale prostě se to muselo stát v tu nejméně vhodnou chvíli. Tleskám si.
Ano, takže jediného dechberoucího kluka, který se na mě díval jako na růži jsem zahnala. Na výšce jsem za opilou anorektičku. Dluhy se musí platit.
Abych tak zrekapitulovala chlapce minulého roku. Do jednoho jsem byla zamilovaná, ale ten miluje mou kamarádku. Jeden mě silně přitahoval a opět miluje mou jinou kamarádku. Jednoho jsem prostě chtěla a ten se vrátil ke své bývalce. Svůdný učitel, který se mnou jen spal, neřekl, že má holku. Bezpochyby svůdná parta, bez vtipů. Ani jeden by o mě kolo neopřel před dvěmi lety. Připadá mi komické, jak někdo chce být jako Cassie nebo Effy. To jako fakt chcete být ty tragické krásky s pověstí opilých anorektiček? Já si to s vámi klidně vyměním, pokud je to váš sen. Uvidíte, jak je to bezvadné.
Tenhle rok byl legendární. Kdybych měla počítat kolik mužů o mě projevilo zájem, tak bych si asi vyrazila dech. O mě. Malou, tlustou chudinu. Anorexie je mocná zbraň. Dává a bere. Letos mi toho nadělila požehnaně. Ale vzala... příliš? Ne, to asi nikdy nebudu příliš.
Ozval se mi po půl roce onem "učitel" (už jím není), že na mě pořád nemůže po půl roce zapomenout. Fajn, jsem nezapomenutelná. Milenka. Kamarádka. Liška. Nikdy růže. Zamyslela jsem se a řekla si - opravdu mě čeká něco jiného? Opravdu budeš někdy něco víc než malá, ochočená liška? Proč se pořád nadějně ženeš a dáváš ze sebe tolik? Nebylo by jednodušší prostě brát co je a jak je? Já myslím, že už mě nic lepšího nečeká. A i kdyby ano, tak co jsem si myslela? Jak bych mohla s někým být? Jako si občas odskočit z objetí k záchodové míse? Nebo prostě říct "promiň miláčku, ale já prostě nejím, protože jsem tlusté prase"? Všechno se děje z nějakého důvodu. A já si tento život prostě zvolila...

S láskou,
Emily


http://ask.fm/wonderlandforemily

Lucky Cigarette

24. listopadu 2014 v 18:31 | Emily
Your "lucky" is a cigarette that you turn upside-down first before smoking any others in the pack, and is intended to be the last cigarette of the pack that you smoke.

Untitled

Znáte ten malý podivný zvyk ve Vašem životě? Někdo si přeje přání v 11:11, někdo když vejde poprvé do kostela a jiný při házení mince do kašny. Jsem tak trochu královna těchto podivností - svůj deník adresuji kamarádce (kterou už pravděpodobně nikdy neuvidím - s nadějí, že se jednoho dne vrátí a já jí je předám), vlastním 3 roky krém na ruce (čichám k němu a vzpomínám na šťastné období života - když si ho dám na ruce, dějou se zázraky. Dala bych tisíce za jeho další balení, ale bohužel to je nemožné.), nedočetla jsem 7. díl Harryho Pottera (dočtu ho, až mi v životě bude nejhůře), vysedávám na lavičce poblíž staré školy (s nadějí, že když otevřu oči bude vše zpátky)... žiju drobnými rituály. Jeden je však obsesivnější než všechny ostatní - "šťastná". Je to jednoduché - když otevřete krabičku cigaret, vezmete tu první a otočíte jí vzhůru nohama. Poté vykouříte všechny ostatní až dojde na tu poslední. U jejího vykouření si něco intenzivně přejete. Dělám to pokaždé - už asi 5 let. Páni, to je ale doba - kolik to je krabiček? Kolik přání šeptaných do cigaretového kouře?
Za ta léta jsem spousty šťastných věnovala. Podle mě je krásné mít v ruce přání, ale věnovat ho někomu jinému. Je to projev určitého citu a intimity. Ze zvyku si s nejbližšími kamarády automaticky podáme "šťastnou" a o štěstí se tak podělíme se všemi přítomnými. Občas, když vidím cizí krabičku na stole, prostě udělám "šťastnou". Svět je drsné místo, tak snad každému jedno přání bodne.
Víte, někdy si myslím, že to je ten důvod, proč kouřím. Nejsem závisílá, nepokuřuju si jako ostatní. Jsem spíše takový "sociální kuřák" - kouření je pro mě rituál spojený s určitými situacemi a lidmi. Ale možná je to jinak. Je to jako by každá cigareta byla jenom cesta za přáním. To je metafora a ne ta kravina z "Hvězdy nám nepřály" - zabíjím se každou jednotlivou cigaretou, abych byla možná šťastná. Jedno mizerné přání za 19 cigaret do mých astmatických plic. Každá krabička je tedy vlastně nový příběh o jednom přáním na konci. Bohužel, jsou to většinou tragické příběhy.
Jednu dobu jsem to chtěla vzdát - přání se neplnila a já tomu tedy chtěla přestat věřit. Přání se neplnila, tak proč být pošetilý? A v tu chvíli mi řekl jeden moudrý člověk, že si někdy přejeme věci, o kterých si myslíme, že nás udělají šťastné, ale ve skutečnosti tomu tak není. Možná nás naše přání zavedou do velké bolesti - proto se raději nesplní. Jsme tak ušetřeni daleko většího utrpení. "Šťastná" vyplní pouze to, co nás šťastné skutečně udělá.
Však kolikrát jsem do tmy šeptala v letech 2011-2012, abych měla zase anorexii? Abych byla hubená? Abych zase dokázala ty neuvěřitelné kousky? Se "štastnou" jsme se o to celé měsíce přely - je mi jasné, že takový život pro mě rozhodně nechtěla. Až pak jednoho obyčejného dne, pochopila, že už jsme zkusily všechno. Lusk. A já to znovu dokázala.
Dětinské? Ano, ale co nám zbývá než věřit? Je to asi smutné, ale daleko smutnější bude až to jednoho dne neudělám. Prostě si dokouřím poslední cigaretu a zahodím ji. Když zmizí naděje, začíná velmi prázdný život...

Sometimes I wish that I could freeze the picture & save it from the funny tricks of time...

20. září 2014 v 0:52 | Emily

Fallen leaves|Hello september

Po téměř měsíční odmlce se ozývám. Pořád jsem to nějak oddalovala, ale už prostě není kam uhnout. Ano, za 2 dny mi oficiálně končí letní prázdniny. Začíná podzim. A to je čas na můj návrat k Vám a k pevnému hubnutí.
Minulé léto jsem přibrala 3 kila. Letos? Zhubla jsem asi 2 kila. Jasně, měla jsem zhubnout 10 kilo, ale já si hlavu nelámu. Prostě jsem na dva měsíce občas vypla a pak zase zapla. Omezila jsem zvracení a chvílemi naopak zvracela pořád. Jedla jsem jídla, na která jsem měla chuť. A přesto se mi podařilo nepřibrat:) Naopak, vzala jsem tohle tělo, na kterém jsem pracovala už tak dlouho a konečně... si dovolila zase žít. Protože jednoho krásné dne jsem se složila - byla jsem na veterině a prostě mi najednou došla energie. Cítila jsem jako bych se nedokázala pohnout, protože nemám vůbec žádnou sílu. Bojovala jsem, ale najednou svět kolem mě zmizel. Jak jsem se budila z mrákot, tak jsem se poprvé podívala na sebe... Kam až jsem zašla. Pořád jsem si říkala - dokud neomdlívám, tak jsem přece v pohodě. Ale co teď?
Tak jsem to na okamžik pustila ze své pomatené hlavy. A najednou nebyly mé ruce tak ledové. Ano, přestala jsem odmítat pozvání na akce. Staří známí mi říkají, jak jsem se strašně změnila - a to nemluví o těch zatracených kilech. Jsem milejší a živější. No, možná až moc:) Za tyto dva měsíce mě políbili 4 kluci. Úžasní, neskuteční... Dovolila jsem sama sobě to, co už celá léta ne. Dělala jsem to, co mi dělalo dobře a ne to, co bylo správné. Randila jsem. Poslouchala lichotky. Usínala v objetí. Přijmala něžné doteky, objetí a byla nošena na rukou. Obdržela jsem nemravně svůdné zprávy. Poslechla si nový singl od Tokio Hotel - a znovu si koupila Bravo:) Spala pod stanem. Producírovala se v krajkových šortkách. Chodila nenamalovaná, neupravená. Zamilovala se.
Na tohle léto nikdy nezapomenu. Opravdu. Jednou to bude TO léto.
Ale léto se blíží ke svému konci. A protože jsem to já a Vy přece víte, co teď příjde... Ne, není to "a žila šťastně až do smrti". Nepřišel žádný pohádkový konec, žádný princ na bílem koni, co by mě vysvobodil. Je na čase sama splatit za toto léto účet. Ale no tak, snad jste si nemysleli, že tohle je pro nás zdarma? Že prostě odedřeme tvrdou práci a pak už si jen užíváme? Je na čase vyklepat z vlasů vůni letních nocí. Zápěstí znovu převázat krejčovským metrem. Po linii kostí přejíždět už jen svými chladnými dlaněmi. Nečekat na SMS zprávu, ale na ranní číslo na váze.
Jsem zpátky, mé drahé. Snad budou mizet čísla na váze spolu s hřejivými pocity...

http://ask.fm/wonderlandforemily

Ticho

28. července 2014 v 10:37 | Emily


Ticho. Jeho těžká konzistence je kolem mě téměř hmatatelná. Hutné, neprostupitelné ticho. Myslela jsem, že už ho nikdy neucítím. Ale jak rychle si člověk dokáže zvyknout na tóny staré rockové písničky? Jak snadno člověk podlehne těm dechberoucím pocitům?
6 dní. Je to málo nebo snad až příliš? Šest dní v rytmu písně. Žádný chlad ledové záchodové mísy. Po tolika měsících. První myšlenka ráno nebyla váha. Po tolika letech. 6 dní. Vlažné ruce. Pocit tepla. Uvolněný smích. Poetické, romantické.
Ticho. Ostrý vzduch reality. Vypít velké množství vody. Svázat vlasy do uzlu. Minutu poskakovat. Vzít kartáček. Zvednout prkénko. Naposledy se podívat do zrcadla... A poslouchat znovu to ticho. Ticho, které začne křičet... a pak mi začne on scházet.
Ráno váha ukazuje o další kilo méně. Úsměv. Tohle je přece moje štěstí. Tohle.

http://ask.fm/wonderlandforemily

Nic není jako dřív... Ačkoli máš všechno co jsi vždycky chtěla

29. května 2014 v 21:56 | Emily
"Naši jsou na mě hrdí, poprvé hrdí. A já? Je to stejný pocit jako když jsem oblékla šaty velikosti 36."
(Deník 29.5.2012)

Nevím, ale měla jsem pocit, že dnes musím napsat. Jsem úplně sama doma. Jsou to přesně dva roky, co jsem maturovala. Ten den byl pro mě velmi zvláštní. Ta vzpomínka pro mě má zvláštní hodnotu. Jak moc jsem se proměnila za ty dva roky?
Myslím, že jsem byla plná naděje. Vlastně je to docela zvláštní, nemyslíte? Věřila jsem, že mě čekají obrovské a kouzelné věci. Byla jsem obézní, ale přesto... pamatuju si ten pocit jako by to bylo včera a ne už dva dlouhé roky. Pamatuju, jak jsem byla celý měsíc strašně šťastná. Pořád cítím ty dvě piva v hlavě. Ten teplý letní podvečer mě zase hřeje na kůži. V hlavě mi zní náš smích v hospodě. Myslím, že jsem si ani neuvědomovala, jak hrozně tlustá jsem. Prostě to zmizelo z mé mysli. Vlastně to byl jediný normální měsíc... než to znovu začalo.
Dneska jsem měla test z literatury. Ráno jsem skočila na váhu - velmi uspokojivá. Hned jsem měla skvělou náladu. Oblékla jsem si ty nové šorkty vel.38 a tričko M, které je mi velké. Nálada úchvatná. Holky ve škole nemohly pochopit, jak jsem mohla dostat ze zkoušky 1 a nepřečíst ani jednu knihu z 30, ony je četly všechny a mají 2 a 3. Radily se se mnou při testu. Oficiálně nejsem úplně blbá. Naši jsou na mě pyšní - jak mi to jde ve škole, jak vypadám... Tohle je teď můj život. Mám všechno, co jsem chtěla. Ale všechno má svou cenu nemyslíte? Každý by mi diagnostikoval anorexii a bulimii. A já už asi nemám dost argumentů, abych to vyvrátila. Víte, jak jsem psala, že pro mě někteří lidé ztrácí kouzlo a minulost nemá sílu? Není tohle největší argument pro cestu do pekla? Ve chvíli, kdy cenu ztrácí všechno, co pro mě bylo tolik cenné... A jednoho dne se třeba probudím a... nebudu cítit vůbec nic. Protože, o čem teď vlastně sním? Po čem toužím?
Ano, před dvěmi roky bych nevěřila, že můj život bude takový. Zvykla jsem si nedoufat v nejlepší. Kdybych se podívala do svého života tenkrát řekla bych si - proboha, čeká mě úžasný život! Budu mít všechno, co jsem kdy chtěla! A moje cena za tohle? Však sami víte. Cena se pomalu navyšuje a žádný úsměv, pocit štěsí... není zadarmo. Vybrala jsem si to sama. A vlastně jsem většinou hrozně šťastná, ale v takové dny jako je ten dnešní... se staví proti sobě dvě ostré reality. Ty dvě mé osobnosti stojí naproti sobě a hledí si zpříma do očí. Některé fakta se stanou hmatatelnější.
Když se pak podívám na fotky před a po, tak mi dojde, že cena za tohle pořád není dost vysoká, abych jí litovala. Víte, že pořád, když tu dávám fotky, tak čekám, že mi napíšete, jak hrozně tlustá jsem? Tohle musím dotáhnout do konce, dlužím to té zamilová holce, která snila o velkých věcech. Musím vědět jestli je na konci "a žila šťastně až do smrti".

"Jako by neuběhl žádný čas. A já zase byla na okamžik ta tlustá zamilovaná holka. Já myslím... teda byla jsem tenkrát šťastnější a nebo zlomenější? Kdo jsme byli?"
(Deník 8.4.2014)




http://ask.fm/wonderlandforemily

Thin/Normal/Fat

6. dubna 2014 v 9:46 | Emily
Fat

Včera jsem si projížděla na VV jedno fórum "Ukaž postavu". Projela jsem několik stránek a měla jsem opravdu smíšené pocity. První poznatek - hubnené holky, tam dávají fotky s komentáři jsem nespokojaná/potřebuju zpevnit/jsem hnusná/oplácaná - tak si pojďmě říct, kdo z nás opravdu oplácaných vlastní serii sexy odhalených fotek a dává je někde na fórum? Druhý poznatek - občas tam padla nějaká fotka silnějších/oplácaných/obézích holek (ale většinou něco na těch holkách byla, jinak by tam ty fotky asi nedaly, že) - a hle všechny ty normální a hubené holky - ty jsi tak sexy/ mě se líbí když je holka oplácanjěší/závidím apod. Opravdu? Nemluvě o tom, že před okamžik, tak skuhraly nad svým 50 kilovým tělem. Ale ono je to tak - špeky se na druhých snesou lépe, co? Mám přesně jednu kamarádku, co furt jak jsem sexy a že tomu nerozumí. Ano, cpe se a má max. 50 kilo. Z cizího krev neteče, co? Jenom proto, že jsem se jako obézní tvářila statečně a silně, neznamená, že to byla pohodička, ale to asi každý nepochopí.
Proč jsem tam ale byla? Hledala jsem někoho ve stejné výšce s mou vysněnou váhou číslo jedna. A nenašla. Ale je to fakt masakr, jak na každém může jedna váha a výška vypadat jinak. Některé holky měly vyšší váhu než já nebo jen o malinko menší a byly daleko hubenější. A víte, co je nejhorší - jsem kilo od váhy, kdy jsem podle mě měla už normální nohy. A teď? Dva špalky! Možná je to věkem nebo mám teď rozložený jinak tuk.
A tak bych na Vás měla dotaz - co je vaše definice hubenosti/normálnosti/opácanosti/tloušťky? Na ostatních, ne na sobě! Je to nějaká konfekční velikost (pro mě hubenost je od vel. 36)? Je to nějaká váha? Centimetry? BMI? Určitě něco takového máte, tak se se mnou podělte, protože já bych byla do budoucna ráda hubená, ne normální. Jen moc nevím, co to je:) Jo a, jak je ta známá 90-60-90, kolik je ideální stehno a paže?

PS: Do cíle (prvního?) už jen 11 kg!

http://ask.fm/wonderlandforemily

Thin line...

25. března 2014 v 0:41 | Emily

"Pršelo a já... raději bych byla, kdybych věděla, že je to smrtělně nebezpečné. Raději mrtvá než tlustá. Takhle jsem se už dlouho necítila. Víš... já opravdu doufám, že tohle prokletí zvané můj život jednou skončí. Ne, už se mi nedějí katastrofy...žádné násilí, bolest, teror... teď prostě jenom jsem. Narodila jsem se vadná. A to je horší než utrpení, protože to v jednu chvíli pomine... protože to skončí... Ale tahle moje prokletá existence ne."
(Deník 11.9.2013)

O tomhle přemýšlím vlastně od výročí mého hubutí. Sami všichni víte, jak tady celou dobu tvrdím, že nemám anorexii ani jinou formu PPP. Já o tom byla přesvědčena, opravdu. Ale víte... kdy jsem si tenkrát uvědomila, že jsem anorektička? Co to vlastně je a kde je ta hranice? Když jsem začínala v roce 2012, tak jsem si řekla, že to udržím v mantinelech normálnosti na pokraji za který nepůjdu. Ale kdo to je?
Pomalu se zavírám ve svém světě. Neuvědomovala jsem si to, ale vlastně je to tak. Jsem šťastná o samotě. Venku mám pořád pocit, že mě někdo sleduje a hodnotí. Chovám se jako blázen. Pořád se osahávám a kontroluju se. Každý lesklý povrch je záminka pro pozorování se. Věčné vážení a měření. Den a moje nálada je podle toho, co ukáže váha. Focení a studování fotek svého těla. Nenávist - chvílemi mám pocit, že jsem nikdy nebyla tlustší než právě teď. A když se skloním k záchodové míse... na okamžik mě napadne...že mě to možná zabije. Ale nejsem vyděšená, spíše mě to uklidní. Je to tady - raději mrtvá než tlustá.
Chceme se bavit konkrétněji? Mám ledové ruce a nohy. I když je horko. Pořád. Ve své obří mikině. Můj tlak? 60 na 120. Křupou mi kosti - nemám dostatek kolagenu, takže se mi o sebe kosti třou - zápěstí už mě tolik bolí... Beru léky jako šedesátiletý člověk. Dneska v hodině jsem měla takovou závrať... Tři piva mě odrovnala do neuvěřitelného stavu. Tohle všechno jsem čekala za dalších deset kilo, ale je to tady teď. Jsem tlustá holka s hubenými problémy.
Ke zvracení se ani nebudu vyjadřovat, namám chuť poslouchat řečí, jak toho mám nechat. Není to, ale dobrý. Je to tak opojně jednoduché. A funguje to - udělala jsem pokus. Dělám to... hodně často. Víc než je zdrávo.
Ceady (jistě ji znáte jako blogerku - ano, dříve byla jednou z nás) v jednom z posledníh článků vystihla něco, co je podle mě typický rys anorektiček. Vystihla to také Aimee v komentáři pod minulým článkem. Já se dlouho styděla to přiznat. Jak řekla Ceady - "žila by na pustém ostrově se sexuálním maniakem, kdyby jí dostatečně miloval." Jistě, hrajeme si na hrdinky, ale ve skutečnosti... víme, že nejsme milovatelné. A proto po tom tak moc toužíme. Každý máme rozdílný způsob, jak naplnit tuhle tužbu. Nebýt neviditelná. Dostat konečně nějaký cit. Být oceněná. Být trochu litována, protože i to je jakási forma citu. Není to o tom získat pozornost... ale získat nějaký drobný kousek citu. Objetí, lichotka, něha, strach... je to vlastně jedno. Krmíme se lichotkama. Neumím si říct o to, co potřebuju a tak beru to, co je. A už ani to vlastně ne.
Už zítra zase budu sebevědomě tvrdit, jak mám vše pod kontrolou. Mám to, co jsem si přála... mám možná víc. Upřímně, kdo věřil na začátku, že to dokážu? Já teda ne. O skoro třicet kilo později... stále dýchám. Bojuju všemi metodami. Dotáhnu to do konce - cenu jsem znala od začátku, i když jsem se bála si to přiznat, že to jinak nebude. Stejný příběh. Stejné stavy. Stejná bolest. Jenom ta holka už je jiná. Víte, co mě tenkrát zastavilo? Ztráty. Ale co mohu ztratit teď? Už jenom holý život. Možná se teď ptáte, tak proč toho nenechá? Víte, proč? Pro ta objetí. Pro ty lichotky. Pro všechna ta vítězství a rána, kdy je váha překvapivá. Proto jenom oklepu hlavu... a pokračuju dál.
Tak kde je ta kuzelná hranice? Kam až zajdu? Jak se pozná porucha?

Emily

http://ask.fm/wonderlandforemily

"Poezie je také o tom, jaké oči jí čtou. Co jinému připadá odporné, to jiný považuje za krásu. Co jeden vidí jako zvrácené… druhý považuje za lásku."

19. března 2014 v 11:57 | Emily

Přesně před pěti lety. Ten okamžik mám v hlavě vyrytý. Myslím, že už nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem se rozhodla, že musím zhubnout a přitom už je to tak dávno. V ten okamžik se mi do žil vlila naděje. Jak jedno jediné rozhodnutí může změnit běh života na tak dlouhou dobu? Jak jedna minuta promění celého člověka od základu?
Moc dlouho jsem přemýšlela o čem psát. Mám pocit, že už bylo vysloveno snad všechno, co mělo nějaký smysl. Ale jedna otázka pořád padá znovu a znovu - kde jsem vzala tu sílu. Chcete upřímnou odpověď, jak jsem se dokázala jednoho dne znovu dostat do kolotoče a dotáhnout to až k úbytku mínus 27,3 kg? Dlouho jsem o tom sama přemýšlela. Procházela jsem všechny Vaše blogy. A pak mi došlo, co se změnilo u mě a proč to tentokrát vychází. Zrovna dnes mi taťka řekl, že mě obdivuje za tu sílu, když se přemáhám. Je to můj život, mé tělo, má budoucnost. Znovu se musím opakovat, ale je to jenom Vaše volba, můžete říkat - musela jsem to sníst, protože jsem byla u babičky/donutila mě mamka/chtěl to po mě přítel/musela jsem atd. Řeknu Vám tajemství. Nemusela. Je to v důsledku jenom Vaše rozhodnutí. Ještě donedávna jsem podléhala prosbám - ale tak vezmi si/musíš/apod. Dnes už bych to neudělala. Dělá mě to šťastnou a každý den na váze se odehrává malý kouzelný zázrak, který mění nejen ty čísla na váze, ale také můj život. Ne, já nejsem o nic silnější než Vy - může to dokázat každý. No, jistě jděte a dejte si dort/rohlík/koláč… ale pak neříkejte, že jste museli. Je to Váš život a Vaše bitva a nikdo jí nebude bojovat za Vás. Ve chvíli, kdy mi tohle došlo, tak už to nebylo nemožné.
Nedávno jsem si vzpomněla na jednoho spolužáka. Občas mluvil o různých filosofických věcech. A jedna z nich byl ten známy fakt, že hvězdy na nebi už možná dávno nejsou a k nám se ještě nedonesl obraz jejich zničení. My tak koukáme na oblohu a sledujeme něco, co už možná dávno neexistuje… To byl můj podstatný problém a vidím ho na tolika ostatních holkách z blogů. Hledíme k něčemu, co už možná dávno přestalo existovat. Naše období anorexie je pro nás hvězda. Staré dobré časy. Kdysi jsme dokázaly zázraky. Vzpomínáme na ně, sníme o nich. Jistě, světácky píšeme, jak by si holky měly dávat pozor, ať nedopadnou jako kdysi my, protože je to ohromně těžké. Ale uvnitř nás je hrdost. No, tak nebuďme naivní, takové ty typy co dodnes obcházejí naše blogy a poučují o tom, jak je lepší všechno změnit bla bla bla. Proč to dělají? Kdyby byly mimo, tak už sem ani nevlezou! Přiznejme si, že anorexie byla v našem životě možná to jediné, co jsme kdy dokázaly.
Nakonec bych Vás chtěla požádat o to, co jsem nikdy neudělala. Vím, že tu chodíte i Vy, co jste tohle nikdy nepoznali. Angažujete se tady a snažíte se mi pomoct… Prosím Vás, pokud máte ve svém okolí někoho, kdo si prochází sebenenávistí… ukažte mu, že má cenu. Že je výjimečný, alespoň pro Vás. Obejměte ho. Uvidíte, že na to čeká. Pro Vás to může být jenom jedna hloupá lichotka, ale pro něj to bude velká věc. Možná tím zabráníte jednomu dalšímu dlouhému příběhu. Protože to hubnutí je na tom to nejmenší… člověka to změní. Jeho hodnoty a pohled na svět. Když tolik let…každý den si myslíte, že jste jenom tlustá netalentovaná chuděra. Uvěříte tomu. Uvěříte, že si zasloužíte všechno, co Vám ostatní provádějí. Možná mi nevěříte, ale tak mi dovolte citovat z mého deníku: "Když jsem hubenější, tak mě mají raději. Čím budu hubenější, tím mě tedy budou mít více rádi." Kolik myslíte, že mi bylo, když jsem tohle napsala? Zní to jako od malé holčičky, ale není to ani rok staré. Bylo mi dvacet. Každý rok 7. 3. píšu seznam přání podle toho, kolik je mi let. Ten první rok 2012 (byla jsem tlustá) - moje úplně první přání bylo "mít zase anorexii." Otázka je zda si náhodou toto přání nemám odškrtnout jako splněné.
Možná mě někdo čte už pět let. Pamatujete si mě? Víte, kdo jsem byla na začátku? Snila jsem o tom, že změním svět. Zajímala mě ekologie, chtěla jsem rodit děti homosexuálům, pomáhat všem potřebným,… Chtěla jsem být psycholožkou. Snila jsem o velké lásce. Naděje. Tolik velkých věcí jsem chtěla změnit. Nepila jsem, nekouřila… Chtěla jsem od života velké věci. Dneska už je to jenom holka, co jsem kdysi znávala.
Za ty roky se pro mě toto stalo symbolem štěstí. "Stoupla jsem doma na váhu a ukazovala mínus 16,5! Tohle je to pravé štěstí, teda alespoň v to doufám." Je až smutné, jak moc velkou cenu to pro mě má. Jak se pořád prohlížím v zrcadle, rukama přejíždím po křivkách těla… Prožila jsem velký příběh lásky s anorexií. Nikdy jí nepřestanu milovat. Protože ona mě neopustila jako všichni ostatní. "Měla jsem chuť se přejíst, ale došlo mi, že by mi to ublížilo daleko více. Hlad je to jediné blízké, co mi zbylo." Ona si o mě myslí velké věci - pro ní nejsem jenom chuděra, coura nebo blázen. Všechny ty překrásné okamžiky, které jsem prožila jenom díky ní. "Poezie je také o tom, jaké oči jí čtou. Co jinému připadá odporné, to jiný považuje za krásu. Co jeden vidí jako zvrácené… druhý považuje za lásku."
Chtěla bych Vám všem za těch pět let poděkovat. Bez Vás by to nemělo žádný smysl a možná bych to nikdy nedokázala. Byly jste mou velkou inspirací a podporou. Mohla bych tu jmenovat, ale já myslím, že Vy samy víte…
Bojím se, co bude, až budu na konci své cesty. Celou tu dobu sním o tom, jaké tu bude, až budu hubená. Dala jsem tomu takovou hodnotu...ale…co když to nebude stačit? Co když zůstanu už napořád jenom tou tlustou chuděrou?

(kurzívou úryvky z deníků z období 2012-2014)

http://ask.fm/wonderlandforemily

"You think you want to die, but in reality you just want to be saved."

19. února 2014 v 22:21 | Emily

...

Za měsíc to bude přesně pět let. Pět let od okamžiku, kdy jsem si pustila jeden stupidní film a ten mi změinil celý život. Jeden film. Zhruba jedna minuta času. A nic už nikdy nebylo stejné.
Stalo by se to, kdybych si nikdy nekoupila to DVD? Narodila se moje anorexie skutečně v ten jediný okamžik? Nebo prostě jen čekala až se do mě zakousne? Někdy přemýšlím jaký by můj život byl. Jaký měl být než jsem se rozhodla jít proti větru.
Pět let. Strašně dlouhá doba nemyslíte? Kolik dní jsem hladověla? Kolikrát jsem se sklonila nad záchodovou mísou? Kolikrát jsem se měřila a vážila? Tohle je pět let můj život. Jasně, byla tu jedna docela dlouhá přestávka, ale o vlastně byla jenom jedna taková stejně těžká fáze.
Jsem unavená. Dneska mi bylo tak strašně špatně... ta bolest. Byla k nevydržení. A mě došlo... že tohle už je napořád. Tohle je můj život. Včera jsem se trochu více najedla a hned mi je tak šíleně zle. Víte, kdyby to mělo trvat už jen třeba měsíce nebo rok... ale navždy je strašně dlouhá doba. Jasně, můžete říct - tak se na to vykašli. Jenže přesně v ten okamžik...se stanu prostě jen tlustou holkou. A to by mě zabilo. Tohle není boj o smrt, ale o to abych mohla dále žít. Je to to jediné...
Není to jenom o tomhle jediném. Celá tahle moje snaha je jenom malá součást velkého problému. Problému panického strachu. Strachu, že nejsem dost dobrá. Strachu, že selžu. Strachu, že se stane někomu něco zlého. Strachu, že na něco nebo někoho prostě nemám. Někdy si myslím, že je to prostě nějaká psychická nemoc... která mě pomalu sžírá až mě jednou.... třeba sežere celou. Poslední měsíce byly jako vyplnění všeho, čeho jsem se tolik bála. Rána za ránou a já ani neměla právo truchit pro jednu věc a hned tu byla druhá. Pořád všichni říkají, že to bude jednou dobré, ale víte co? Už tak dlouho to není ani lepší. Prostě jen období, kdy je to šílené a trochu méně šílené. A víte, co? V tomhle kolotočibolesivého strachu jsem zapomněla bát se o sebe. O své zdraví. O své bezpečí. A víte, co je na tom nejhorší? Dříve jsem mohla myslet na smrt - prostě, že až to bude fakt zlé, tak jednoduše umřu. Ale dnes? Mám tolik zodpovědnosti za ostatní, že nemůžu, A tak se občas jenom zastavím a... přemýšlím jaké by to bylo, kdyby byl prostě konec. Ani ne tak života, jako toho strachu.
Ale Bůh je milosrdný. A proto mi hází drobky. Já osobně takovým okamžikům říkám "miracles". Zavřete oči a vzpomeňte si na ně. Jsou to ty drobné okamžiky v životě, kdy se stane něco nemyslitelného. Jasně, asi si myslíte, že to je nějaká první pusa, dobrá známka ve škole, schozená kila... ne, tohle je jiné. Je to tak neočekávané, že vám to vyrazí zbytky dechu z rozbolavělých plic. Je to něco nemyslitelného, neskutečného...něco v co jste ani nedoufali. Jediný tanec, vášnivé chvilky, neuvěřitelné ráno s neuvěřitelnými lidmi, pozvání od někoho nečekaného... druhý den se smějete. Tančíte po pokoji na imaginární hudbu. Na ten okamžik, kdy si uvědomíte, že se to opravdu děje... nikdy nezapomenete. Ale ony tyhle zázraky mají svá "ale". Jak rychle a nečekaně přišly... tak také zmizí. A zůstanou jen vzpomínky.
Dnes, když jsem s bolestmi ležela v posteli a byla i po 10 hodinovém spánku unavená, najednou jsem zatoužila... nebýt na to všechno sama. Jednou zase na to nebýt sama. Bylo to sobecké, ale... byl to jen okamžik. Je tady otázky - co je horší. Polykat krev a nebo samotu? Nesmím být naivní hlupačka - tohle není pro mě. Já jsem ta holka, co se musí smířit s málem. Zase se mi to dokázalo... co jsem čekala?
Tak jo, je na čase pokračovat. Zapomenout na naději, přestat doufat. Tohle se nezmění. Pro mě prostě není "a žila šťastně...". Musím zase nasadit svůj úsměv, veselé historky, zatnout zuby nad bolestí... a v noci nechat zapnuté světýlka, aby mě to nesežralo. Nevím, jak dlouho tohle ještě můžu přežít. Jsem unavená. Byla to má volba a já si za ní sama přebírám odpovědnost. Nestěžuju si, nekňučím, nevolám o pomoc. Tohle je moje válka - jen dochází mi síla k věčnému boji. Co vlastně od života chci? Svobodu a nebo konečně poprvé v životě... raději mír.

S láskou,
Emily

http://ask.fm/wonderlandforemily

2014 It's my life... Don't you forget

1. ledna 2014 v 16:50 | Emily
Untitled

Nový rok. To se asi sluší nějak zhodnotit ten minulý. Nebo si říct, co chceme v tom budoucím.
Minulý rok byl... já nevím, jak ho shrnout to jediného slova. Podle posledního měsíce bych asi měla napsat tragický, ale zase takový nebyl celý, že. Myslím, že to, co jsem prožila poslední měsíc jsem prostě prožít musela, aby mi došlo spousty věcí. Někdy nám toitž život věci naznačujeme, ale my jsme příliš zaslepení vlastní pravdou. Byla jsem až příliš fixovaná na své sny a hodnoty až mě málem zabily. A tak mi Bůh ukázal realitu. Ano, zní to divně, ale ze jediný měsíc se mi zbortily téměř všechny hodnoty... Takže se musí můj život musí nutně změnit.

1. Za poslední měsíc mi došlo, že mám kamarády jenom když oni něco potřebují nebo na párty. Byla jsem na tom hodně zle a opravdu hodně jsem potřebovala podporu. A kde byli všěchny ty "dobré duše" a "věrní přátelé"? Takže moje vize do příštího roku - taky se o štěstí ostatních nebudu až tak starat. Prosím, každý je svého štěstí strůjce. Žádné "příjdeš mi prosím pomoct/potřebuju vybrat šaty/půjdeš se mnou tam a tam/půjčíš mi peníze/cítím se sám". Příliš jsem se zabývala životem ostatních a kde byli oni, když jsem se klepala zimou a zvracela každé jídlo?
2. Musím se smířit s faktem, že nejsem typ holky, co bude mít někdy hezký, romanitcký vztah. I když to prohlašuju, tak dlouho...doufala jsem. Můžu se trápit a brečet do nekonečna... ale nic to nezmění na faktu, že prostě nejsem ten typ holky. Když to skutečně vnitřně příjmu, tak můžu získat svobodu... Mě prostě nečeká a "žili šťastně až navěky"... ale tak byli šťastní pro jednou.
3. Přestanu ze sebe dělat hlupáka. Končím s vařením a pečením. Celou dobu jsem to dělala s pocitem, že jednou budu matkou a manželkou. A dost pravděpodobně nebudu nikdy ani jednou z nich.
4. Už nikdy nedovolím, aby mi názor ostatních zabránil udělat něco, co chci. Ale no tak, stejně si o mě nikdo nemyslí nic dobrého, tak proč prošvihnout příležitosti. Jsem jiná, prostě jsem a ať se s tím každý smíří...
5. Zhubnu 15 - 20 kilo. Je mi jedno, co si kdo o tom myslí. Je to moje tělo a můj život. Dosáhnu toho jakýmkoliv způsobem. Nemám, co ztratit.

Rok 2013 je nenávratně pryč a je to dobře. Každý pád je šance vstát a i já se musím smířit, že některé věci jsou tak jak jsou. I když to asi bude nějakou dobu ještě trvat. Kdybych měla šanci teď přijít za svým já v den 1.1.2013 řekla bych jí... Ať udělá všechno, co jí udělá šťastnou. Ať nepřemýšlí o ostatních, ať se nebojí, že je ztratí, protože je stejně ve skutečnosti nemá. Že ona už nemá tolik času, jak si myslí...
Vlastně také uvidím, jestli neodejdu z blogu. Nejsem si jistá, že mi pořád dává to, co potřebuji. Měla jsem ráda tu pevnou anorektickou komunitu a ne jen "dej na sebe pozor/neblbni..." Uvidíme...
Vaše Emily

Don't dream It's over.

21. prosince 2013 v 3:34 | Emily
Boulevard of broken dreams- Green day

Po krátké odmlce… Chtěla jsem napsat, tolikrát jsem měla otevřené okno nového článku, ale… Myslím, že jsem vždycky měla schopnost slovy popsat to, co jsem Vám chtěla sdělit a obejít to, co jsem zmínit nechtěla. Ale teď poprvé za ta dlouhé léta… došla mi slova. Nevím, jak mluvit a nevím, jak dál mlčet.
Poslední měsíc byl velmi zvláštní. Pocity euforie a pohody střídaly stále rostoucí pochybnosti. Přerostly v panický strach. Nechtěla jsem si přiznat pravdu a tak jsem dělala jako by nic. Přes den to šlo, ale noci… přemýšlela jsem o budoucnosti, co je nejspíš přede mnou. Mé obavy se vyplnily. Můj život se měl proměnit. A já to přijala. Jistě byla jsem vyděšená a… naštvaná, ale smířená a nějakým způsobem i připravená. Ale tato proměna trvala jen malý okamžik. Pár dnů, hodin. A pak jsem se jednoho rána probudila a bylo to pryč. Dalo by se očekávat, že si oddechnu. Já však zůstala opuštěná a prázdná. Většina lidí by mi asi řekla, že bych za to měla být ráda, že to takhle skončilo, ale mě ta zpráva mě zasáhla, tak jako nikdy nic. Neplakala jsem. Nemohla jsem. Přestala jsem v noci spát. Seděla jsem a dívala se do vánočních světýlek a přemýšlela - proč se to muselo stát zrovna mě. Pocity strašného selhání. Potřebovala jsem někoho - kohokoliv, kdo by mě jenom objal. Ten týden mi poprvé došlo, že už nemám nikoho. Na takovou věc jsem neměla být sama, ale byla. Musela jsem fungovat dál, i když jsem jenom potřebovala zastavit a vydýchat se. Mým tělem pravidelně procházely křečové záchvěvy. Nejedla jsem, a když ano, tak jsem nedobrovolně zvracela.
Potřebovala jsem, aby svět na okamžik zastavil a já se s tím mohla alespoň trochu srovnat, ale místo toho jsem dostala další hlubokou ránu. Věc, která mě už velmi dlouhou dobu strašlivě děsila, protože jsem věděla, že přijde, ale doufala jsem, že je to ještě daleko a mám čas. Ta informace mě zastihla ve stejný týden. Jedna prostá věta z úst někoho, kdo si ani neuvědomil, že… Můj velký sen, má jediná naděje zemřela na špinavých záchodcích hipsterského baru. Opět jsem nedokázala brečet. Skoro tři roky dělám všechno jen pro to jediné. Studuju, hubnu, stavím se na hlavu… s nadějí. A ta už teď pro mě už není. Všechny ty šťastné cigarety vyhořely zbytečně. Já věděla, že to jednou přijde, ale proč teď? Když umře váš poslední sen… co se mnou bude?
Od jistého věku trpím v tichosti. Nezatěžuju svými problémy nikoho - ani svou rodinu. Takže se snažím hrát hru, ale poprvé v životě jsem v tom fakt mizerná. Já už totiž nemám sílu. Proč se to nejhorší pořád děje jenom mně? Já chci být normální dvacetiletá holka s normálními problémy. Jasně, že za hodně věcí může moje problematická povaha, ale můžete mi říct, proč to pro mě alespoň jednou nedopadne dobře? Jednou jedinkrát, prosím. Kolikrát ještě budu muset spadnout ze schodů a kolik facek musím dostat, abych dostala alespoň jeden dobrý konec? Myslela jsem si, že život není o šťastném konci, ale o samotném legendárním příběhu. Jenže to nejde věčně. Chtěla bych to všechno už vzdát, protože já už nemám sílu pořád jenom bojovat. Ráda bych prostě jen svěsila ruce… Ono to nebude lepší - nikdy to nebylo lepší, takže mi to laskavě ani nepište. Já mám totiž pocit, že se vždycky jenom pracně oklepu, chvíli vydýchám… a je to tu znovu. A já už nechci.
Uvědomila jsem si, že celý svůj život žiju ve strachu - z toho, že nejsem dost dobrá, tlustá, talentovaná, že nezvládnu školu, že si o mě lidé myslí něco zlého, že se něco stane někomu blízkému, že se provalí nějaké tajemství, že nejsem dost dobrá žena, doktorů, že mě nikdo nebude mí rád, že jsem divná… Víte, jaký je to pocit se pořád jenom něčeho bát? Už od malička pořád jenom strach. Já ani nevím, jaké je to být v bezpečí. A při tom všem jsem zapomněla mít strach sama o sebe - o své bezpečí a zdraví.
Aby toho nebylo málo... Poslední týden je doma peklo a mě došlo mi, že mou rodinu už nejde zachránit. Musí to skončit než to zničí všechny z nás. Moje snahy a boje byly zbytečné. Dnes to zase vygradovalo. A k tomu všemu - umřelo mi jedno z mých odchovaných koťat - dnes jsme ho našli. A najednou už mi došlo všechno. Zhroutila jsem se. Veškerá ta bolest je najednou ve mně a já to asi neustojím. Poprvé po strašně dlouhé době pláču a nejde to zastavit.
Musím dál fungovat, ale není to jednoduché. Pořád mám strašidelné křeče. A z vnitřního chladu se stal ukrutný mráz - dneska jsem celé odpoledne proležela v obrovské mikině, v peřině u topení a stejně mi byla taková zima, až to bolelo. Mám pořád hrozný hlad, ale když něco většího sním, tak je mi zle. Zase je zpět moje úporná bolest hlavy. Přestala jsem psát deník, protože… když to napíšu, bude to všechno pravda. Chci vzít něco ostrého a pořezat se. A zrovna teď je velmi těžké najít nějaký argument, proč to neudělat. Protože o ten poslední jsem před týdnem přišla. K čemu byly všechny ty bitvy? Proč jsem skoncovala s anorexií, práškama, sebepoškozováním,… k čemu? Mám dost toho, jak se pořád pro někoho a něco obětuju. Já jsem vždycky tady pro všechny, ale kdo je tady pro mě? Dneska mě napadlo, že možná potřebuju, aby se ke mně alespoň na chvíli choval hezky a alespoň předstíral, že mu na mě záleží, i když mu jde jen o to jedno.
Tohle je jeden z těch okamžiků, kdy lituju, že už tento blog není moje bezpečné místo. Potřebovala bych na to nebýt sama. Ale měla bych se s tím sama v tichosti smířit jako se vším doposud. Zmizení se prostě stávají. Bolest vyprchá a krvácení se zastaví. Člověk si myslí, že má navždy, ale není to tak. A někdy prostě nedostaneme šanci zvolit si a bojovat. Nevím, co teď s životem. Všechno, najednou přestalo mít smysl. Dvě velké naděje umřely a třetí pomalu umírá. A já zůstala žít.
Omlouvám se, tohle asi nebude patřit k nejlepším článkům, ale lépe to popsat neumím...
Emily

"Tlusté holky jsou za to vděčné. Tlusté holky udělají všechno."

23. listopadu 2013 v 13:54 | Emily
... | via Tumblr

Minulý týden jsem ve středu dočetla jednu knihu, ktetá mě zasáhla. Ne, že by byla, tak dobrá (spíše dost blbá). Dostala jsem se k ní tak, že jsem projížděla seznam knih s tématem "vztah vyučujícího a studenta" (ano, tohle je má úchylka) a toto byla jedna z mála do češtiny přeložených. Děj se točí kolem třech kluků - jeden krasavec chtějící krasavici, jeden spí se svou učitelkou a poslední zvažuje vztah s tlustou holkou. A ano, nejvíce mě dostal ten kluk s tlustou holkou. Hodně by mě zajímalo, jak ta holka vypadala, protože to, co o ní říkali bylo fakt drsné. On ji sexuálně chtěla, ale nelíbila se mu. Knihu napsal chlap, takže asi mluvil ze sé zkušenosti. Ale jedna věta mě prostě dostala - "Tlusté holky jsou za to vděčné. Tlusté holky udělají všechno."
Vzpomněla jsem si na svou "divokou" dobu, když jsem měla anorexii. S jednima světem protřelýma holkama jsem se bavily a vymyslely dvě teorie, které jsme svou praxí všechny odsouhlasily. První je, že jsou základní tři typy holek - múzy/víly (osudová žena pro chlapa, na kterou nikdy nezapomene a bude po ní toužit celý život), přítelkyně/manželka (normální hezké hodné holky se kterými bude chlap chtít prostě být) a milenky (divoké, všeho schopné. Chlap si užije, prožije, ale nezústane). A teorie číslo dvě - krásná holka může se sexem čekat, jak dlouho chce, protože na ní každý rád počká. Normální může taky, ale ne dost dlouho, aby si nenašel stejnou a méně upejpavou. A ty ne úplně hezké/s nějakou vadou jako např. tloušťka... bohužel je jejich jediná šance udělat to rychle a kvalitně.
Já jsem tuto teorii uznávala. Usoudila jsem, že se musím znát své místo a cenu. Prostě jsem si myslela, že nejsem dost dobrá, abych mohla dělat cavyky. Nevím, jestli za to může tahle teorie a nebo moje problematická povaha. Ale ta se projevila až po anorexii - měla jsem pocit, že je moje povinnost být mužům "k užitku". Že pro nic jiného nejsem. Já vím, že je to hnusné, ale já jsem prostě měla pocit, že jenom pro to se hodím, že mi víc nepřísluší. Předtím jsem byla strašná romantička. Taky jsem si léčila mindrák - ony jsou krásné/talentované/chytré, ale já měla víc chlapů. Stupidní? Ano, dnes už vím, že to je součást mé poruchy.
A já se pořád chovám jako "tlustá". Dělám jen to na co mám pocit, že mám. Takzvaně znám, kde je mé místo. Limituju sama sebe a možná je to škoda. Když jsem se minulý týden vztekla a začala se chovat jako "stará já" - zašla za někým na koho jsem měla pocit, že prostě nemám a jednoduše řekla, že mě přitahuje a chci ho. A? Ještě tu noc mi napsal ať za ním přijedu na hotel. A tím věší byl můj šok, když jsem si uvědomila, že já mu připadám skvělá. Choval se ke mě jako nikdo dlouhou dobu ne... Bezcitná romantika. One night wonder.
Možná by mi mělo konečně začít být jedno, co si říkají ostatní. Protože možná já jsem ten největší cenzor a ne ostatní. A prostě se řídit heslem "líná huba, holé neštěstí". Nejsem sice krásná a úchvatná, ale to neznamená, že jsem pořád, tak ošklivá a tlustá. Já už nejsem ta holka, co před rokem a půl. Změnila jsem se a vděčím za to jen sama sobě. Pořád jsem až po lokty v mindrácích - jsem už stará/ mám nechutné kosti/jsem tlustá/mám odporné nohy/malé prsa... Ráda bych to změnila, ráda bych se změnila.Moje psychika se asi jen tak nezmění, ale je na čase občas přeřvat ten hlas v hlavě, že na něco nemám a že to není nic pro mě.
Doufám, že tento článek Vás příliš nepohorší. Já říkám, že mé názory nejsou v pořádku, ale bohužel až příliš souvisejí s mými problémy a psychikou. Co na to říkáte vy? Jak to máte se sebevědomím a sváděním? Doufám, že se chováte podle toho, jak překrásné jste:)

I won't beg you to stay with me

7. listopadu 2013 v 22:37 | Emily
we accept the love we think we deserve <3 | imperfectlyflawless on Xanga


Poslední dobou se nashromáždilo několik poznámek a výtek ze stran mých známých na to, že už dlouhou dobu nemám vztah a na to, že v nejblížší době to nemám v plánu měnit. Tvrdí, že můj přístup je nezdravý a že je ze mě pomalu psychopat. Já si naopak myslím, že je to právě takhle správně.
Rozhodně nechci nikoho kritizovat, ale nemyslím si, že je dobré si pořizovat přítele v době, kdy (eufemismus) extrémě hubnete. První důvod je jasný. Jedna moje kamarádka je bulimička - všichni to víme a všichni děláme jako by nic. Mluvila jsem o tom s jejím přítelem a on, že by jí chtěl pomoct, ale bojí se, že ji naštve a bla bla bla. Výsledek? Já tedy rozhodně nechci být s někým, kdo mi nechce pomoc, kdo se o mě dostatečně nebojí. A na druhou stranu nemohu být s tím, kdo by to udělal. Patová situace, ne?
Vy si totiž možná neuvědomujete, jaké je to být na té druhé straně. Já na ní byla a věřte mi, že to je zodpovědnost a utrpení, které člověka ničí. Když mi bylo patnáct, tak jsem nebyla připravená tahat sjetého přítele zpod stolu. Nebyla jsem připravená křísit ho z polosmrtelných stavů. Nebyla jsem připravená bránit mu v tom, aby si pod vlivem neublížil. A opravdu jsem nebyla připravena ani v devatenácti mu v případě potřeby (která nenastala) nabídnout svou ledvinu. To, že jsem nebyla připravená neznamená, že jsem to nedělala. Také jsem měla za nejlepší kamarádku anorektičku, která se mnou skrz anorexií manipulovala. Utíkala jsem ze školy, abych byla u ní. Plnila její rozmary, aby alespoň něco snědla. Svírala jsem její ledovou ruku. Kontrovala v noci, jestli dýchá. Ale asi nejdrsnější škola pro mě byla, když jsem našla dopis na rozloučenou od holky, kterou jsem ale moc ještě neznala. Ta vlna strachu a zodpovědnosti... to si asi neumíte představit. Obtelefonovávala jsem všechny, kdo by mohli o ní něco vědět. Dokonce jsem podle matných indícií hledala práci jejího taťky. A v neposlední řadě záchrana... ne, o tom tady mluvit nebudu.
Tohle si prostě nikdo nezaslouží. Ne, že bych litovala toho, co jsem já udělala. Nikdy jsem nestála o vděčnost, tohle člověk prostě udělá, když mu na tom druhém záleží. Protože já vím, jak moc to bolí... tak nemohu. Neházím zodpovědnost za sebe na nikoho - jasně jsem řekla kamarádům, že je to jen a jen můj problém. Všichni mají své problémy a já svoje nebudu delegovat na někoho jiného. Proto pro ně mám vždy bezstarostné historky, úsměvy a tlachy o hloupostech. Měla jsem totiž před nějakou dobu... dejme tomu známou nebo kamarádku, ale po nějaké době se mi zprotivila, jak pořád vyžadovala zachraňování, jak tím ubližovala všem okolo. Došlo mi, že já nikdy taková už nebudu.
Samota je, ale velmi nebezpečná věc. Když jsem měla anorexii zjistila jsem něco zvláštního. Zadaní muži se neptají. Jednorázovky se neptají. Neptají se na jizvy, modřiny, kručení v břiše, neřeší, že s nimi nikdy nejíte, že se ztrácíte před očima... neptají se. Naopak Vám na okamžik dají pocit, že jste výjimečné. Když dodržujete přísná pravidla, tak to funguje. Vy máte své objetí a oni své rozptýlení. Pro obě strany výhodné. Ale má to svou daň - jednoho dne Vás to změní. Musí. Začnete lásku vnímat jinak. Začnete sebe vnímat jinak. Nějakou dobu, když rychle mizíte z postele (protože spát vedle někoho mi nepřísluší) si připadáte hrozně, ale pak... Přestane věřit, že tam venku je pro Vás ještě něco jiného a začnete brát to, co je Vám nabízeno. Příjmám něžnosti, objetí a náklonost... ale jen limitovaně.
Myslím, že dokud zase nenajdu svou cenu, tak nemohu do svého života příjmout nikoho... Láska není pro každého zdarma a tak si jí musíte zasloužit. Moje cena je, tak ještě 10-15 kilo dolů...

Vaše Emily

DOTAZY: http://ask.fm/wonderlandforemily

Fix You

28. října 2013 v 19:15 | Emily
Are you a loser like us?

Vzpomínáte si na článek k písničce Knockin´ on heaven door? Existuje ještě jedna píseň, kterou mám spojenou s anorexií. Ale v podstatě úplně opačnou vzpomínku. KoHD byla o začátku, ale tahle je o konci. Vzpomněla jsem si na to přednedávnem a až dnes jsem si přečetla, co vlastně znamená text a nelze tomu uvěřit, jak moc je to výstižné. Jako by Bůh dal soundtrack mému životnímu okamžiku...

Když se snažíš nejlépe jak můžeš, ale neuspěješ,
když dostaneš co chceš, ale ne to, co potřebuješ,
když se cítíš tak unavený, ale nemůžeš spát,
zaseknutý v touze se vrátit;

18.2.2012 - rok po léčbě, tři roky po začátku anorexie - jsem si měla jít kupovat novou bundu na snowboard, ale žádná mi nebyla přes boky. V tom obchodě jsem si před 2 lety koupila budnu velikosti M a byla mi volná. V té době jsem měla anorexii. A teď jsem tu byla "vyléčená". Měla jsem být šťastná, tak jak mi tvrdili na terapii, kamarádi, učitelé...Měla. Mě najednou došlo, že je to zpět. Už jsem zase tlustá a nemůžu všechno, co dřív. Pomyslné dveře se v mé hlavě zabouchaly a já zaslechla zvonivý výsměch mé Any.

Když slzy začínají stékat po tvé tváři,
Když ztratíš něco co nemůžeš nahradit,
když někoho miluješ, ale tvoje láska vyjde nazmar,
Mohlo by to být ještě horší?

19.2.2012 jsem se dívala na nějaký díl Glee. Když najednou mi to došlo - zničeho nic to bylo v mé hlavě. Je konec. Glee jsem nechala běžet dál, ale zvedla jsem se. Ruce se mi třásly. Vzala jsem vělký černý pytel a začala vyhazovat věci, které mi byly malé a nebo jsem si je už nemohla dovolit. Kalhoty vel. 38, trička S-M, pásek s obvodem pasu 65 cm, podprsenky velikosti A... Padaly hluboko do pytle a sním Emily a Emo Fairy. V tom na konci dílu začla píseň Fix you. Po tváři mi tekly slzy bolesti a ztráty. Po celou dobu jsem se třásla pod návaly bolesti. Když jsem práci dokončila, sedla jsem si k počítači a napsala na blog sbohem. Zvrácená ironie osudu byla, že mi pod tento článek pod roce napsala Kooty, že se vrací. Věděla jsem, že už je konec tohohle příběhu a já už nikdy nebudu, taková jako předtím. Byla jsem zase jen tlustá ubožačka, co se k smrti nenáviděla. Víte, co je zvláštní? Ten den jsem pocítila zvláštní vděk k Slečně Dokonalé. Nebýt jí, nikdy bych si nepřála být dost dobrá. Také jsem dala sbohem Sofii. Uzavřela jsem tu celou krásnou kapitolu, které nikdy nebudu litovat. Stálo mě to hodně moc věcí, ale stálo to za to. Já to totiž zažila. Tu krásu, kterou mi dala jenom anorexie.

Světla tě povedou domů,
a zažehnou tvé kosti;
a já se tě pokusím opravit

Nikdo nikdy nepochopí, jak moc to potom bolelo. Ztratit... doopravdy ztratit anorexii a smířit se s tím, že do smrti budu jenom tlustá chudinka. Byla to nejtěžší ztráta mého života. Zanechala mě paralizovanou a zlomenou. Všichni okolo byli spokojení - no co, ona přežije, je mimo nebezpečí. Ale já přitom trpěla daleko více. Ano, Ana byla mojí životní láskou. I když už jsem dávno byla tlustá, tak ten den jsem se vzdala... Vůně dokonalosti zmizela z ovzduší a ahradila ji hořká pachuť sebenenávisti. Má nejkrásnější, nejvrtkavější milenka mě odkopla. Ona totiž nenávidí slabochy. Marně jsem jí volala zpět. Ona už se nehodlala navrátit.

Vysoko nad a nízko pod,
když jsi příliš zamilovaný, než abys to nechal být
Ale pokud to nikdy nezkusíš, nikdy nebudeš vědět,
za co stojíš

Nevěřila jsem, že se to někdy změní. Ale změnilo. Díky Bohu a nebo taky Aně jsem se za 5 měsíců vrátila. A znovu dokázala pro mě nemožné. Nemám rozhodně váhu jakou při anorexii (tak o 15 více)... Nemyslím si, že mám anorexii, ale přesto... Nikomu nevěřte, že to bez ní bude lepší, protože není. I když se jí snažím vyhýbat... vím, že je u mě. Šeptá mi, že jsem pořád tlustá... Že mě nikdo nemůže milovat, jenom ona... Že nic z toho, co dělám není dost dobré... Že mí přátelé jsou lháři... Když si chci dát něco, co nemůžu šeptá mi do ucha o kouzelném světě za duhou, který mohu mít, když přestanu jíst. Natahuje ke mě chladnou dlaň a šeptá, že může zmizet, když se já stanu jí. Jak jsem řekla, tento blog je o volbě. Tak vy rozhodněte, kdy jsem byla "opravena" a kdy "rozbitá". Když jsem byla tlustá, nešťastná, zlomená, ale zdravá po dlouhé době vadného přemýšlení o světě? Nebo to byla ona dieta/Ana, která zvedla ubohou chudinu z vlastního popela?

Světla tě povedou domů,
a zažehnou tvé kosti;
a já se tě pokusím opravit

(Překlad písně Fix you - opravdu je to neskutečná paralela)

Budeš-li poslouchat a nebudeš-li odmlouvat, složíš i svoje maturity, vychováš pár dětí a vyděláš dost peněz...

24. října 2013 v 17:09 | Emily
fashion in my soul ☮

Nedávno jsem se bavila s kamarádem a vzpomínaly jsme na minulost. Vyprávěli jsme na trapné okamžiky v životě a to nás dovedlo k otázce, co nejtrapnějšího se nám v životě stalo. Hned mě napadlo, že to musel být stužkovák. Po něm jsem se plížila chodbama a snažila se být neviditelnou. Ale po téměř dvou letech mi došlo, že takovou trapnost z toho udělali ostatní. Sám profesor, kterého se to týkalo, to nějak nerozmazával a nedělal si ze mě srandu. Ale ostatní, kterých se to netýkalo, ano. Když jsem přišla do čajovny, tak na mě jeden kluk, co už na naší školu dávno nechodí, začal pokřikovat, že slyšel jak jsme se spolu po sobě plazili. V řadě v bufetu se mě ptal kamarád, jestli je pravda, že mi nabídl sex za známky. Další verze byla naopak, že já nabízela sex. Mojí spolužáci mě posílali, abych mu šla říct, jestli nemůžeme odložit test. Dodnes hodně lidí nevěří, že jsem měla všechny známky zaslouženě. A víte za co? Za to, že jsem se šíleně opila a řekla mu, že jsem do něj zamilovaná. Nic víc, nic míň.
Z tohoto mého příběhu si můžete vzít svoje poučení - 1. Kdybych nebyla hloupá a nic neřekla, měla bych pokoj. 2. Kdybych to neudělala, tak bych celý život litovala. Jedné mojí známé se taky líbil jeden učitel. Ale ona nikdy neuděla nic, nic neřekla, nenaznačila... A nic se nestalo - nic špatného, ale ani nic dobrého.
Já si proto prošla všechny svoje zajímavá rozhodnutí. A víte, na co jsem přišla? Nelituju toho stužkováku. Nelituju žádného tance na stole. Nelituju žádného spuštění/vyspuštění. Všechno, co vám jednou připadá hloupé nebo trapné... jednou to přejde a vy jsi budete pamatovat vzpomínku, která má nějakou cenu. Naopak lituju hodně... Lituju, že jsem přestala s anorexií, protože jsem se za ní styděla. Lituju, že jsem nechala fajn kluka odejít samotného a nešla s ním, protože jsem nechtěla být za kurvu. Lituju, že jsem nešla na dvě skvělé akce proto, že jsem se bála trapasu. Lituju, že jsem uhnula před polibkem od člověka, kterého jsem milovala jenom proto, že se na to dívali lidé. Všímáte, co mojí tyhle události společného? To, že jsem něco neudělala jenom ze strachu. Strach, který nám brání udělat bláznivé věci, na které jednou budete moc vzpomínat.
Já už se nechci sama zavírat do klece. A ani vy by jste neměli. Já vím, jaké je to mít poruchu... ale nedovolte, aby vás donutila vzdát se života. Nedovolte to nikomu a ničemu. K čemu je vám totiž to, že jste hodně zhubli, když to nemáte s kým sdílet? K čemu je mi to, že mě konečně mají za slušnou holku, když jsem kvůli tomu musela odstřihnout některé kamarády a vzdát se tolika věci? Rozhodně to není teď lepší. Jednodušší, to ano. Bojím se, že až příliš lpíme na tom, co po nás chtějí ostatní... Víte, když jsem na net dala svoje fotky, tak Jsem se bála kritiky, ale po nějké chvíly, kdy jsem se na ně dívala mi vlastně bylo celkem fuk, co o nich napíšete. Já se totiž na ni nemohla vynadívat. Všechna ta bolest a odříkání najednou dostala smysl. A tak by to mělo být asi ve všem - náš boj, naše výhry i prohry. Vy nakonec budete ten život žít. Nedovolte jim říkat, že se něco nehodí a že to nemůžete. Chcete být vhodné a slušné nebo šťastné?
Nedovolte, aby vás někdo někdy donutil prohlásit vaše hrdiny za nepřátele. Ale nedovolte to ani samy sobě. Žaláře od cizích můžete překonat, ale ty svoje ne. Nelitujte jednou promarněného mládí, protože to zpátky nezískáte. Nevzdávejte se něčeho, co strašně chcete jenom proto, že máte pocit, že už jste zkusili udělat všechno. Vsadím se, že ne... Já si taky kolikrát myslela, že ano. Ale proto, aby jste získali něco kouzelného, co jste nikdy neměli... budete muset udělat něco, co jste ještě nikdy neudělali. To platí stejně v hubnutí a i v lásce. Riskovat... Dost pravděpodobně skončíte špatně, ale co když ne? Víte... ono totiž daleko lepší plakat a křičet... než s tím přestat. Protože když přestanete plakat, tak vám už na ničem a nikom nezáleží. Bude to znít divně, ale dobrý konec není to nejdůležitější. Já už zjístila, co byla moje chyba a překážka v něčem, co jsem tolik chtěla... Tak ji najděte i vy a překonejte ji jakýmkoliv možným způsobem. Máte teď lepší tělo? Tak ho zvedněte a užívejte ho... však mi víme, že tu pravděpodobně není napořád. Že pořád nění dokonalé? No a? Kolik já mám padesátikilových známých, co ve 20 neměly kluka! Podívejte se na mě - podle té první fotky bych neměla mít přátelé a nikdy s nikým nespat, ale tak to nebylo! Je to jenom váš žalář a vaše rozhodnutí. Dřete na sobě dál, ale neztraťe pro to vše ostatní.
Na závěr se vraťme k mému příběhu. Musím říct, že jsem skoro dva roky věřila, že se musím cítit trapně. Ale letos v červnu jsem pochopila, že je to hloupost. A když mi tohle došlo... najednou jsem s oním profesorem mohla normálně mluvit. A je to fajn, protože nikdo neví, jak moc mi pomohl. Nebýt jeho asi bych se nikdy nezačla, tak učit - neodmaturovala bych s vyznamenáním a nedostala se na školu jakou jsem se dostala. A kdyby mě tolik nezdrtilo jeho odmítnutí, tak bych nikdy nedokázala to, co jste viděli na fotkách...
Já bych se zase jednou ráda zamilovala a prožila ty romantické okamžiky, které jsou plné naděje. Ale bylo by sobecké tahat někoho do mého nedořešeného, nebezpečného světa... Takže nevím, jak vy, ale já osobně chci zpátky svoje osmnácticentimetrové jehly, svou koketnost a divokost... Nebude to lehké, no co... Raději budu kurva než jen čekat, až si pro mě příjde stáří. Takže chci vidět na vaších blozích, jak jste se pořádně opily, divočily a spustily se! Fňukat a být osamělé můžeme být ve stáří. Když budeme čekat na ten správný okamžik, až budeme dost hezké a hubené... možná prošvihneme život.
Emily

Just be good enough

12. října 2013 v 16:21 | Emily
Welcome to my miserable life :)

Přemýšlely už jste někdy o tom, proč se to stalo zrovna vám? V čem jsme jiné? Proč jsme se zrovna my narodily s tím pocitem, že nejsme dost dobré? Nebo se to stalo až někdy během našeho života? S mojí ségrou jsme si docela podobné. Stejní rodiče, stejná výchova. Ona je sebevědomá, veselá osobnost. A já? Kdy se to zlomilo? Kdy se z krásné malé zlatovlásky stala kreatura?
Včera jsem vedla rozhovor s jednou zvláštní osobou. A víte, že jsem poprvé v životě přemýšlela o tom, že můj na svět je zkreslený? Události vidím jinýma očima. Jako by v mé hlavě byl někdo, kdo mění události. Realitu pokřivuje něco, co mi za každou cenu chce říc, že jsem k ničemu, ošklivá, hloupá a neschopná. Nevím, ale já a mí blízcí přátelé a dokonce i rodina máme zvyk - o nepříjemném nemluvíme. Přehlížíme fakta jenom, aby jsme nemuseli čelit kruté pravdě. Přehlížíme modřiny a šrámy. Přehlídneme fakt, že někdo je po jídle na záchodě 20 minut. Nemluvíme o tomto blogu, protože ve chvíli, kdy by někdo přiznal, že o něm ví, musel by si přiznat, že nikdy neudělal/neřekl nic, co by mi pomohlo. To je nepsané pravdilo, které překračujeme jen v nejzásadnějších okamžicích. A pak příjde někdo, kdo tohle pravidlo nectí a je upřímný. Někdo komu nestačí říct - to neřeš. Někdo, kdo se ptá na otázky, které by rozhodně měly být položeny mezi přáteli, ale ze strachu prostě nejsou. Já nevím, ale během toho půlhodinového rozhovoru mi došlo, že jsem se na nějaké věci možná dívala špatně. Třeba to, jak se promění chování ke mě, kdyžý zhubnu - opravdu jsou ke mě lidé vstřícnější? A nebo se změní moje chování a já jsme přístupnější? Opravdu kreslím a píšu, tak mizerně? Opravdu jsem tak hnusná a hloupá, jak si připadám? Víte, kus ve mě je opravdu inteligentní... A ten kus se dívá na ten sebenenávistný kus jako na blázna. Já logicky vím, že některé moje žvásty nejsou pravda. Můžu vůbec někdy být pro sebe dost dobrá? Kdo je můj metr? Od koho by mě pochvala opravdu zasáhla? Pořád říkám, že neumím psát, ale kdo by mi měl říct, že to možná není pravda. Od nikoho, kdo mi to zatím řekl jsem to neberala vážně. Já potřebuju přesvědčit sebe samotnou. A ta moje věčná faleš - proč musím být pořád ta vtipná/koketní/roztomilá/veselá? Protože, když jenom na minutu přestanu... zůstanu úplně sama. Ten chorobný strach z toho nebýt dost dobrá. Všechna moje klopítnutí, závislosti, sebeubližování... byly jen z nenávisti k sobě samotné... Nikdy nemůže pochopit, jak strašně bolestivé to je. A pak příjde den, kdy zapomenete plakat... protože ani všechny slzy nezmění fakt, že jste hnusná/hloupá/netalentovaná... a v tom všem hrozně moc osamělá.
Takže co - přemýšlely jste někdy o tom, že to všechno možná není pravda? Že jsme se do těch temných žalářů zavřely jenom my samy? Že možná neexistují ty pohledy lidí, kteří si o vás myslí, že jste tlusté? Co když si ty dveře zavíráme jen my samy? Co když žádný drak neexistuje a my musíme přemoct jen sebe samotné? Přemýšlely jste někdy o tom, že jsme možná skutečně psychicky nemocné?


Strange things about me 0.2

4. září 2013 v 23:02 | Emily
Rock n' Roll | via Tumblr

Vždycky se prezentuju, jako hodně mluvící, informující drbna... Ale ve skutečnosti jsem perfektní v udržení tajemství a odvádění pozornosti od pravdy.
Věřím v Boha, ale ne v církev.
Hnusí se mi přehnaná vulgarita a buranství.
Můj nejoblíbenější film je Sekretářka.
Snažím se zavděčit a přizpůsobovat se skupině, ve které jsem. Ve skutečnosti bych je nejspíš dost zklamala.
I když mi to málokdo asi uvěří, ale jsem velmi konzervativní, co se týče budoucnosti - přeju si být dobrou matkou a manželkou.
Nejvíce se mi líbí zrzky, ale slabost mám tak nějak pro blondýny.
Jsem pro zavedení sofokracie. Ano, jsem elitářská.
Nejmenší věkový rozdíl mezi mnou a mým partnerem byli 4 roky.
Chodila jsem ve skutečnosti jen se dvěma kluky. Od 16cti už pak nikdy s nikým.
Jsem posedlá botami na vysokých podpatcích. Mám už na ně i v pokoji skříň.
Pořád si píšu pravidelně deník, ale už se to více přichyluje k sketchbooku a esejím než denním zápisům.
Bojím se můr (toho hmyzu).
Nejvíce nesnáším rasismus, homofobii a celkově nenávisti vůči skupinám.
Byla jsem nádherné dítě, pak jsem z toho vyrostla.
Jsem velká ANTIfeministka - zastávám to, že žena se má o muže starat a ne jen budovat kariéru, hnusí se mi ženy, co buzerujou a ovládají své muže.
Nikoho jsem rok nepolíbila. To neplatí o sexu.
Nejvíce mám strach z křiku - když na mě někdo křičí, totálně propadám podivným stavům.
Přitahuju narušené lidi - feťáky, anorektičky a mnoho dalších psychicky narušených lidí.
Za poslední měsíce jsem se několikrát přiotrávila alkoholem.
Zastávám heslo, že správná žena, když její partner uklouzne s jinou, tak se má podívat stranou. Jinými slovy toleruji sexuální nevěru.
Když něco opravdu chci, tak pro to někdy dokážu udělat všechno možné i nemožné. Někdy to nestačí.
Narodila jsem se jako absolutně netalentovaný jedinec.
Jsem poměrně dominantní, ale velmi rychle podléhám skutečným autoritám.
Umím dokonale lhát, tajit, skrývat.
Můj milovaný táta, už mě nemá rád.
Nejsem už schopná milovat.
Vlastním více než 200 laků na nehty - mám zvyk, že když jsem ve stresu, tak si nějaký koupím.
Většina mých sexuálních partnerů bylo ženatých nebo zadaných.
Myslím, že jenom obětováním sebe samotné dostává můj život hodnotu. Jinak jsem bezcenná.
Kdybych zemřela, nepřeju si pohřeb - nestojím o falešnou lítost. Člověk má říkat, co pro něj druhý znamená za života. Po smrti je to k ničemu.
Nevzdávám se do poslední naděje.
Ve skutečnosti mám strach z lidských doteků.
Jsem celkem obstojná kuchařka.
Jsem závislá na CC light - vypiju jí doslova desítky litrů měsíčně.
Už nelituju své minulosti.
Nedovolím nikomu sahat na mé Ipody a počítač.
Mým snem je být učitelkou na střední škole - ale jsem hloupá, takže se to dost pravděpodobně nestane.
Většinou se mi nelíbí hezcí muži - preferuji charisma.
Vlastním tuny kosmetiky, kterou nejsem schopná v životě spotřebovat.
Stále jsem nebyla schopná ukončit můj "druhý svět" v hlavě.
Byla jsem citlivá, soucitná, nápomocná osoba. Teď jsem bezcitná zrůda.
Kdybych si měla vybrat herce, které chci potkat, tak by to byl Alan Rickman a Jaromír Nosek.
Nestříhala jsem si vlasy už skoro 4 roky, stále si je barvím na černo.
Ráda bych jednou porodila dítě homosexuálům.
Nejsem sadistka, jak si ostatní milně myslí.
Nikdy jsem nikoho nepodvedla.
Uráží mě nevkus a lidi bez soudnosti.
Mými nejoblíbenějšími postavami z HP jsou Severus Snape a Remus Lupin. Ano, mám slabost pro učitele.
Mám panickou hrůzu z doktorů.
Nikdy nechodím s odkrytími pažemi.
Na sexu mě uspokojuje v podstatě jenom fakt, že někomu dělám radost.
Můj jediný dlouhodobý přítel mě více jak po roce od rozchodu, pod vlivem drogy a žárlivosti žduchl ze schodů. Poškodila jsem si kotník, který už jsem měla stejný rok vymklý. Druhý den poté jsem šla na ples v 18cm podpatích a za celý večer jsem si je ani jednou nesundala. Nikdo nic nepoznal.
Dvakrát jsem stála smrti tváří v tvář.
Miluju seriály a reality show.
Přála bych si žít v 60s letech v Americe. Dnes, ale ne - nesnáším prudérnost.
Mám jednu zvláštní vlastnost, která je pro mě jako kryptonit. Objevil ji jenom jeden kluk, kterého skoro vůbec neznám a myslím, že mu to ani nedošlo, co objevil. Poté byl odhalení blízko jeden muž a myslím, že ten na to jednou přijde.
Moje mysl umí popřít špatné vzpomínky.
Jsem nejméně fotogenický člověk na světě.
Nemyslím, jsi, že jsem měla špatný život. Jen jsem dělala špatná rozhodnutí.
I přesto, že mi je už 20 let, tak jsem po renovaci domu trvala na své houpačce. Ano, takové té s dřevěným prkénkem na provazech. Je to pro mě důležité místo, kde pronikám do svého světa a v mé hlavě se ozývají myšlenky, ze kterých vznikají všechny tyhle články.

Jednou půjdu do pekla.

Je to na každé z nás. Jenom my máme moc nad světem, který si vytvoříme.

29. srpna 2013 v 5:07 | Emily
Please, stop this pain.

Dneska mě zase jednou rozohnil článek na Blesku. Nadpis článku " Blogy anorektiček mě málem zabily, vážila jsem 35 kg." Ani jsem to neměla chuť číst, jak jsem se naštvala. Už jenom to, jak blesk v jednom článku píše o "macaté Farné" a hned vedle o tom, koho zase podezřívají z anorexie. Tak, co je podle nich v pořádku?
Došlo mi, že já osobně jsem se nikdy k otázce pro-ana blogů a jejich vlivu nevyjádřila.
Já svůj první ana blog viděla ještě dávno před mým začátkem. Nevím, jak co byla ta holka zač, ale mě to tak nějak fascinovalo. Ona byla opravdu léčená anorektička. Ano, jsem trochu fascinovaná špatnými věcmi. Opravdu si nepamatuju, proč jsem si založila blog já - jak mě to vůbec napadlo. Sledovala jsem pak dost blogů - Mimi (hubla zdravě), FindPerfect, Annabeth, Ceady (ano, tu dnes slavnou módní blogerku:), aaaron, Yummi... No prostě žádné extrémy. Ale jak jsem se v tom pohybovala delší dobu, tak přibyly ty velké hvězdy - Kooty, Stacy, Fat Katty, Domča (mimochodem tahle moje velká modla se vrátila!!!)... Ony ty blogy byly dost jiné, než ty dnešní. Byly totiž opravdu anorektické - ať už stylem psaní i obsahem. Dneska jsou blogy pouze takovými zpovědními deníky, ale předtím tam byly anorektické filmy, hudba, obrázky, motta, rady... A byly takové aktualizované, ne jak dnes pořád třepem dokola to samé. A hlavně jsme se k sobě navzájem chovaly jinak - upřímně. K smrti nenávidím dnešní komentáře - "nevadí, že jsi snědla 5 knedlíků. jinak krásný jídelníček." Kdo z vás napsoledy viděl negativní komentář (nemyslím ty rypýpaly mimo ana scénu)? Mazání medu kolem pusy nikdy nikomu zhubnout nepomohlo. Naopak Kootyino - být tebou, tak nežeru, jsi tlustá - mělo ten správný ráz. Víte, jsem strašně ráda, že jsem si to mohla prožít v této době. Zažít všechny ty holky, které jsou pro mě dodnes ikony a modly.
No, ale k tématu. Mě bylo šestnáct, když jsem začínala a bylo mi jasné, co je anorexie a jaké jsou následky. Mysím, že o tom jsem věděla odjakživa, ale určitě minimálně od jedenácti let ano. Věděla jsem jasně do čeho jdu a bylo to moje rozhodnutí. Nikdo a nic za moji nemoc nemohl, jenom já sama. Bylo mi šestnáct - provozovala jsem sex, pila alkohol, kouřila atd. tudíž jsem byla i mentálně kompetentní rozhodnout se, co si z ana stránek vezmu. V dnešní době je moderní házet vinu na něco jiného - módní průmysl, časopisy, modelky a pro ana blogy. Jenom, abychom vzali vinu sami
ze sebe. Kolikrát jste se někomu smáli, že je tlustý? Chodili by jste s 120 kilovým partnerem? Neuvědomujeme si to, ale skutečně jsme ze své podstaty elitářští. Urážíme, šikanujeme, ubližujeme. A když se pak najednou objeví anorexie, tak raději ukážeme prstem na to, co je tak jednoduché a prosté.
Pro mě blogy, vy, vždycky měly neuvěřitelnou cenu a hodnotu. Nevím, jak to vysvětlit, ale v normálním životě jsem... vadný kus. Ne nějak hezká, ne nějak talentovaná, ne nějak chytrá... táhne se za mnou šílená minulost. Ale tady... ty nejkrásnější věci o sobě jsem slyšela až tady na blogu. Ve skutečném světě mám pocit, že jediné věci, za které jsou ceněná jsou moje prsa, tanec na stole/klíně a... to je jedno. Vy mě nesoudíte. Proto jsem se rozhodla překousnout i to, že tady lezou známí. Jestli mám volit mezi tupýma, pasivníma ovcema a úžasnými, bojujícími osobnostmi... volím vás.
Stejně - jedna pitomá hláška ve filmu a já se rozhodla být raději mrtvá než tlustá. Asi by se to nestatalo, kdybych se sebou byla spokojená a nebyla nalomená. Nikdo mě nikdy nešikanoval kvůli váze, ale jsou tu takové malé, drobné zážitky a prohry... Pokud je člověk zlomený a náhodnou narazí na něco týkající se anorexie... podlehne. Držíme se jí pak zuby nehty, protože nám už nic víc nezbylo.
Podle mě prevence proti anorexii neexituje. Ona je totiž jenom taková berlička, pro něco daleko hlubšího. Ztracená láska, kritika rodiny, upozornění na svou bolest... Když jsem začínala byla anorexie pro mě naděje - až budu hubená, tak se mi nebudou dít zlé věci. Dnes už spíše jistota, kterou vytáhnu, když nemám nic pevného. Hubnutí je odpověď na jakýkoliv problém.
Takže pokud vám to někomu pořád nedošlo. Pokud používáte internet bez dozoru rodičů (je vám více než 10 let), tak jste snad natolik inteligentní, že vám dochází, co je na konci. Vážná nemoc. Smrt. Nechci pak slyšet něčí fňukání, jak dopadl. Tahle anorexie je jiná, nezastihla nás nepřipravené - je to volba a vy jste si zvolily. Ono je jednoduché napsat, že jsem pro-ana, ale nést pak následky už je něco jiného. Takže si to prosím rozmyslete, jestli jste ochotné nést zodpovědnost. Podívejte, už jsou to dva roky, kdy jsem venku z anorexie... ale je to tu pořád. Pořád se vracím, když jsem vyděšená. Pořád nesu některé následky - fyzické. I když jsem nikdy nedosáhla podváživy, zhubla jsem víc než mnohé z vás... Zhubla jsem 20 kilo a nikdo mi nevěří, že zase nejsem nemocná. Dodnes mi občas teče krev z pusy, padají vlasy (a mám jich už opravdu málo), lámou nehty, je mi zima i v horku... A teď to vypadá, že si to ještě vyžeru víc, ale o tom mluvit tady nechci.
Můj blog propaguje volbu a posléze zodpovědnost za ní. Ano, je to tady o extrémním hubnutí. Ano, schvaluji to. Ale tohle je jenom můj způsob, jak najít štěstí. Nemám špatný pocit, že bych někoho naváděla nebo ukazovala špatný směr. Naopak já tady říkám pravdu - o kráse, když to výjde, ale i o dani kterou dříve nebo později zaplatíte. A já svůj dluh pořád splácím. Ale bez jediného ukázání prstem na někoho jiného. Nemůže za to Sofie, D. ani Slečna Dokonalá... JÁ se rozhodla. JÁ to udělala. A JÁ to nakonec ukončila. Prostě chci říct, že všechno má svou cenu i lesk. A tady tento blog je o obou těchte stranách. O tom, co se nedočtete v odborné literatuře ani v beletrii. Ty jsou jednom o těch stinných stránkách. Ale věřte, že ty lesklé a zářivé pro mě stály za to.
Respektuji všechny, kdo se rozhodli hubnout zdravě a také obdivuju ty z vás, které jsou i přes svou vyšší váhu šťastné.

Once, there was this girl who wouldn't go and change with the girls in the change room

15. srpna 2013 v 5:10 | Emily
Untitled

Dneska jsem na autobusové zastávce poslouchala písničku Mmm Mmm Mmm Mmm od Crash Test Dummies. A jedna věta - Jednou byla dívka, která se nechtěla chodit převlékat s ostatními dívkami. Byl krásný letní den a mě to zase zaneslo na střední... jak jsem se bála převlékat kvůli pořezaným nohám před tělocvikem. Pořád mám před očima, jak si toho jedna spolužačka všimla a začala to šeptat druhé. Všechny se nenápadně dívaly...
Ale už dnes hrdě mohu říct, že je to za mnou. Je to více než rok, co jsem se naposledy řízla. A to navíc bylo jednorázové selhání od září 2011, kdy jsem se rozhodla přestat. Díky mé celoroční snaze už téměř všechny jizvy vybledly a dost jich zmizelo docela. Někdy, když se podívám na svá stehna, tak mi bez nich připadají zvláštní a cizí. Jakoby tu byly odjakživa. Každá jednotlivá rýha svou délkou a hloubkou vyprávěla příběh. Vzpomínky vybledly, ale ty ke kterým patřila rýha... jakoby se otevřenou ránou vpila hluboko do mě. Třeba, když jsem pořád dokola psala self-control, abych nejedla a přitom mi na stránku odkapávaly kapky krve. Střep vražený do nohy, když jsem si o sobě myslela, že jsem ta největší spodina. Všechny ty narozeninové jizvy (ano, nenávidím narozeniny, protože si na ně vždycky připadám strašně sama - takže mi NIKDY nepřejte k narozeninám!). Jak se mi ve škole rány otevíraly a znovu krvácely. Nebo jak jsem si je sama na záchodech otevírala, abych se uklidnila pohledem na svou krev.
Vždy mě velmi urážely ty nanynky, co pochodovaly po škole s pořezanými zápěstími a jen tak náhodou si povytáhly rukávy a ukázaly své teňoulinké jizvičky. A to ani nemluvím o sebestředných pozérech, co si to fotí a dávají to na net. Napadlo by vás dát na net fotku, jak si pícháte do žíly drogu nebo strkáte prsty do krku a zvracíte? Ne, ale ono je asi sebepoškozování sexy věc, kterou chci ukázat světu, jak jsem alternativní. Opravdu, pokud chcete jen někoho upozornit na svou bolest (taky jsem to dělala ve 13ti), tak si najděte lepší způsob, protože jizev jednou budete litovat. Ony ty jizvy jsou možná atraktivní, když je vám sedmnáct a na druhého člověka to působí tragicky a zajímavě. Ale, pak ve dvaceti jste jen ten divný blázen. Ony totiž ty dvoucentimetrové jizvy na šířku jen, tak mávnutím proutku nezmizí ("omlouvám" se, že nevlastním detailní fotodokumentaci, ale já nevěděla, že to jednou bude na wehearit.com taková hitovka).
Za ten rok jsem ani jednou nepřemýšlela, že bych to udělala. A to je možná na tom všem nejděsivější. Tento rok byl velmi těžký a stará já by to nejspíš jen tak neustála. Mám totiž pocit, že už nedokážu pocítit nic, tak intenzivně. Lásku, přátelství, strach ani bolest. Stala se ze mě zrůda.
Víte, co to dokazuje? Že nakonec dokážu prohlásit své hrdiny za padouchy. Co by se vlastně stalo, kdyby se to stalo ze všema mýma podivnostma, zlozvykama. Co když mě vlastně tvoří? Mé malé příběhy ze mě pomalu mizí. A jednou... když poznám nového člověka, tak už nebudu TA A. Jeden blízký člověk mi kdysi řekl, že já vše dělám a cítím je extrémní - ale i to ze mě spolu s jizvami pomalu mizí. Až jednou už tu nebude žádná Emily/M./Popelka, ale prostě jen A.
Nejzvláštnější na tom všem je, že jizvy, které jsem si způsobila sama mizí. Ale ty cizí ani trochu...

Where the hope has gone there will be nothing

1. srpna 2013 v 4:55 | Emily
Pinterest

A máme tady srpen. A to sebou přináší mnoho novinek a změn. Teda alespoň doufám, protože dosud jsem si vedla opravdu hrozně.
Za prvé bych chtěla oznámit, že jsem se rozhodla nadále nepokračovat v úryvcích z mého deníku. Má to mnoo důvodů, jako například to, že ůrostě nelze v tuto cvíli již odělit anorexii od osobnío života. Všechny ty události jsou, takstrašně provázané, že bych nevěděla jak je vhodně rozplést. Také už jsem si deníky nepsala stejně - dala jsem tomu trochu estetičtější formu, která se skládá převážně z úvah. Dalším velkým důvodem je, že o těchto věcech neví kromě jedné osoby nikdo a nemyslím si, že je v pořádku, abych je sdílela s určitými osabomi, které tady chodí. A v neposlední řadě se do příběhu dostává jeden muž, kterému jsem přísahala, že o něm nikdy nikomu neřeknu a obávám se, že se tady pohybuje minimálně jeden jeho známý (i když si nemyslím, že by ho poznal).
Za druhé - je na čase zase hnout zadnek. Takový extremnější srpen. Víte, myslím, že si dostatečně neuvědomuju, že hubnutí je dar a ne povinnost. Jak jsem znovu procházela ty deníky... Víte, jsem teď strašně ráda, že jsem v životě něco takového mohla prožít a prožila. Bylo to bolestivé, zničující, namáhavé... ale mělo to své nezaměnitelní kouzlo. Díky tomu přepisu jsem si to znovu prožila. Spoustu věcí jsem si v dané době neuvědomovala - třeba jsem si myslela, že skoro vůbec nezvracím. Zrovna teď byl nový díl s Cassie - připomněla jsem si, jak jsem jí to první léto hltala. I když mě ty nové dva díly moc nezaujaly, tak měly jasné poselství. Tak jako Effy za sebe porpvé přebrala odpovědnost, tak Cassie pochopila, že je krásná.
Nechápu se - moc dobře vím, jak je to pro mě důležité a takhle to podělám. Končím s jezením jenom proto, abych zapadla! Končím s všema prohřeškama! Dneska mi došlo, že pokud chci, aby mě lidi měli rádi, tak nutně musím být hubenější. Ježiš, vždyť já jsem jinak totálně k ničemu! Bezcenná, vadná. Oni vám sice všichni budou nalhávat, jak je to jedno, jak se jím líbíš jakkoliv. Ale ono je to jednou prozradí - když se změní chování, drobnosti měnící podstatu. Je to jednoduchá rovnice - čím hubenější, tim milovanější (i v přátelském smyslu).
Mám v plánu se do konce srpna nezvážit, abych nebyla mile/nemile překvapená!
Změnila jsem vzhled blogu na letnější, optimističtější verzi.
Tak se zatím mějte hezky a hlavně mi držte palce,
Vaše Em
 
 

Reklama